Trvale udržitelný rozvoj a jeho předpoklady
| 5. 10. 1995Uvítal jsem na stránkách Vesmíru (Vesmír 74, 390, 1995/7 a Vesmír 74, 391, 1995/7) Moldanovu a Branišovu polemiku ke kontroverznímu konceptu trvalé udržitelnosti. V našem státě, který se vrací do normální společnosti západoevropských zemí, je nanejvýš potřebné říci jasně, co koncept trvale udržitelného rozvoje vlastně představuje, na jakých předpokladech je založen a jak je často předkládán veřejnosti.
Ačkoli byla uvedená koncepce nedávno rozmělněna do jakési neškodné výzvy k hledání cest, ve svém kritickém pojednání se přidržím oficiálního dokumentu (1), v němž se uvádí, že navržená strategie je založena na třech východiscích:
- My lidé chceme přežít, ale nejen to, chceme také uspokojivý život pro nás pro všechny, včetně našeho potomstva.
- Jsme závislí na pozemských zdrojích, jejichž vyčerpávání v důsledku současného ″neudržitelného způsobu života″ ohrožuje přežití civilizace.
- Nemůžeme si dovolit prohrát, což lze zajistit rovnoměrným rozdělením užitku plynoucího z rozvoje, dále péčí o Zemi a tím, že budeme žít trvale udržitelným způsobem.
Tento dokument dále uvádí 9 základních principů, na kterých má být vybudována trvale udržitelná společnost:
- úcta a péče k živým společenstvům,
- zlepšení kvality lidského života,
- ochrana vitality Země a její diverzity,
- minimalizace spotřeby neobnovitelných zdrojů,
- nepřekročeni únosné kapacity ekosystémů Země,
- změna individuálních postojů člověka a jeho dosavadní praxe,
- umožnění různým lokálním sdružením, spolkům nebo organizacím, aby samy mohly pečovat o své prostředí,
- vytvoření mezinárodního rámce pro integraci rozvoje a ochrany,
- vytvoření globální aliance, nutné k zavedení globální udržitelnosti.
Každý z obecných principů je pak rozveden do obecných aktivit. Připojeny jsou dodatečné aktivity týkající se energie, obchodu, průmyslu, lidských sídel, zemědělských a lesních ploch, vody, včetně návrhů, jak tyto aktivity uskutečňovat v praxi.
Strategie není ani vědecká teorie, ani hypotéza
Nebudu hodnotit, co je na této strategii pozitivní a co negativní. Zaměřím se jen na vnitřní soudržnost takto postaveného programu se současným poznáním v biologických i společenských vědách. Než tak učiním, chtěl bych říci pár slov k předkládání této strategie veřejnosti.Zmíněná strategie, zaměřená do budoucnosti, je velmi často mylně vykládána jako nějaká ekologická teorie. To je hluboké nedorozumění. S ekologií jako vědní disciplínou (nepleťme si ji s ochranou životního prostředí) má tato strategie společné jen to, že se v ní mluví o přírodě či jejích atributech. O tom se lze velmi snadno přesvědčit nahlédnutím do moderních zahraničních učebnic ekologie. Ani v té poslední a nejobsáhlejší z nich (2) nenajdete teoretické výchozí body uvedené strategie ani žádné ekologické principy, o něž by se strategie mohla teoreticky opřít. V podstatě se tato strategie týká člověka, zejména toho, zda je člověk schopen změnit své chování. Že to není ani vědecká teorie, ani hypotéza, je dáno nejen tím, že nemá obvyklou konstrukci zaměřenou k vysvětlení určitého jevu, ale i tím, že neposkytuje žádné testovatelné předpovědi, které by umožnily falzifikaci buď jí samotné, nebo předpokladů, ze kterých vychází. Zcela přirozeným způsobem se strategie sama zařadila mezi představy o lidské budoucnosti, o tom, po jaké cestě by se měla společnost a tím také jedinec ubírat. Řečeno obrazně, je o tom, kudy má téci řeka.
Ve svobodné společnosti je tvorba vizí o budoucí organizaci společnosti nezadatelným a zcela legitimním právem jedince a toto právo je přirozeným způsobem využíváno při tvorbě programů politických stran. Uvedená strategie vznikla podobně. Neprosadila se ve vědě obvyklou evoluční cestou v soutěži s ostatními návrhy, ale nastolili ji politikové (viz Zprávu Brundtlandové). Odborné články na toto téma byste také marně hledali v předních mezinárodních ekologických časopisech. Svým dosahem však strategie přerostla dokonce běžný rámec ochrany životního prostředí, s níž je spjata mnohem intimněji než s ekologií. Zcela zákonitě skončila v politické aréně, a proto dnes nikoho nepřekvapuje, proč běžnou součástí politického systému v Evropě jsou právě “ekologické″ strany, které mají i své řádné kandidáty na prezidenty (viz Francii).
Mylné představy
Panuje všeobecná představa, že k tomu, aby se někdo stal ekologem, stačí “kladný″ vztah k životnímu prostředí. Dnes se tolik lidí prohlašuje za ekology, že už toto slovo ztratilo svůj obsah. Dokonce i premiér je ochoten prohlásit, že ekologie není vědní obor. Prohlásit se za matematika či chemika není již tak jednoduché, a proto také nemáme strany “matematické″ ani “chemické″. Trpí pouze profesionální ekologové, kteří jsou běžně zaměňováni s ochránci životního prostředí (stejné tak by trpěli profesionální matematici v případě existence “matematických″ stran). Trpí, protože jsou jedním politickým táborem podezříváni z pokusů o nastolení ekologické diktatury, zatímco tábor opačný u nich jaksi automaticky předpokládá angažovanost ve stranách se zeleným programem.Rozbor cílů a záměrů strategie z hlediska jejich ušlechtilosti pokládám za neproduktivní. Historické zkušenosti nás, nebo alespoň některé z nás, dostatečně poučily o falešnosti takových analýz. I ty nejhrůznější zločiny páchané na lidech se vždy konaly pod praporem dobrých úmyslů.
Výchozí pozice a principy
Mnohem výmluvnější je však rozbor výchozích pozic a principů uvedené strategie. Nebudu se pouštět do opakování známých argumentů sociologů, filozofů a politologů dokládajících, proč takto formulované představy zákonitě vedou ke vzniku totality. V uvedeném případě odkazuji na četné práce F. A. Hayeka a K. Poppera (jejich české překlady jsou dnes k dispozici). Pro ilustraci si však přece jen neodpustím, abych nepoukázal na překvapivou podobnost výchozích pozic strategie s idejemi socialistické a komunistické propagandy: uspokojivý život pro všechny a odstranění sociální nerovnosti (= rovnoměrná distribuce zdrojů, v daném případě mezi státy) – jde o hlavní problémy, které chtěly vyřešit právě socialistické a komunistické návody na uspořádání společnosti. Pochopitelně, že jejich řešení zákonitě vedlo k okleštění svobody jednotlivce. Mě osobně překvapuje spíše to, že autoři strategie své záměry vyjádřili tak explicitně a nezakrytě, bez sebemenší snahy vyhnout se kritice, která nutně musela přijít ze strany liberálních ekonomů a filozofů.Především chci poukázat na biologicky chatrnou povahu základního předpokladu strategie. Skrytě se předpokládá, že se jedinec, naprogramovaný přírodním výběrem na maximalizaci osobního zisku, změní v altruistu, který bude na úkor sama sebe pracovat pro blaho celku, tj. skupiny, populace, společnosti. Logika evoluční teorie je neúprosná a tuto možnost vylučuje. Geny způsobující, že jejich nositel pracoval pro druhé na úkor svého vlastního genetického zisku (a tak zanechal méně potomstva), byly trvale v průběhu evoluce eliminovány (geny jsou “sobecké″ (3)). Ty, co uvedenému argumentu nevěří, odkazuji na moderní učebnice evoluční biologie (4). Obávám se, že ani odvolávání se na kulturní evoluci, která je jen produktem biologické evoluce a při níž se přenášejí informace, které buď nemohou být přenášeny geneticky, nebo jsou pomocí genů přenášeny méně efektivně, na tom nic nezmění. V opačném případě by ke vzniku člověka muselo dojít jiným mechanizmem, než je přírodní výběr, a takový zatím není dnešním materialistickým biologickým vědám znám. Mimochodem, víra, že jedinec bude dávat přednost zájmům vyššího celku na úkor svých vlastních, byla ústředním dogmatem komunistické ideologie.
Možnosti maximalizace zisku
Abych předešel nedorozuměním: Maximalizace zisku jedince v žádném případě není v rozporu s četnými pozorováními kooperačního chování mezi jedinci. Zisk lze maximalizovat jedině antagonistickým chováním (jevícím se zdánlivě jako klasický egoizmus), nebo kooperací, tj. spoluprací s ostatními jedinci. V konkrétních podmínkách to vede buď k osamělému způsobu života, nebo k sociálnímu, podle toho, který způsob je efektivnější při předávání genů (např. sdružování lvů do societ nemá s altruizmem nic společného, neboť tvorba society je výhodná z hlediska jedince, který tak maximalizuje svůj vlastní genetický zisk). Podrobným studiem kooperačního chování v přírodě se zatím vždy v zásadě zjistilo, že altruistické chování na úrovni fenotypu buď představovalo v daném případě nejefektivnější cestu k maximálnímu genetickému zisku jedince, tj. že šlo o genetický egoizmus (příbuzenský altruizmus založený na příbuznosti mezi jedinci a reciproční altruizmus v případě nepříbuzných jedinců), nebo šlo o mutualizmus, tj. nezbytné soužití (viz sdružování lvů), které vůbec neobsahuje altruistickou složku, anebo šlo o zvláštní případy altruistického chování dnes shrnovaného pod hlavičkou manipulace (5) (např. hnízdní parazitizmus kukačky, která umí “přelstít″, zmanipulovat, drobné pěvce tak dovedně, že podvod nejsou schopni rozpoznat a na úkor svého vlastního zisku maximalizují zisk kukaček tím, že za ně převezmou starost o jejich potomstvo).Manipulace a skupinová selekce
Budeme-li předpokládat, že se člověk v daných principech neliší od ostatních organizmů (a zatím nejsou k dispozici data, která by opravňovala mít jiný názor), pak lze cílů obsažených ve strategii trvalého rozvoje dosáhnout jednak zmíněnou manipulací (o to se komunisté pokoušeli 40 let a v podstatě bez úspěchu), jednak na základě skupinové selekce. Jde o výběr mezi populacemi, který může teoreticky vést ke vzniku biotických adaptací maximalizujících zisk populace na úkor jednotlivce. Jedinec by pak byl nositelem i takových vlastností, které by sloužily celku, nikoliv jemu samotnému. V roce 1962 s takovou představou vystoupil Wynne-Edwards (6) a aplikoval ji na problém regulace populační početnosti. Nutno dodat, že jeho představy si vysloužily přívlastek naivní a sám autor později svou chybu uznal.Výběr je nejúčinnější na úrovni jedince
Dnešní názor v evoluční biologii se ustálil na přesvědčení, že přírodní výběr je nejúčinnější na úrovni jedince, nikoliv skupin, i když i zde je stále ponechán otazník. Zejména v případě člověka je tvrzení o skupinové selekci, ať už ve sféře biologické (D. S. Wilson (7)) nebo kulturní evoluce (např. i F. A. Hayek (10,11), který si však zcela popletl principy pro šíření genetické a negenetické informace), relativně časté. Dosud neznám žádný přesvědčující doklad nebo logický argument, který by k takovému tvrzení opravňoval. Informace, která vede k nižšímu zisku, se sice teoreticky skutečně může šířit prostřednictvím skupinové selekce, nikoliv však tak, jak se mylně domníval Hayek, nebo dokonce i někteří biologové (např. E. Mayr (10)). Pro šíření negenetické informace není nutný růst populace jejích nositelů, v níž se informace objevila poprvé, ale platí zde spíše principy, které se uplatňují při šíření infekcí (např. džínsová móda se nerozšířila v důsledku enormního nárůstu populace Američanů a zániku ostatních populací). Ani mocenská nadvláda jedné skupiny, která si osvojila modernější způsoby boje, totiž nevede automaticky ke genetické nadvládě. Naopak, existence jen velmi malých rozdílů v intelektuálních schopnostech mezi lidskými rasami ukazuje spíše na to, že skupinová selekce hrála v evoluci člověka malou roli. Mnohem přijatelnější je představa, že jedinci tím, že maximalizují vlastní zisk, zvyšují automaticky zisk populace. Na řešení tohoto problému si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Já osobně jsem v tomto směru pesimista a rovněž názory liberálních filozofů, kteří k pochopení podstaty a významu svobody jednotlivce ve společnosti přišli jiným způsobem, jsou v souladu s tímto pesimistickým viděním, a to i přesto, že poněkud neodpovědně s termínem skupinová selekce žonglují. Proto také pokládám teoretické základy strategie trvale udržitelného rozvoje za vratké a nejisté.Hlavní problém strategie trvale udržitelného rozvoje
spatřuji v otázce: je člověk schopen změnit své chování tak, aby tím získávala společnost, lidstvo, a nikoliv jedinec? Má jedinec vlastnosti, které umožní změnu v jeho chování tak, aby dobrovolně (a bez manipulace) omezil svůj vlastní prospěch ve prospěch celku? Že si autoři zásadnost tohoto předpokladu uvědomovali, je patrné již z faktu, že je vyjádřen hned v úvodní větě celého dokumentu: “Tato strategie je založena na přesvědčení, že lidé jsou schopni změnit své chování, když pochopí, že je to ku prospěchu věci a že mohou společně pracovat, když to bude zapotřebí.″ Zásadnost problému je zjevná. Všech devět principů, na kterých má trvale udržitelná společnost stát, lze redukovat na princip změny individuálních postojů člověka. Všechny ostatní principy jsou jednoznačně závislé na tom, zda tento princip bude platit. Již zmíněný kritický příspěvek M. Braniše dobře naznačil směr, kam upírat svá očekávání. Objeví se příklad takové změny v chování, který strhne všechny ostatní? V dané souvislosti podtrhuji slovo všechny. Pokud k tomu nedojde, tj. když se najdou takoví, co nebudou kooperovat (budou podvádět), pak zcela zákonitě musí dojít k rozpadu i koalice kooperujících, neboť ti by byli automaticky postaveni do pozice těch, co prodělávají. Je vůbec reálné očekávat kooperaci všech? Myslím, že nebudeme daleko od pravdy, když uznáme, že ve svobodné společnosti prostě nejsou nástroje k tomu, aby došlo u všech v určitém konkrétním čase k zásadní změně (na rozdíl od totality). Strategie trvale udržitelného rozvoje tak nezbytně dostává punc utopického snu, ze kterého je nejlépe co nejrychleji procitnout.Může se člověk změnit?
Na rozdíl od M. Braniše se nedomnívám, že je na čase začít s výchovou ekonomů nebo politiků. To je příliš naivní vidění světa. Kdo by tuto výchovu prováděl? Kdo by určoval, kteří lidé za ni mají být odpovědni? Nečekejme ani se započetím strategie na úrovni států. Nutná je změna v každém z nás, tj. v chování jedince. V demokratickém systému stačí, aby změna proběhla alespoň u většiny. Ta si pak své politiky či ekonomy vybere sama ve svobodných volbách.Osobně v možnost změny nevěřím. Bylo by to příliš proti přírodě. Tato změna však ani není nutná. Určitě někdy v budoucnu nastane čas, kdy se jedinec při kalkulaci svého zisku naučí pod vlivem mnoha ostatních faktorů s přírodou počítat. A to bude rozhodně dříve, než dojde k nezvratným změnám vedoucím ke konci lidské civilizace. Vidíme všichni, že ve vyspělých západoevropských zemích jsou náznaky takového postupného obratu již patrny. Ve svém příspěvku jsem záměrně vynechal všechny ostatní sporné myšlenky, na kterých trvale udržitelný rozvoj stojí a na nichž nic nezmění slovní ekvilibristika B. Moldana, zda se primárně zabývat otázkou “jak nerůst″, nebo “jak růst″ (např. víru, že všechny globální problémy musí mít vždy globální řešení).
Svobodná společnost dává dostatek možností
Rád bych zdůraznil, že vůbec nevyzývám k fatalizmu, k odevzdanému čekání na to, co se má stát. Právě společnost, která je postavena na garanci osobních svobod pro každého jednotlivce, dává dostatek možností k nejrůznějším iniciativám. Navržení strategie trvale udržitelného rozvoje je toho dostatečným důkazem. Svobodná společnost je také zárukou objektivity při hledání pravdy. To znamená, že některé z vyslovených představ, které se ukáží být méně schopné konkurence, budou přirozeným způsobem včas eliminovány a nestrhnou ostatní na falešnou cestu. Svoboda jednotlivce je nejlepší zárukou pokroku v poznání, který bude zase zpětně ovlivňovat trajektorii, po níž se společnost bude ubírat. Jaká to bude cesta, to zatím nikdo neví. Přiznám se ovšem, že apokalyptické vidění světa, které je tak vlastní nejrůznějším iniciativám na ochranu přírody, je mi cizí.Netvrdím, že svým článkem nechci nikoho ″obrátit″ ve víře. Kdo by nechtěl! Hlavně však chci upozornit na to, že opatrnosti při posuzování nejrůznějších návrhů na vylepšení společnosti není nikdy dost, a to ani v případě takových návrhů, které jako by s uspořádánim společnosti zdánlivě nesouvisely (např. kontrola populačního růstu je založena na stejném předpokladu jako strategie trvale udržitelného rozvoje). Snadno se nám pak může stát, že se opět probudíme v totalitě, v níž bude hierarchický žebříček priorit předepsán jednotně pro všechny občany. Jak bychom pak hledali odpověď na palčivé problémy příštích let (např. stárnutí populace)?
Rozhodně nemám nic proti sdružením za trvale udržitelný rozvoj, stejně jako nemám nic proti sociální demokracii nebo křesťanským stranám, a v jistém směru jim dokonce fandím. Jejich osvětový vliv na občana, pokud jde o ochranu přírody, je nesporný. Jsem jenom mnohem skromnější ve stanovování cílů a opatrnější ve výběru cest, kudy dál.
Literatura
1. IUCN/UNEP/WWF (1991): Caring for the Eearth. A Strategy for Sustainable Living Gland, Switzerland, 227 pp.2. M. Begon a kol. ( 1990): Ecology. Individuals, Populations and Communities. 2nd ed., Blackwell Scientific Publ., Boston, 945 pp.
3. R Dawkins (1989): The Selfish Gene. Oxford Univ. Press, Oxford, 352 pp.
4. M. Ridley (1993): Evolution. Blackwell Sci. Publ., Boston, 670 pp.
5. J. R. Krebs a N. B. Davis (1993): An Introduction to Behavioural Ecology. 3rd ed., Blackwell Scientific Publ., London, 420 pp.
6. V. G. Wynne-Edwards ( 1962): Animal Dispersion in relation to Social Behaviour. Oliver and Boyd, Edinburgh, 653 pp.
7. D. S. Wilson ( 1983 ): The group selection controversy: history and current status. Ann. Rev. Ecol. Syst. 14:159–187.
10. F.A. Hayek (1994): Právo, zákonodárství a svoboda. Academia, Praha, 413 pp.
8. F. A. Hayek (1995): Osudná domýšlivost. Omyly socialismu. Sociol. nakl., Praha, 200 pp.
9. E. Mayr ( 1988): Toward a new philosophy of biology. Harvard Univ. Press, Cambridge, 564 pp.
10. J. T. Bonner (1980): The Evolution of Culture in Animals. Princeton Univ. Press, Princeton, 204 pp.
11. G. C. Williams (1992): Natural Selection: Domains, Levels, and Challenges. Oxford Univ. Press, New York, 208 pp.