Evoluce v plastikové skříňce

Jaké jsou meze evoluce? Kam až je příroda „schopna jít“ v přizpůsobování organizmů?

Na tyto otázky by mohl dát částečnou odpověď experiment, který započal již před 40 lety v USA. Zoolog Earl Bell tehdy umístil 1 000 potemníků druhu Tribolium castaneum do umělohmotné nádoby a začal sledovat jejich rozmnožování. Vždy, když dospěla nová generace, vybral 100 největších a 100 nejmenších jedinců (rovnoměrně samce i samice) a izoloval obě skupiny pro další chov. Stejný postup opakoval on a od roku 1988 jeho nástupce William Muir již 240krát. Právě tolik generací se vyvinulo od r. 1954.

Během let se brouci v jedné chovné skupince stávali stále menšími a menšími, v druhé naopak „rostli“. Dnes dosahují největší potemníci hmotnosti 10 mg, nejmenší již téměř nejsou vidět a váží jen 0,5 mg. Brouci v kontrolním chovu bez umělé selekce si po celých 40 let udržují svou průměrnou hmotnost okolo 2 mg. O nějaký ten miligram více nebo méně – to se může 70 000gramovému (průměrně) člověku zdát zanedbatelné, ale uvědomíme-li si, že by tentýž člověk měl najednou vážit 350 kg, nebude nám pětinásobný nárůst připadat tak nepodstatný.

Pokus stále ještě pokračuje, ale zdá se, že jedna z jeho větví se již blíží ke své hranici. Malí brouci jsou menší než jakýkoli dosud známý brouk a další „zmenšování“ zřejmě narazí na fyziologická a biochemická omezení.

Druhým směrem se však vyhlídky zdají téměř neomezené. I ti největší potemníci jsou stále asi padesátkrát menší než největší známé broučí druhy a na konečný výsledek pokusu bude zřejmě nutno čekat další desetiletí. Mohl by přinést pozoruhodné informace o limitech přírodního výběru i o možnostech, které z toho vyplývají pro člověka – šlechtitele. (New Scientist 143, 17, 1994/1938)