Slunéčko sedmitečné

Slunéčko sedmitečné, častěji zvané sluníčko či beruška, je bezesporu naším nejznámějším broukem. Učí se jej znát už děti a těžko si lze představit někoho ve střední Evropě, kdo by tohoto asi 7 mm velkého červeného broučka se sedmi černými puntíky na krovkách neznal. Obliba berušky u dětí pramení z jejího veselého vzhledu, jasných barev a těla tvaru polokoule. Je proto také pozitivní postavou řady dětských knížek a televizních filmů. Její obliba u dospělých pramení z její užitečnosti – hubí mšice. Ptáci se naopak berušce vyhýbají, přestože většina jiných brouků je pro ně vítanou potravou. Proč? Že by se jim nelíbila? Ne, pravda je jiná. Beruška jim nechutná a je pro ně jedovatá.

„Finty“ na odražení nepřítele

Měli bychom tedy zakázat dětem, aby si s beruškou hrály? To rozhodně ne, ale jistě nebude na škodu podívat se, čím je jedovatost slunéčka sedmitečného i dalších brouků čeledi slunéčkovitých (Coccinellidae) způsobena a k čemu slouží. Kromě slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata) známe berušky s jiným počtem teček: dvěma (Adalia bipunctata), čtyřmi (Exochomus quadripustulatus), deseti (Adalia decempunctata), čtrnácti (Propylea quatuor decimpunctata), nebo dokonce čtyřiadvaceti (Subcoccinella vigintiquatuorpunctata). Čeleď slunéčkovitých je velmi početná. Na celém světě žije více než 5200 druhů rozdělených do 17 podčeledí. Pro všechna slunéčka je charakteristický polokulový tvar těla a pestré barvy. Slunéčka jsou dravá a dravé jsou i jejich larvy. Zahrádkáři je rádi vidí, protože jsou schopny zkonzumovat velké množství mšic. Dospělí brouci dokážou v případě nebezpečí velmi rychle zahrát mrtvé a bezvládně spadnout na zem. Tomuto jevu, kterým unikají před nepřítelem, říkáme katalepsie. (Hra na „mrtvého brouka“ je ostatně častá i u lidí, kteří se dostanou do obtížné situace.) Nemohou-li slunéčka uniknout nebezpečí tímto způsobem, znají ještě jednu „fintu“ na odražení nepřítele. Reflexivně z těla vypudí žlutě zbarvený, hořce chutnající a páchnoucí sekret, který odradí ptáka či jiného predátora od toho, aby kořist spolkl (obrázek). Tímto obranným sekretem je vlastně hemolymfa, která má u hmyzu podobnou funkci jako krev u obratlovců, nepřenáší však kyslík.

Alkaloidy v hemolymfě

V hemolymfě slunéček byly nalezeny četné dusíkaté látky, které bývají označovány jako živočišné alkaloidy. Zatím byly analyzovány obsahové látky obranného sekretu jen několika málo druhů, ale i tak je překvapivé, že se jejich chemická struktura u jednotlivých druhů velice liší. U slunéčka sedmitečného (C. septempunctata) byly nalezeny látky se strukturou perhydropyridochinolizinu, jejichž typickým představitelem je coccinellin, u slunéčka dvojtečného (A. bipunctata) deriváty homotropanu (adalin) a u slunéčka s 24 tečkami na krovkách (Subcoccinella vigintiquatuorpunctata) byla nalezena pestrá směs makrocyklických polyaminů (polyazomakrolidy), v nichž převažují látky s 30členným kruhem. Výzkumy posledních let prokázaly, že bezbranné nejsou ani larvy, natož kukly slunéček, které také produkují řadu látek odpuzujících nepřátele. Když se k takové kukle přiblíží s nekalými úmysly mravenec, je pak jeho jedinou starostí jak se zbavit jedu, který uvízl na jeho těle. Okamžitě se začíná čistit a dělá to tak důkladně, jako by mu šlo o život. Kdo ví, možná že jde.

Jedovatost vypůjčená od jiného druhu

O chemické struktuře látek produkovaných slunéčky toho víme zatím jen málo a o biologických účincích ještě méně. Jejich toxikologické a farmakologické vlastnosti nejsou dosud dostatečně prozkoumány, a protože látky s takovou chemickou strukturou nebyly (až na výjimky) nalezeny nikde jinde, je obtížné předpovídat, jaký bude mechanizmus jejich biologického účinku a zda by mělo význam zabývat se jimi podrobněji.

Přítomnost jedovatých alkaloidů v těle hmyzu odradí mnohé predátory, zvláště když se k tomu ještě přidá jejich výstražné zabarvení, ale ne všechny! Někteří jsou vůči jejich jedům imunní, a dokonce dovedou tuto skutečnost využít ve svůj prospěch. Tím, že se živí jedovatými druhy, se sami stávají pasivně jedovatými. Tak je tomu například u jihoamerických tropických žab pralesniček (čeleď Dendrobatidae), a dokonce i u jedovatých ptáků rodu Pitohui (čeleď Pachycephalidae) z Papuy-Nové Guiney (viz Vesmír 73, 56, 1994). Jsme tak svědky toho, jak jeden živočišný druh využívá jiný živočišný druh k tomu, aby si opatřil jed, který sám neumí vyrobit.