Jsou slepí lidé synchronizováni s okolní společností?

Biologické hodiny řídící denní rytmy v spánku a bdění, v tělesné teplotě, v hladinách hormonů v krvi či iontů v moči mohou v neperiodickém prostředí, např. žijí-li lidé v jeskyních čiv bunkrech, volně běžet s periodou blízkou, ale nerovnající se 24 hodinám. Tento volný běh lze pozorovat na kterémkoliv z měřitelných denních rytmů. V praxi se jako markeru vnitřní fáze hodin užívá minima tělesné teploty, které nastává v časných ranních hodinách zhruba hodinu před probuzením, či vysoké noční hladiny epifyzárního  hormonu melatoninu nebo vzrůstu v krevní hladině hormonu kůry nadledvinek kortizolu, ke kterému dochází ráno.

Dlouho panoval názor, že lidské hodiny jsou synchronizovány s vnějším dnem převážně sociálními podněty. V posledním desetiletí však začalo být zřejmé, že na synchronizaci se podílí též denní světlo: intenzivní osvětlení večer hodiny zpožďuje, v ranních hodinách způsobuje jejich předběhnutí. Stále však bylo nejasné, jaký podíl v synchronizaci lidských hodin s 24hodinovým dnem zaujímají sociální podněty a jaký zaujímá světlo. Práce dr. Roberta Sacka, Alfreda Lewyho a dalších, uveřejněná v posledním roce v časopisu Journal of Clinical Endocrinology and Metabolism, zřetelně ukázala, že světlo hraje v synchronizaci člověka s vnějším dnem zcela podstatnou a nezastupitelnou úlohu. Uvedení vědci sledovali rytmické změny v koncentraci melatoninu v krvi slepých lidí nevnímajících žádné světlo. Přestože tito slepci byli zaměstnáni a jejich rytmus spánku a bdění byl synchronizován s ostatními lidmi, rytmus v tvorbě melatoninu běžel u 11 z těchto osob, s individuální periodou od 24,2 hod do 25,00 hod. V praxi to znamenalo, že fáze tvorby nočního  hormonu melatoninu se postupně měnila: tvořil se ve vnější noci, po  čase jeho tvorba probíhala ve dne a po čase opět v noci. U vybraných subjektů byly sledovány i rytmické změny v koncentraci kortizolu v krvi či v “ospalosti“. I tyto rytmy volně běžely, jejich perioda byla shodná s periodou hormonu melatoninu.

Uvedená pozorování ukazují, že hodiny slepých lidí, zdánlivě synchronizovaných s okolní společností, mohou ve skutečnosti volně běžet. Subjektivní noc slepých lidí může probíhat jak v době, kdy ostatní mají noc, tak v době, kdy mají den. Úloha denního světla v synchronizaci lidských hodin s 24hodinovým dnem byla dosud nedoceněna. Vzhledem k tomu, že perioda lidských hodin je převážně delší než 24 hodin, je zapotřebí využívat ranního osvětlení, které indukuje předběhnutí hodin. Ranní procházka za jasného dne může způsobit nejen radost, ale i zesynchronizovat náš vnitřní program s vnějším dnem, okolní společností a kamarády.