Kronika techniky

Na předvánočním trhu se objevila rozměrná a výpravná kniha nazvaná Kronika techniky – 2. svazek projektované řady faktograficky zaměřených a chronologicky uspořádaných popularizačních publikací vydavatelství Fortuna Print. Je doplněným překladem něm. originálu. Bohatě vybavené doplňky obsahují mj. přehled měřicích jednotek, životopisy nositelů Nobelových cen a vybraných techniků i přírodovědců, jmenný a věcný rejstřík – zkrátka vše, co dnes k podobnému kompendiu patří a co z něj může učinit přitažlivou a mnohostranně použitelnou knihu. O smyslu takového průvodce se zde není třeba šířit, je ostatně pěkně charakterizován ve vydavatelské poznámce na přebalu. Zájem o tyto zpravidla obsáhlé a ovšem i nákladné příručky z různých oborů je ve světě značný, jak svědčí jejich vydavatelská frekvence v mnoha zemích. Bylo jen otázkou času, kdy se objeví i na našem knižním trhu. Stalo se, a každý zvídavý čtenář po Kronice techniky jistě rád sáhne, neboť žádné obdobné dílo v češtině zatím nebylo po ruce. Přesvědčme se tedy, jak Kronika splňuje očekávání, resp. do jaké míry naplňuje své proklamované poslání, totiž dát (volněji citováno) „našemu čtenáři základní informace o dějinách vědy a techniky“ a pomoci mu „orientovat se ve všudypřítomné a vzrušující technické problematice“.

Listovat bohatě vypravenou Kronikou je nesporným požitkem, ten však rychle mizí, jakmile se začteme do jednotlivých hesel a textů. Potěšení z grafické výbavy publikace střídá zklamání až zděšení z jejich úrovně. Mnohé texty jsou mlhavé až zmatené, zatížené neskutečnými prohřešky, pokud jde o odbornou terminologii, nebo chybami vyplývajícími z nepochopení popisované techniky a technologie. Nechce se věřit, že by stejného kalibru byl i německý originál; srovnání s ním vskutku potvrdí, že se o pokleslou úroveň českého vydání postarali hlavně překladatelé a redakce díla. Co si myslet např. o popisu prehistorických železářských pecí (str. 34), v nichž nedocházelo k úplnému roztavení rudy a výrobkem byla houbovitá hrouda kujného železa. Překladatel – oproti správnému německému textu – „nechal“ železo v peci roztavit a aby je dostal z pece ven, přimyslel si u ní odpichové otvory, tedy něco, co se objevilo až o více než 2,5 tisíciletí později?! Nebo jiný příklad ze str. 108. Nadpis hesla zní Rozvoj zinkového průmyslu, ale uvnitř hesla se píše o cínu, a nakonec znovu o zinku. Originál mluví o cínu. Jde o trapnou záměnu německých slov Zinn a Zink (cín a zinek). Překladatel buď vůbec netuší, že jde o dva rozdílné kovy, nebo jeho netečnost dosahuje míry, pro niž se těžko hledá příměr. Jindy nabývá úroveň překladu až groteskních poloh. Lití nasyrovo, patentované Abrahamem Darbym r. 1708, je zde (str. 131) označeno za lití do „beden s mokrým pískem“, které se „otevírají podél spárů“ (sic!) atd. Najdou se i místa, kde si překladatel (nebo redaktor?) přidával, nebo ubíral. Potřeba takových úprav asi vznikla tím, že grafická podoba knihy, tj. řazení a formát obrázků i hesel, je v obou jazykových mutacích identická a s textem bylo nutné „vyjít“. To se ovšem zhusta dělo na úkor kvality. Tak např. při popisu zkujňovacího procesu pudlováním (str. 155) vypadla nejdůležitější poslední věta, jindy překladatel správný německý termín rozvedl a vytvořil např. „surové pudlované železo“ (str. 199), tedy cosi jako syrový pečený rohlík. Tak bychom mohli pokračovat v desítkách příkladů, a to nejen v historické metalurgii, která je profesí autora tohoto příspěvku, ale i v dalších oborech. Připomínky k nim jsou k dispozici v Národním technickém muzeu. Jen k heslům z elektrotechniky vzniklo pouhým prolistováním publikace na 50 kritických odkazů. Specialisté vidí chyby v textu ze své profese hned, ale co v ostatních oborech? A co běžný čtenář? Komu je kniha vlastně určena? Odbornou literaturu nemůže překládat každý, zvláště jde-li o historickou techniku a technologii. Nestačí ovládat jazyk, mnohem důležitější je bezpečná znalost popisovaných jevů, jejich dějinných souvislostí, odborného názvosloví a jeho historického vývoje. Jinak dojde k babylonskému zmatení pojmů, významným posunům, nesmyslným výkladům, dezinformacím a fantasmagoriím, zatemňujícím samotnou podstatu věci. A to je bohužel případ mnoha hesel v Kronice techniky. Totéž platí pro redakční přípravu takové publikace. Pokud si vydavatel odborné literatury zmíněné nebezpečí nepřipustí, dostaví se výsledek v podobě vytištěných textů tak deklasující úrovně. Redakci vlastně nutno přičíst největší díl viny za neblahý obsah svazku. Přeložený text měl být recenzován podle oborů, taková revize mohla dílo i se špatným překladem zachránit. Navíc mohla přispět i k nápravě jistých nepřesností a nedokonalostí obsažených již v německém originálu, jež se v něm tu a tam vyskytují, avšak v míře, která je v kompendiu daného rozsahu a záběru celkem přijatelná. To se však nestalo, a tak se na knižním trhu ocitla nákladná publikace, která tam v předkládané podobě vůbec nepatří, která své proklamované cíle nenaplňuje a která poskytuje technice a jejímu vývoji medvědí službu.

Pozn. red.: Nemůžeme ponechat recenzi bez uvedení jmen překladatelů i s tituly, tak jak jsou v tiráži knihy. Knihu přeložili: prof. dr. ing. Jiří Čeleda, CSc., doc. ing. Karel Dušek, CSc., doc. dr. Josef Haubelt, DrSc., ing. Václav Heisler, dr. Blahoslav Hruška, ing. Milíč Jiráček, CSc., ing. Naděžda Jiřinová, ing. Karel Kabeš, ing. Miroslav Kepka, dr. Jan Klápště, ing. Ondřej Klos, dr. Miriam Löwensteinová, ing. Stanislav Michal, Mgr. Svatava Škramovská, CSc., Walter Schorge, dr. Vratislav Vaníček. Redaktorem českého vydání byl Dušan Kubálek.