Stanislav Mentl – antropolog

Profesor Stanislav Mentl se narodil v Malé Losenici v okrese Žďár nad Sázavou. Patřil mezi nejlepší české kardiology. V letech 1935 až 1945 byl přednostou kardiologického oddělení Vinohradské nemocnice v Praze. Redigoval sborník „Choroby koronárních tepen i jejich léčba“. Ve spolupráci s profesorem Vondráčkem vydal publikaci „Posuzování srdečních a cévních chorob z hlediska pracovní neschopnosti“.

Členem Antropologické společnosti Národního muzea se stal brzy po jejím založení v r. 1955. Když byla začátkem sedmdesátých let ustavena Československá antropologická společnost při ČSAV, byl jedním z prvních, kteří se do ní přihlásili. Mezi antropology ho přivedl odborný zájem klinika-internisty o antropologický přístup k výzkumu a hodnocení člověka žijícího v dobách minulých i člověka současného. Jak v Národním muzeu, tak na antropologických konferencích přednášel o lidské konstituci ve vztahu k vzniku a léčení vnitřních onemocnění, zabýval se i gerontologickou problematikou. Vždy šlo o zasvěcený pohled a názor vědce, který vyšetřil desítky tisíc pacientů, roztřídil je a klasifikoval na základě somatického typu. Tuto odbornost získal dlouholetým studiem biotypologické literatury, zejména francouzské, a jako zakládající člen a první místopředeseda Biotypologické společnosti, která byla po vzoru francouzské Société de biotypologie založena r. 1937 v Praze. U svých pacientů si všímal tvaru hrudníku, obličeje a rukou, vážil a měřil je a vypočítával různé indexy. Výsledkem bylo poznání, že kardiologickými potížemi a srdečním infarktem jsou ohroženy především pyknické typy podle Kretschmera (endomorfní podle Sheldona), méně ohroženy jsou typy muskulární (resp. mezomorfní), zatímco leptosomické (ektomorfní) typy jimi téměř netrpí. Ženy jsou postihovány srdečním infarktem méně často, což pan profesor vysvětloval působením estrogenu, který u žen do menopauzy zpomaluje proces zužování průsvitu koronárních cév.

Po přednášce v Národním muzeu obvykle několik členů společnosti posedělo v některé z blízkých kaváren, kde jednak debatovali o tématu přednášky, důvodem k setkání však byla i radost z nenuceného hovoru s lidmi těšícími se vzájemné úctě. Tam se plně projevila osobnost prof. Mentla jako vynikajícího společníka a jedinečného vypravěče. Hlavním zdrojem informací mu byli jeho pacienti, kteří se rekrutovali ze všech vrstev národa. Rád se smál – a smál se hezky, nakažlivě. Rád maloval, měl rád přírodu, byl i zdatným turistou. Oblíbil si Řevnice pro jejich krásnou polohu v brdských lesích. Dobře se cítil mezi studenty.

Pana profesora Mentla mám v paměti jako ušlechtilého a krásného člověka v pravém slova smyslu. Vysoký, vzpřímený, bezvadně oblečený, šedovlasý, s krátce přistřiženým vousem pod nosem a na bradě, ve tváři laskavý úsměv, vždy ochoten vyslechnout a pomoci.