Poslední velké vymírání1)
Madagaskar bývá často nazýván velkým červeným ostrovem anebo prostě jen velkým ostrovem. Malgaši – obyvatelé velkého ostrova – jdou ještě dále. Velký ostrov – Nosy Be – říkají docela malému ostrůvku u severozápadního pobřeží své země, který se dá překonat za jediný den i pěšky. Madagaskar je pak pro ně tanybe, velká země. Něco tak ohromného přeci nemůže být pouhým ostrovem. To musí být jedině kontinent, země, svět…
Přitom velký ostrov je dnes domovem malých zvířat. Obývají ho jen samí drobní a ještě menší živočichové. Obři mezi nimi dosahují sotva velikosti a váhy středního knírače. Existují jen dvě výjimky. Tou první je krokodýl (Crocodylus niloticus), pradávný plaz, který je prostě jen onou výjimkou potvrzující pravidlo; prazvířetem, které tu zapomnělo vyhynout. (Jak ale nasvědčují nejnovější poznatky, v nejbližší době se mu to docela jistě podaří.) Druhým velkým nepodarkem ve světě trpaslíků je prase (Potamochoerus larvatus či někdy také P. porcus). To však nemá s původní faunou mnoho společného. Na ostrov přišlo pravděpodobně až s člověkem, před pár sty lety.
Útočištěm malých však Madagaskar nebyl vždy. Ještě před jednou dvěma tisícovkami let se po něm proháněli skuteční obři svých říší. Žil zde nejtěžší pták všech dob (Aepyornis maximus, viz rámeček 2 ), více než desetimetrový krokodýl (Crocodylus robustus), obří želva (Geochelone grandidieri), větší příbuzný afrického hrabáče (Plesiorycteropus madagascariensis) a také největší lemur světa 2) (Megaladapis edwardsi). Do dnešního dne rozpoznali paleontologové v subfosilním 3) záznamu na 12 rodů a více než 25 druhů velkých savců, ptáků a plazů. Dnes již nežije ani jeden z nich.
Neobvyklé podmínky vymírání
Oproti mnoha jiným končinám světa je vymírání madagaskarské megafauny doprovázeno několika zvláštními okolnostmi. Jednak je to jedno ze zatím posledních velkých vymírání a vymřely při něm skutečně všechny velké druhy – ne jen některé, ale opravdu všechny 4) . Lidé přicestovali na Madagaskar velmi pozdě. Zabydleli ho až zhruba před 2000 lety 5) a některé končiny ve středu ostrova zůstaly liduprázdné až do 8. nebo 9. století. Opomineme-li Nový Zéland a Havajské souostroví, je to poslední větší kus Země, který si lidé přisvojili.Další zvláštností je i rychlost vymírání. Velké druhy se ze subfosilního záznamu ztrácejí postupně po dobu více než tisíce let. Pro uznání pozvolných klimatických změn jako jednoznačné příčiny zániku tolika druhů je to trochu krátká doba. Naopak vymírání některých velkých živočichů, způsobená jednoznačně člověkem (kupříkladu novozélandského ptáka moa – Dinornis giganteus), se odehrála během podstatně kratší doby. Natolik krátké, že se pro podobné případy vžil termín blesková válka (teorie Blitzkrieg).
Z těchto i některých dalších důvodů je vymírání velkých zvířat na Madagaskaru podstatně problematičtější (a ovšem o to zajímavější) než obdobné události v jiných částech světa. 6)
Vývoj poznatků a hypotéz
První úvaha, která se snažila madagaskarské vymírání vysvětlit a která také přežila nejdéle, spatřila světlo světa díky dvěma botanikům. Henri Perrier de la Bathie a Henri Humbert pracovali na Madagaskaru v první polovině tohoto století. Středem jejich zájmu byl vývoj vegetačního pokryvu ostrova (viz obr. obrázek), a zejména jeho změny způsobené člověkem. Nakonec vyslovili domněnku, že prapůvodně byl celý ostrov pokryt lesními společenstvy. Současné rozlehlé travnaté pláně jsou podle jejich názoru výsledkem neblahé (leč pilné) činnosti člověka. Teprve on vtiskl Madagaskaru dnešní ráz (zejména díky svým žhářským aktivitám).Teorii podporuje mnoho pádných indicií. Sedmdesát procent Madagaskaru je dnes pokryto druhově neobyčejně chudým travnatým společenstvem. Roční srážky jsou přitom v mnoha místech dostatečně vysoké pro růst lesa. V nezalesněných územích doslova řádí půdní eroze. Lavaka, jak říkají Madagaskařané, jsou obzvláště alarmující případy, kdy během jediného lijáku zmizí polovina kopce i se silnicí a mostem v potoce (viz Vesmír 77, 558, 1998/10). Také lateritová půda svědčí o původním lesním pokryvu. To vše jasně ukazuje na typicky nestabilní odlesněný terén. I z chování dnešních obyvatel se zdá, že kácet, pálit a klučit je cosi jako národní zvyk, kterému se lidé věnují s nevšedním zaujetím. V místech, kde stále ještě přetrvávají zbytky lesa, poslední stromy rychle mizí.
Není proto divu, že na tyto úvahy navázala řada pozdějších autorů a ještě je dále přiostřila. A tak se nakonec mělo za to, že původní ekosystémy fungovaly bez přispění ohně. Jinými slovy, že na Madagaskaru nikdy neexistovala požárová společenstva. Oheň, který se ve větší míře uplatnil až díky lidem, měl proto zničující následky. Od takových úvah je samozřejmě již jen krůček k myšlence, že destrukce životního prostředí způsobená lidmi vedla k zániku mnoha druhů velkých zvířat. Po vzoru jiných částí zeměkoule se dokonce uvažovalo i o přímém vlivu lovu a o negativním působení domácího zvířectva.
Vše se zdálo jasné, avšak výzkum pokračoval. S přibývajícím množstvím dat z dalších a dalších míst ostrova dostávala teorie trhliny. Archeologové například ukázali, že mnoho dnes osídlených míst bylo ještě před krátkou dobou liduprázdných. Stále více bylo také zřejmé, že většina nalezišť s kosterními pozůstatky megafauny se nachází po obvodu ostrova (viz obr. obrázek), čili v místech, kde měli lidé nejmenší vliv a která zůstávají v mnoha případech dodnes zalesněna. Naopak v nejponičenější centrální části jsou bohatší naleziště vzácná.
Konečně v 80. letech zahajuje výzkum početný mezinárodní tým. Soustředí se zejména na lokalitu Ampasambazimba 7) a na sedimenty v okolí jezera Tritrivakely. Nejdůležitější je, že jeho členové nestudují pouze kosterní pozůstatky. Nálezy dřevěného uhlí v usazeninách sice potvrzují mírný nárůst požárů s příchodem člověka, ale zároveň jasně ukazují, že oheň byl běžným jevem i v dobách mnohem starších (viz obr. obrázek). Pylové analýzy pak znamenají definitivní zlom v pohledu na vývoj vegetace. Ukazuje se, že centrální vrchovina se během lidského osídlení změnila mnohem méně, než jsme předpokládali. Před 11 000 až 5000 lety se vegetace skládala z křovin, trávy a dalších bylin. Zhruba před 5000 lety se vlády ujaly traviny. Stromy se na krátkou dobu objevily asi před 3000 lety, ale vzápětí opět téměř zmizely. Celkové klima ostrova je stále sušší.
Koncem 80. let se na základě těchto poznatků většina paleontologů přiklonila ke klimatickým příčinám vymírání.
Současný pohled aneb Mnoho podezřelých
V červnu r. 1995 se v přírodovědném muzeu v Chicagu konalo setkání s názvem „Změny na Madagaskaru způsobené přírodou a člověkem“. 8) Sešli se tu odborníci věnující se madagaskarskému vymírání. Zavrhli obě dosud populární hypotézy a jediné, na čem se shodli, je tvrzení, že vyhynutí velkých zvířat na Madagaskaru mělo mnoho souběžných příčin. To je zajisté poněkud chabý výsledek. Přesto bylo setkání neobyčejně zajímavé. Upozornilo na mnoho dalších aspektů, které mohly vymírání doprovázet, nebo které dokonce mohly být jeho prvotní příčinou, ale na něž se dosud nepomyslelo. Ukázalo se také, že právě madagaskarské vymírání, u něhož jsou příčiny nejasné, zřejmě opravdu mnohočetné a vzájemně se překrývající, je výborným podhoubím pro myšlenkové experimenty. Nutí k zamyšlení, ke stálé tvorbě nových teorií a k hledání dalších, méně zřejmých souvislostí. To může být přínosné i pro vysvětlení jiných velkých vymírání (např. v Severní Americe), která se sice mohou na první pohled zdát jasnější a o jejichž příčinách se zatím nepochybuje, ale u nichž mohly být právě proto přehlédnuty některé méně nápadné souvislosti.
V praktické rovině pak historický kontext poskytuje mnohé užitečné informace biologům, kteří se snaží ochránit ty madagaskarské druhy, jimž hrozí zánik v současnosti nebo nejbližší budoucnosti. „Pro nás je velmi důležité,“ říká Steve Goodman, „rozlišit hlavně vlivy lidské od vlivů přírodních. Nejde nám samozřejmě jen o to, abychom vymírající druhy zachránili za každou cenu. Snažíme se také zlepšit životní podmínky místních lidí a sladit způsob jejich života s dlouhodobým zachováním původního prostředí. K tomu nutně potřebujeme vědět, jaké přirozené změny v prostředí probíhají.“
Ross MacPhee, mammaliolog z New Yorku, přišel se zajímavou myšlenkou letálních patogenů, které mohl přivézt na ostrov člověk. Pro dlouho izolovaná, a tudíž zranitelná společenstva by to opravdu mohl být „smrtelný zásah“. Jen těžko lze ale uvěřit, že by jediný patogen dokázat „vybít“ takové množství natolik rozmanitých druhů, jako jsou lemuři, ptáci či želvy, a ušetřil kupříkladu malé lemury. Je ale možné, že se významnou měrou podílel na zániku některého z nich. Subfosilní záznam navíc ukazuje, že vymírání trvalo tisíce let. I když se omezíme jen na lemury, máme před sebou událost trvající nejméně stovky let. Nejnovější data kupříkladu ukazují, že obrovitý lemur rodu Megaladapis žil ještě před 600 lety, tedy více než 1000 let po příchodu člověka. Uvažujeme-li o epidemii, je tak dlouhá doba zániku druhu nepravděpodobná.
Jiná životaschopná teorie vysvětluje madagaskarské vymírání neobvyklou druhovou skladbou fauny ostrova. To se týká zejména lemurů, kteří jsou vlastně živoucími fosiliemi. Díky dlouhodobé izolaci Madagaskar ztratil (nebo nikdy nezískal) mnoho živočišných taxonů. Proto se u jiných skupin (lemurů, hmyzožravců ap.) vyvinuly vlastnosti, které jim pomohly osídlit neobvyklá místa v ekosystému. Takovou adaptací byla u některých lemurů pomalost – žili v korunách stromů obdobným způsobem jako dnešní lenochodi. Jiné druhy s obrovitými tlapami a velkými zuby poněkud připomínaly gigantickou verzi koaly – zvířata šplhala po stromech a požírala nezměrná kvanta listí.
Z 50 dosud popsaných druhů lemurů přežilo do dnešních dnů jen 33. Lauria Godfrey tvrdí, že vymřely všechny velké druhy vážící přes deset kilogramů. Zajímavější však je, že představovaly velkou část celkové ekologické diverzity lemurů. Oproti vyhynulým druhům mají všichni dosud žijící lemuři dost podobný způsob života. Jsou většinou nočními obyvateli lesů a rychlými skokany. Vymřelé druhy se pohybovaly pomaloučku větvovím, nebo žily dokonce na zemi a vedly denní život.
V souvislosti s tím primatolog Elwyn Simons znovu upozornil na možnost, že velké, pomalé a denní lemury mohl vyhubit člověk-lovec. Jak již víme, tato myšlenka byla před několika desítkami let velmi oblíbená. „Selektivní predace člověka byla chápána jako jediná příčina vyhubení velkých savců,“ říká antropolog Robert Dewar. „Dnes již o tom nejsme přesvědčeni.“ Archeologové doslova prošťourali ostrov, ale důkazů pro teorii přímého lovu nalezli jen poskrovnu. Sám Dewar vykopal nejpřesvědčivější stopy – v některých jeskyních nalezl pohromadě kosti zvířat a lidské artefakty. Přesto se domnívá, že lov nemohl být tou nejvýznamnější příčinou. Vždyť původní obyvatelé ani nebyli lovci, ale zemědělci, obchodníci a rybáři. Lov byl pro ně spíše jen povyražením, zábavou a v nejlepším případě přilepšením k jednotvárné stravě.
David Burney, který prováděl pylové analýzy sedimentů u jezera Tritrivakely, také poupravil své dřívější názory. Snaží se ukázat, že pro madagaskarská velká zvířata byl příchod lidí vskutku osudný. Bylo tomu tak ale proto, že tam člověk dorazil v té nejnevhodnější době, kdy ustupovaly lesy a mokřady a kdy se vlhké klima měnilo na suché. „Tyto klimatické změny měly na zvířecí obyvatele jistě velký vliv,“ říká Burney, „ale člověk k tomu ještě přispěl. Lidé měli takový devastační účinek, protože dorazili v jedné z nejsušších period za posledních 40 000 let.“
Tento názor podporují i data S. Goodmana a Luciena Rakotozafyho, kteří studovali kosti subfosilních ptáků na jihozápadě ostrova. Dnes jde o nejsušší místa ostrova, ale v minulosti tu byla jezera a mokřady. Dokazují to mimo jiné i kosterní pozůstatky vodních ptáků a hrošíka (Hippopotamus lamerlei). V současné době jsou tato místa téměř neobydlená a ani v minulosti tu neměl člověk žádný výrazný vliv. Alespoň pro tuto část Madagaskaru je zřejmé, že příčinou vymírání byly přirozené změny klimatu.
Měnící se podnebí s člověkem jako gradačním faktorem změn se tedy jeví jako nejpravděpodobnější hypotéza pro velké madagaskarské vymírání. Nasvědčují tomu i některé dosud přežívající, avšak velmi vzácné druhy. Kupříkladu želva Geochelona yniphora nebo kachna Anas bernieri jsou známy již jen z několika desítek, respektive stovek kusů. Jejich subfosilní pozůstatky však jasně ukazují, že v dřívějších dobách byly široce rozšířeny po velké části ostrova.
Pro biology-ochranáře z toho vyplývá jeden důležitý závěr – zvláštní péče a ochrana by měla být věnována vlhkým místům ostrova. Jezera a mokřady jsou důležitější než ostatní území. Právě v nich zřejmě stále ještě doznívá poslední velké vymírání na Zemi… Tedy…, ehm, přesněji: Právě v nich zřejmě stále ještě doznívá poslední velké vymírání na Zemi, které můžeme jakžtakž svést na přírodu.
Literatura
Burney D. A.: Late Quaternary stratigraphic Charcoal records from Madagascar, Quatern. Res. 28, 274–280, 1987Burney D. A.: Recent Animal Extinctions: Recipes for Disaster, Sci. Amer. 81, 530–541, 1993
Battistini R., Richard-Vindard G.: Biogeography and ecology in Madagascar, The Hague, 768, 1972
Culotta E.: Many Suspects to Blame in Madagascar Extinction, Science 268, 1568–1569, 1995
Godfrey L. R., Simons E. L., Chatrath P. J., Rakotosamimanana B.: A new fossil lemur (Babakotia, Primates) from Northern Madagascar, C. R. Acad. Sci. Paris 310/II, 81–87, 1990
MacPhee R. D. E.: Environment, Extinction, and Holocene Vertabrate Localities in Southern Madagascar, National Geographic Research 2/4, 441–455, 1986
MacPhee R. D. E.: Morphology, adaptations and Relationship of Plesiorycteropus, and a Diagnosis a new Order of Eutherian Mammals, Bulletin of the American Museum of Natural History 220, 1–214, 1994
MacPhee R. D. E., Burney D., Wells N.: Early Holocene chronology and environment of Ampasambazimba, a malagasy subfossil lemur site, International Journal of Primatology 6/5, 463–490, 1985
Marden L.: Madagascar, National Geographic 10, 443–493, 1967
Simons E. L.: Lost Lemurs of the Crocodile Caves, The Sciences Nov/Dec, 6–8, 1993
Wright P. C.: Lemur Lost and Found, Natural History 7, 57–60, 1988
Obrázky
Poznámky
O vymírání druhů a populací
O vymírání druhů se dnes mluví nejčastěji v souvislosti s ničivou činností člověka. Druhy nicméně vymíraly vždycky na základě fosilního materiálu lze odhadovat, že na 1000 vzniklých druhů připadá v průměru 999 druhů vymřelých. Celkový počet všech organizmů, které kdy žily na Zemi, je totiž asi tak o tři řády vyšší než počet dnes žijících druhů. Příčiny vymírání mohou být rozmanité nejrůznější katastrofy a prudké změny prostředí, úbytek zdrojů, vytlačení konkurenčním druhem nebo vybití predátorem. Žádný druh není proti vymření imunní, ovšem biology vždy zajímalo, zda existují nějaké vlastnosti vedoucí k větší náchylnosti k vymření. Je zřejmé, že některé skupiny organizmů vymírají s větší pravděpodobností než jiné. Tradičně se věřilo, že nejnáchylnější k vymření jsou jednak organizmy s vyhraněnými ekologickými nároky (poněvadž jsou ohrožené i poměrně malou změnou prostředí), jednak organizmy velké (jsou také často ekologicky vyhraněné, přitom mají delší generační dobu, pomalejší metabolizmus atd.). Vymírání velkých zvířat, jako bylo vymření dinosaurů na konci druhohor či vymření mnoha druhů velkých savců na konci poslední doby ledové, jsou navíc všeobecně známá.
Když se ale problému výběrovosti vymírání začala věnovat detailnější pozornost, zjistilo se, že situace zdaleka není tak jednoduchá. V některých případech se sice skutečně podařilo prokázat, že specializovanější organizmy vymírají s větší pravděpodobností, s velikostí to však bylo složitější. Problém je v tom, že velké organizmy jsou nápadnější (i ve fosilním záznamu), takže si jejich vymření spíše všimneme. Při zmíněných vymíráních na konci druhohor a na konci pleistocénu vymřela i řada malých organizmů, o nichž se tak často nemluví. I v případech organizmů vymřelých v historické době si spíše všimneme těch velkých. Navíc velikost sama (koneckonců stejně jako specializovanost) nemusí být tou podstatnou vlastností, za vše může být ve skutečnosti odpovědná ještě nějaká jiná vlastnost, která s rozměry a hmotností koreluje.
Dnes se má za to, že nejdůležitějším rysem, který pravděpodobnost vymření ovlivňuje, je početnost populací malé populace jsou vystaveny většímu riziku vymření než velké. Zjistilo se to jednak na základě důkladné analýzy rozsáhlého fosilního materiálu, jednak na základě dlouhodobého sledování populací různé velikosti a jejich lokálního zániku v terénu. O ohrožení malých populací se vědělo už dávno, ovšem příčiny byly spatřovány hlavně v nebezpečí příbuzenské plemenitby (imbreedingu). Toto nebezpečí se ale ve skutečnosti týká jen velmi malých populací (v praxi méně než 50 jedinců), zatímco pravděpodobnost vymření klesá s rostoucí velikostí populace téměř plynule a nevypadá to, že by nad určitou velikostí populace už klesat přestala a dosáhla nějakého minima. Z téhož důvodu nebude asi rozhodující ani další běžně udávaný důvod ohrožení malých populací, totiž zhroucení společenské struktury a omezená pravděpodobnost setkání sexuálních partnerů. Tento důvod se opět vztahuje jen k výrazně zmenšeným populacím, a navíc se týká jen omezeného množství druhů.
Hlavní příčina vztahu mezi velikostí populace a pravděpodobností vymření je zřejmě spíše statistické povahy a vyplývá z toho, že populace i druhy vymírají většinou vlivem nějakých změn prostředí. Početnost populací vlivem proměnlivosti prostředí v čase kolísá a u malých populací je zkrátka zvýšená pravděpodobnost, že náhodou klesne až k nule. Malé populace mají také většinou omezený areál výskytu, takže stačí relativně malá lokální katastrofa disturbance (viz Vesmír 77, 558, 1998/10) aby celá populace zanikla. Větší populace může samozřejmě také zaniknout, ovšem až při katastrofě většího rozsahu. K větším katastrofám však dochází méně často, proto mají větší populace menší pravděpodobnost vymření.
Vysvětlovat vymírání druhů a populací v podstatě nebiologicky, na základě statistických vlastností kolísání jejich početnosti nebo statistických vlastností proměnlivosti prostředí, je dnes téměř módou, hlavně díky D. M. Raupovi (jeho kniha O zániku druhů vyšla česky, viz Vesmír 73, 456, 1994/8), který je hlavním zastáncem náhodnosti procesů spojených s vymíráním druhů. Ten také často přirovnává kolísání populací a evoluční úspěchy jednotlivých druhů k náhodnému kolísání burzovních indexů a k vrtkavému štěstí na burze. Pro biology, které toto přirovnání může trochu urážet, mám dvě dobré zprávy. Zaprvé skutečnost, že dynamiku vymírání můžeme pochopit na základě statistiky, ještě neznamená, že vymírání jsou v pravém smyslu slova náhodná spíše je to tak, že každé vymírání má nějakou přesnou příčinu a je závislé na biologických vlastnostech daného druhu, ale zároveň je každé zcela jedinečné a z vymírání různých druhů nelze usuzovat na nějaké jiné než statistické obecné principy. Zadruhé jsem se nedávno dověděl, že burza je velmi složitý a zajímavý proces, jehož průběh neodpovídá účinku náhodných procesů a vrtkavosti štěstěny a lze ho nejlépe vysvětlit modelem evoluce různých investičních strategií, kdy na základě konkurence probíhá přirozený výběr, ovšem ani ne tak výběr mezi jednotlivými investory, jako mezi různými skupinami strategií, v rámci nichž si jednotliví investoři nevědomky vycházejí vstříc. Tedy ani náhoda, ani prostinký darwinizmus, ale složitý koevoluční model, velmi připomínající reálné dění v přírodě. Jako biolog cítím jisté zadostiučinění.
největší pták všech dob
O gigantických ptácích obývajících Madagaskar probleskovaly různé, více nebo méně věrohodné historky a zkazky již ve středověku. Šířily se mezi arabskými a později i evropskými mořeplavci. Zvěčnil je i Marko Polo ve svém pozoruhodném cestopise Milion. Vypráví v něm o obrovitých ptácích, kteří ve svých pařátech zlehka vynášejí k obloze slony (podrobněji viz Vesmír 16, 182, 1899/4).
První kosterní pozůstatky velkých nelétavých ptáků však na Madagaskaru objevili francouzští paleontologové teprve před 148 lety. Během následujících deseti let se jim podařilo nashromáždit tolik ostatků, že mohli sestavit první úplnou kostru. Již z prvních nálezů bylo zřejmé, že dávní ptačí obyvatelé nelétali. Kosti křídla jsou zkrácené, některé dokonce srostlé, takže výrazně omezují pohyb předních končetin zejména v ramenním kloubu, který je pro let asi nejdůležitější. Také kosti zadních končetin jsou krátké, masivní a těžké dokonce i ve srovnání s dnes žijícími nelétavými ptáky, pštrosem, emu, kasuárem a dalšími. Z toho jednoznačně vyplývá, že Aepyornis maximus 9) , jak se tento bájný obr učeně jmenuje, nebyl běžcem na dlouhé tratě. Pohyboval se jen velmi pomalu a stěží by se mohl měřit s menším, ale rychlonohým pštrosem. Pro velký spěch nebyl ani důvod. Před příchodem člověka neměl tak velký tvor na Madagaskaru žádného přirozeného nepřítele, který by ho k rychlejšímu běhu přinutil. Ze zachovalých zobáků a pařátů je patrné, že byl býložravcem, a neměl proto ani důvod honit se za nějakým tím pamlskem.
Největšího ptáka všech dob vlastně z epyornise udělal právě váhavý způsob života. Mohl si totiž dovolit nějaké to kilo navíc. Dean Amadon, který se zabýval rekonstrukcí svaloviny, odhadl, že největší druh rodu Aepyornis vážil asi 400 až 500 kg. A tak přesto, že nedosahoval nijak závratných rozměrů, ba na výšku byl dokonce o něco menší než novozélandský moa (Dinornis giganteus), předhonil všechny své ptačí příbuzné hmotností. Zavalitost a váha se odrážejí také v jeho vejcích, která jsou nějvětší v ptačí říši. Měří asi 35 cm na délku a mají obsah asi 10 litrů, což představuje zhruba 160 slepičích vajec. Skořápka svou tloušťkou i váhou připomíná porcelán čajového šálku.
Původ velkých nelétavých ptáků na Madagaskaru je nejasný. Pradávní příbuzní dnešních epyornitidů žili v Africe. Známe například jejich ostatky z území dnešního Egypta, které jsou staré 30 až 40 milionů let. I tito ptáci však již nelétali. Zdá se proto, že jednotlivé vývojové linie se musely odštěpit ještě dříve. Posledním obdobím, kdy bylo možné přejít z Afriky na Madagaskar suchou nohou, byla pozdní křída. Některé teorie také tvrdí, že předci epyornitiformních ptáků měli ještě funkční křídla a mohli překonat kratší vzdálenost nad mořem.
Nelétavých ptáků žilo na Madagaskaru nejméně 7 druhů. Dnes je řadíme do dvou rodů (Aepyornis a Mullerornis). Nejdéle přežil zřejmě právě největší z nich Aepyornis maximus. Poslední zmínky o jeho výskytu pocházejí ze 17. století. Není známo, zda se s ním někdy tváří v tvář setkal nějaký Evropan. Zdá se ale, že nikoliv, neboť žádný z těch, kteří tenkrát Madagaskar navštívili nebo na něm dokonce žili, nám o tom nezanechal sebemenší zprávu. A lze jen těžko uvěřit, že by si takové setkání někdo nechal pro sebe.
Zato s vajíčky a jejich skořápkami se lidé na Madagaskaru setkávají v hojné míře dodnes. Epyornis žil v jihozápadní a západní části ostrova a tam také existuje několik velmi bohatých nalezišť. Skořápky se však nacházejí po celém západním pobřeží Madagaskaru a vzácně i na východní straně. Byly tam přivezeny malgašskými námořníky a rybáři, kteří je používali jako nádoby na vodu. Celá neporušená vejce jsou velkou vzácností a na madagaskarském černém trhu s přírodninami se prodávají asi za deset až dvanáct tisíc dolarů. Přitom je jejich vzácnost vlastně umělá, způsobená neopatrností domorodých paleontologů, kteří ve snaze vykopat co nejvíce ostatků na prodej vejce skoro vždy rozbijí. A tak pro větší efekt úlomky alespoň slepují (viz Obrázek). Pavel Hošek
Již po uzávěrce tohoto čísla se v říjnovém National Geografic objevila krátká zprávička o objevu nového druhu ptáka, který žil na území dnešní Austrálie před asi 8 miliony let. Jeho kostra je ještě větší než kostra epyornise. Na rozdíl od všech ostatních velkých praptáků" nepatří Dromornis stirtoni mezi běžce, ale zřejmě kamsi do příbuzenstva hus a kachen. Aepyornis maximus tak ztrácí své prvenství největšího ptáka, jaký kdy žil.
Největší z lemurů
Megaladapis edwardsi (Obrázek) musel být zvláštním zvířetem. Jeho největší lebka, která se prozatím našla, měří 30 cm. Příliš se nepodobá lebce žádného jiného lemura, ba ani žádného primáta. Měla velmi silně vyvinutou obličejovou část, zato mozkovna byla menší ostatně tak již to u býložravců bývá zvykem. Laik by pravděpodobně hádal spíše na ostatky nějakého prasete, osla či podobného kopytníka. Svou celkovou velikostí se jim podivný pralemur opravdu blížil.
Byl velmi robustní, zavalitý a pomalý. Pohyboval se jak po zemi, tak v korunách stromů, kterým zřejmě dával přednost. Nebyl však rozhodně svižným skokanem na rozdíl od svých menších, dosud žijících příbuzných. Způsobem života se dost blížil dnešnímu koalovi pomaloučku se sunul větvovím nebo přecházel mezi stromy a stále žmoulal nějaké listí. Mohl být snadnou kořistí predátorů, kdyby na Madagaskaru někdy tak velká šelma žila. Jeho jídelníček musel zahrnovat opravdu jen ty nejkřehčí části rostlinných těl. I na lebkách velmi starých jedinců jsou zuby jen velmi mírně obroušeny. U menších lemurů postupuje abraze mnohem rychleji. Lze proto usuzovat, že k rozrývání země a k drásání větví a kořenů používal drápy na tlapách a čenich.
Kromě druhu Megaladapis edwardsi byly na Madagaskaru nalezeny ještě pozůstatky dalších dvou druhů téhož rodu. Vzhledově i velikostí byl velmi podobný M. grandidieri. Naopak M. madagascariensis byl výrazně menší a také stavba jeho kostry je mnohem subtilnější.
Teprve na sklonku existence druhu Megaladapis edwardsi se na ostrově objevil člověk, který jej možná i lovil. S určitostí to však nevíme. Přímé důkazy chybějí a ze způsobu života tehdejších lidí se jen můžeme domnívat, že to s lovem asi nebylo tak hrozné. Pokud se někdy megaladapis stával součástí jejich jídelníčku, bylo to nejspíše jen v dobách nouze. Ostatně tak je tomu v případě jiných lemurů dodnes. Lidé lemury zabíjejí (a jedí), jen když je postihne neúroda. Na mnoha místech jsou lemuři (ale i jiná zvířata) fady čili tabu. Jsou nedotknutelní, dokonce i když škodí na plantážích či zásobách. Teprve v nejkrajnější nouzi se Malgaši uchylují k jejich zabíjení. V některých případech musí navíc proběhnout dočasné rituální odtabuizování vedené kouzelníkem.
Pro zdravou, početnou a silnou populaci lemurů představuje občasný lov jen malou hrozbu. Jsou-li však z jiných příčin početní stavy nízké a populace čelí i dalším tlakům z okolí (ničení prostředí, odchyt za účelem prodeje, turistický ruch ap.), může být lov vážnou hrozbou. Podle posledních úvah to bylo podobné i u některých již vyhynulých druhů, zvláště pak těch velkých, které jsou na maso nejvhodnější. Zdá se, že klimatické změny probíhající v posledních tisíciletích na Madagaskaru podlomily zdravotní stav mnohých druhů a lidé byli již jen posledním kamínkem, který přispěl k jejich zániku.
Ke stažení
Článek ve formátu PDF [554,67 kB]
O autorovi
Pavel Hošek
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
