Umberto Ecologie

Umberto Eco u nás před patnácti lety vstoupil do obecného povědomí jako autor románu „Jméno růže“. Specialisté jej ovšem tehdy již znali jako význačného sémiologa, literárního teoretika a filozofa, který měl za sebou několik vědeckých monografií a nespočet odborných prací. Záběr Ecových zájmů - od kabaly až po internet - a schopnost nacházet souvislosti, rozvíjet je a domýšlet jejich význam pro lidstvo mu získala řadu ocenění od věhlasných univerzit. Letos i od Nadace Vize 97, která mu začátkem října slavnostně předá svou prestižní cenu, již druhou v pořadí. ¹⁾

Obecná sémiotika či sémiologie se snaží - dle Ecova vlastního vymezení ²⁾ - sjednotit pod jednotnou soustavu kategorií všechny specifické případy, kdy lidé (a také zvířata) užívají zvuky, gesta a přirozené nebo umělé objekty k odkazování na jiné jevy (objekty, třídy objektů, situace), které při určitých interakcích nejsou vnímány, často ani neexistují nebo existují jen v nefyzické podobě. Rozhlížím se kolem sebe a vidím knihy potištěné řadami písmen, slov a vět, vidím věrné i nevěrné obrázky na stěnách a slyším Šmudlu (naši kočku), jak škrábe na dveře (ač si je umí otevřít sama). Na křižovatce mi svítí zelený panáček, že smím přejít, z protějšího chodníku na mne mává přítel, siréna záchranky mne nutí stát. To vše přímo či nepřímo, podobou či dohodou, odkazuje na něco, co to samo není. Sémiotika se zabývá studiem znaků - jak, proč a co znamenají. Dá se i říci, že je to teorie „znamenání“ jako takového. Prolíná se proto s lingvistikou, interpretací textů, ikonografií, muzikologií, informatikou (až po multimédia a  internet), u Eca zvlášť výrazně též s kognitivními vědami a s analýzou kulturních kontextů a konvencí. Zkusme se podívat na některé typy otázek, jimiž se sémiotika může zabývat.

Američtí indiáni při opouštění sídliště po sobě zanechávali značky na kamenech, aby neznámí pozdější příchozí věděli vše, co pro ně může být užitečné, např. kde je voda. Takovéto petroglyfy, stejně jako dopravní značky, jsou dobrou ilustrací pro jednu z typicky sémiotických otázek: do jaké míry je srozumitelnost nějakého znaku založena na předběžné dohodě a do jaké míry spočívá v podobě s tím, co má znamenat. Umberto Eco například soudí, že není ostrá hranice mezi symbolickými reprezentacemi, založenými na konvenci, a reprezentacemi ikonickými, které využívají přirozenou podobnost s reprezentovanými věcmi a situacemi. Jinak řečeno, kulturní konvence musí vždy do jisté míry respektovat přirozenou percepční zkušenost. Pokud se například dohodneme, že Slunce na obloze se bude zobrazovat jako čtverec a země jako přímka, pak se onen čtverec musí umístit nad přímkou. K tomu Eco: „Kognitivní sémiotika by měla opět vzít v úvahu úlohu přírody v kultuře, aspoň do té míry, do jaké obhajovala roli kultury v přírodě.“

Jinou sémiotickou otázkou je, zda znaky respektují rozdíl mezi individuálními případy a obecninami. Přechod k obecninám dle Eca vychází ze společenské potřeby odtrhávat jména od „zde a nyní“ individuálních situací a přenášet je na typy. V knize „Kant a ptakopysk“ věnuje Eco dosti místa úvahám o tom, co rozumět „typem“, mají-li různí uživatelé téhož jazyka či znakového systému jinou (nebo i nulovou) osobní zkušenost s individuálními případy daného typu. Rozlišuje proto takzvané kognitivní typy, které zahrnují tuto zkušenost a jsou v tomto smyslu „soukromé“, od nukleárních obsahů, které jsou „veřejné“. Prvé jsou výsledkem perceptuální semióze, druhé komunikativního konsenzu.

Mne by zajímala ještě další otázka. Doposud jsme mlčky předpokládali, že znaky užívají lidé (a zvířata) jaksi účelově - k odkazování na něco, kde předložka „k“ má přídech záměru. Existuje však nějaké jasné rozlišení mezi znaky takto chápanými a příznaky, kdy něco odkazuje na něco jiného prostě svou materiální nebo kauzální souvislostí? Říkáme třeba: „dým znamená oheň“ Že v obou případech jde o něco jiného, je jasné. Myslím však na různé přechodné případy, jako jsou nechtěné výroky, bezděčná gesta a neumyté nádobí.

Z přednosti interpretací před fakty Ecovi neplyne volnost v interpretacích. Na rozdíl od „divokých“ dekonstruktivistů upozorňuje na to, že ne každou možnou interpretaci lze brát vážně. Často rozhoduje lidská komunita a ty interpretace, na kterých se ona shodne,  získají intersubjektivní (což zní lépe než objektivní) platnost a převahu nad jinými možnými interpretacemi.

Ve „Jménu růže“ (stejně i v pozdějších románech „Foucaltovo kyvadlo“ a „Ostrov včerejšího dne“) si Eco vyzkoušel svou metodu: nedat čtenáří jednoznačný návod ke čtení a tím ho angažovat do tvůrčího procesu. Každý si pak může vyzkoušet, že ne každou interpretaci lze brát vážně.