O holé kryse krtčí a jiné zvířeně

Nad knihami:

ROBERT FOLEY: Lidé před člověkem, Argo, Praha 1998, 256 stran, náklad 1500 výtisků, 298 Kč

KONRÁD LORENZ: Základy etologie, Academia, Praha 1993, 254 stran, náklad neuveden, 157 Kč

DIERK FRANCK: Etologie, vydavatelství Karolinum, Praha 1996, 324 stran, náklad a cena neuvedeny

LYALL WATSON: Temné síly přírody, nakladatelství Fontána, Olomouc 1996, 272 stran, náklad a cena neuvedeny

JOHN BROCKMAN, KATINKA MATSONAVÁ: Jak se věci mají. Průvodce myšlenkami moderní vědy, Archa, Bratislava 1996, 246 stran, náklad a cena neuvedeny

Veliký záhon pivoněk zářil v horkém slunci a docela vzadu ve větvích vysokých topolů krákaly vrány, rozplývá se ve svém romantickém popisu populární spisovatel James Herriot na 17. straně své knihy To by se zvěrolékaři stát nemělo (Svoboda, Praha 1991). Přesněji řečeno se rozplývá překladatelka, neboť v Herriotově originále krákají havrani, a to na jilmu. ¹⁾ Herriotova knížka je beletrie, čistě oddechová věc, a tak je záměna uvedených tvorů v podstatě nedůležitá. ²⁾ Navíc Eva Marxová knížku přeložila výtečně.

Kompetentní (?) lektor

Populárněvědecká literatura je ovšem něco docela jiného než beletrie. Dlouhá série „polistopadových“ překladů je hmatatelným důkazem toho, že si to z překladatelů v podstatě nikdo neuvědomuje. Podivnější je fakt, že to neberou v úvahu ani redaktoři. Největším překvapením však pro mě bylo zjištění, že jedna z nejnovějších přírodovědných knih Lidé před člověkem od Roberta Foleyho údajně prošla lektorským posouzením (Jan Vesták). Přesto pěkně ilustruje řadu omylů, které jsou mezi překladateli obecně oblíbené.

Pokud je citován titul, který již byl poctěn českým překladem, je překladatel povinen uvést jeho český název (totéž se samozřejmě týká citátů). Možná není lehké zjistit název titulu vydaného v nějakém polozapomenutém nakladatelství. Stopařův průvodce po galaxii od Douglase Adamse je ale tak notoricky známá kniha, že nechápu, proč se z ní ve Foleym stalo Autostopem po galaxii (s. 33). O Darwinově Výrazu emocí u člověka a u zvířat (na s. 52 jako Vyjadřování emocí) nemluvě (totéž se týká názvů kapitol z Darwinova O vzniku druhů na s. 39 a 40).

Na s. 170 je silně zavádějící překlep. Foley cituje Dawkinsův příklad jednostupňové selekce, ilustrovaný otázkou, s jakou pravděpodobností by opice náhodně bušící do psacího stroje napsala napoprvé frázi z Hamleta o délce 28 znaků (je to 1/2728 – počítáno s abecedou o 27 znacích – což nedává šanci 1 ku 1000, jak je uvedeno ve Foleym, ale 1 ku číslu se 40 nulami). Vzhledem k dalšímu obsahu odstavce mohlo překladatelku trknout, že tady něco nesedí (pokud je to dílo šotkovo, tak se omlouvám).

V nadpisu uvedená holá krysa krtčí je doslovný překlad anglického jména naked mole rat čili rypoš lysý. Kdyby šlo o nějakou obskuritu, tak budiž. Ale rypoš je zvíře tak slavné a opředené tolika (pravdivými) legendami, že ho žádný student biologie, který prošel základními kurzy etologie, evoluční biologie či behaviorální ekologie, prostě nemůže neznat. Nastávají dvě možnosti: buď byl lektor záškolákem, nebo nestudoval biologii. Uznávám, že setkání s rypošem lysým na katedře jaderné fyziky či teologie je poněkud méně pravděpodobné, ale to není omluva (stejně tak ani záškoláctví).

O stránku dále se z rypoše stává bezsrstá krysa krtčí. Název živočicha ale neslouží k prezentaci překladatelovy rozvité slovní zásoby – je prostě jednou dán a basta. Takže třeba bonobo je prostě bonobo a ne šimpanz trpasličí, pod guenonem se zase skrývá kočkodan.

Zkomolení neunikly ani některé odborné termíny: např. z ekologie společenstev se stala ekologie komunit (s. 167), z apomorfií jsou apomorfy (s. 106), z uniformizmu zas uniformitářství (s. 67).

Nevalná stylistická úroveň překladatelčina projevu spojená s nepochopením odborné stránky textu vede někdy k značně podivným formulacím, např. lidský mozek je tak mocný, že jsme se coby živočišný druh úplně vymkli ze záměru (s. 172). Na s. 59 dokonce šimpanz tluče kladivem. ³⁾ Ach jo…

Antropologové říkají patrilokalita, ne patrilokálnost (s. 203) a magdalénien není magdalén (jak se uvádí ve Wilsonově Konsilienci, viz dále). (Nejen) na to se mohl překladatel podívat sám do naučného slovníku a nemusel s tím obtěžovat lektora, který mohl svůj čas věnovat jiné bohulibé činnosti.

V knize je omylů podstatně více, ale za zmínku jistě stojí i pár ukázek z několika dalších překladů.

Colobiny, nebo kolobuské opice?

S druhovými jmény bývají potíže. Spoléhat se na intuici je zrádné. Black-headed gull je racek chechtavý (Larus ridibundus) a ne racek černohlavý, jak by se mohlo zdát. Ten se místo toho řekne Mediterranean Gull (L. melanocephalus), zatímco doslovný překlad racka chechtavého (Laughing Gull) je zase racek atlantický (L. atricilla). ⁴⁾ Tak by se dalo pokračovat až do úplné ztráty způsobilosti (tento ohavný termín pro fitness čili reprodukční úspěšnost je kupodivu stále používán s neobyčejnou zavilostí). Kromě toho nemusí robin znamenat červenku, ale i drozda, oriole je zase žluva nebo vlhovec – záleží na tom, z které strany Atlantiku text pochází.

Podívejme se třeba na taková Zvířátka v mé posteli od Jacquie Durrellové (první manželky G. Durrella). Hned na začátku první kapitoly se autorka ptá Proboha, co jsou to ary… Také já se musím ptát: Proboha, co to je pták se jménem Picathartes z rodiny vran? Kdyby paní překladatelka nahlédla do slovníku, zjistila by, že family je také taxonomická jednotka zvaná čeleď. Kromě toho Picathartes je česky vranule (hnízdí v jeskynních koloniích v západní Africe) a s vránou má společného pramálo.

Tradičně nešťastný je osud afrických opic gueréz: ve Foleyho knize vystupují převlečeny za colobiny a v knížce Jacquie Durrellové se z nich staly kolobuské opice. To je poněkud zarážející, poněvadž překladatel by měl mít jisté povědomí o tom, co od uvedeného autora česky vyšlo, a také o kontextu, ze kterého je kniha … vytržena (v tomto případě). Durrellova kniha Catch me a colobus u nás totiž vyšla přímo pod doslovným překladem svého názvu (Chytněte mi guerézu) v nákladu sto tisíc výtisků a každý, kdo jen koutkem oka zavadil o řádky napsané Geraldem Durrellem, ji zná.

Mémy jako gény?

Další stálicí jsou pářicí systémy (mating systems). Termín nemá co dělat s pářením. Důležité je, kolik má kdo partnerů, proto jde o partnerský nebo párovací systém.

Pro zavedené české termíny není důvod vymýšlet nové ekvivalenty. Pěkně to ilustruje Wilsonova Konsilience: mem je zde uváděn jako mém. Překladatelky sice citují českou mutaci Sobeckého genu, kdyby do něj ale nahlédly, bylo by jim jasné, že mem je kulturní analogie genu a ne „génu“. Stejně tak je místo nadnormální podnět uvedeno mimořádný stimul (s. 250). Autorky překladu s jim neznámými termíny žonglují jak s horkými brambory: místo heritability čili dědivosti (tj. podílu geneticky podmíněné variability na celkové variabilitě) si pohrávají s dědičností či dědictvím (s. 175), partikulární dědičnost je podle nich částečná (s. 86)! Mluví dokonce o vývojové a genetické evoluci (s. 107; o termínech viz ještě dále). Kromě toho je Wilsonova kniha prošpikována řadou pravopisných archaizmů jako mythologický, theologie, atheisté, poesie apod.

Tradiční školskou chybou jsou americké či britské miliardy a biliony. Přehlížení tohoto rozdílu vede k absurdním tvrzením – lidský mozek je protkán soustavou stovek biliónů nervových buněk (s. 110; celé lidské tělo tvoří řádově asi 10 bilionů buněk). Přírodní vědci (s. 142) zjistili, že život se vyvíjel několik biliónů let (s. 146). Takový nesmysl musí okamžitě zapnout poplašnou sirénu v hlavě každého člověka. Překladatelky si svého omylu mohly všimnout např. na s. 57, kde jsou charakteristiky elektronu uvedeny jak číselně, tak slovně. Dalším zlozvykem je nepřevádění cizích měr a jednotek na české: k čemu je mi sdělení, kolik čtverečních palců má mozková kůra (s. 119), nebo že Einsteinův mozek vážil 2,75 libry (s. 110)?

A co učebnice?

Obrozenecká produkce novotvarů laickými překladateli je snad do jisté míry pochopitelná, ale je neomluvitelná, jestliže knihu přeložil odborník. ⁵⁾ Velmi ilustrativní je v tomto směru učebnice Etologie (Dierk Franck). Překladatel Leo Sigmund přehlíží zavedený a výstižný český termín pro insight learning (učení vhledem) a překládá ho jako chovat se rozumně. ⁶⁾ Rozumně se chová i ploštěnka, když je zalezlá v potoce pod kamenem. Je však schopna pochopit souvislosti a předvídat?

V uvedené učebnici také rušivě působí nekonzistentní uvádění ekvivalentů, např. pro costs-benefits (tj. výdaje a zisky) jako výdaje, náklady, resp. prospěch, zisk a užitek na různých místech v knize. Ze správně přeloženého přeorientovaného chování (s. 45) se o stranu dále stává přeadresované chování. Fitness je překládána jako způsobilost (místo zdatnost), ve finále knihy dokonce metamorfovala na působnost! Takové zmatenosti ztěžují orientaci. ⁷⁾

Snahou překladatele by také měla být stručnost: myslím, že dědičně fixované je vrozené a učením získané je prostě naučené, výškovým liniím u nás říkáme vrstevnice (s. 249). Pachově infanticidní efekt u myší je efekt Bruceové (ne Bruceův, s. 158). Překlad constraints (omezení) jako hranic systému či systémových tlaků je nešťastný, stejně jako žebrání hnízdošů (snad jde o žadonění mláďat), žádostiví termiti (s. 235) či tvrzení, že intenzita chování varírovala (s. 93). Místy je text poněkud nejasný (Pro samičky je důležitější investovat do rozmnožovacích schopností než do sexuálních partnerů, s. 211), až zavádějící – pro rákosníky jsou prý nejvhodnější teritoria rákosiny s pozadím ze starých stromů – tam jsou ale nejvíce parazitováni a predováni. Také není pravda, že konflikt rodič-potomek se týká jen momentu odstavení mláďat (s. 228), týká se celého období rodičovské péče. Místo nepřátelské riziko (s. 279) by mělo být riziko predace. Predátor není totéž co nepřítel!

Překladatel měl také věnovat pozornost seznamu literatury, který je doslovně opsán včetně německých (!) poznámek. Titel der Originalausgabe (s. 303, 312) měl být překladatelem uveden místo titulu německého vydání automaticky – vždy je myslím lepší studovat z primárních zdrojů než z překladů do třetího jazyka.

Kvalita Etologie je poněkud nevyrovnaná. Na jedné straně učebnici uškodily uvedené nedostatky (včetně neobvykle vysokého počtu překlepů v „latinských“ názvech živočichů a anglických termínech). Na druhé straně je například vysvětlení proximátní a ultimátní roviny pohledu na chování (s. 147–149) perfektní (je dokonce lepší než v excelentní učebnici An Introduction to Behavioural Ecology od Krebse & Daviese – a to už je co říct!). Stejně tak je velkým kladem této publikace uvádění anglických termínů v závorkách. Navíc je učebnice tematicky vyrovnaná – autor (nezodpovědně) uvádí i zbrusu nové (tj. méně než čtvrtstoletí staré) poznatky, dosud neověřené desítkami let přepisování z jedné učebnice do druhé (stejně buřičsky se zachoval i Lorenz ve svých Základech etologie: téměř 50 citovaných literárních pramenů je ze sedmdesátých let, kdy kniha vyšla).

Kapitola sama pro sebe jsou Lorenzovy nebohé Základy etologie, proslavené svým bídným překladem stejných „kvalit“ jako Wilsonova kniha O lidské přirozenosti. ⁹⁾ V mnohde neuvěřitelně kostrbatém a otrockém překladu se např. píše o zavedení představy o překřížení pudu a drezury překřížené (s. 17), o aktivním uchovávání prostorově orientovaného bytí (s. 147) či o silném krátkodobém a zadržovaně pomalu odeznívajícím zvyšování vzrušivosti (s. 129). Takový paskvil vážně ohrožuje čtenářovo duševní zdraví.

Označení nadnormálního podnětu na s. 113 a 117 jako nadoptimálního podnětu je velmi populární protimluv.

Prokousávat se textem, který má vyloženě německou syntax s řadou vedlejších vět vložených (jako je tato), je značně únavné. Nakonec se ještě čtenář doví, že Samička kanára … se s ním pokoušela provádět pohyby stavby (s. 95) nebo že vzrušivost stíracího pohybu odpovídá trofickému stavu koordinujícího jej vřazeného neuronu (s. 92). Na s. 40 se píše o načrtávání tak zvaného průtokového diagramu […], který ve svých tak zvaných black boxies předvídá funkce… Zavedený ekvivalent je „blokový diagram“, proč nepřeložit i „černé skříňky“? (Na s. 205 se to kupodivu podařilo.) Nebo na s. 65: Jako stejně samozřejmé se někomu, kdo stojí mimo, zdá vedle toho, že všichni obratlovci mají hlavu a dvě oči, i to, že mají spodní čelist a pár předních a zadních končetin. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tato věta není česky. Nemohu se ubránit pocitu, že mluvím (a rozumím) jiným jazykem, než který používá překladatel.

Na s. 58 se Lorenz (nebo překladatel?) snaží oddělit živočichy kloakovité (míní se tím chudáci ježury…) od vačnatých a placentálních. Marná snaha – vačnatci mají kloaku také.

Této publikaci (a ani žádné jiné) neprospívá používání různých ekvivalentů pro tentýž termín. Popis infanticidy u hulmanů je korunován následujícím sdělením: Protože dětí zbavená samice otěhotní znovu dříve než ty, které vychovávají mláďata, má tak nový tyran lepší šanci uplatnit svůj genom. Tento zvláštní jev byl označen jako egoistický gen (s. 34). Panebože proč?!?

Perlička na dně

A ještě k odborné literatuře: Na terminologické revizi učebnice Ekologie (Begon, Harper & Townsend) se podílely více než tři desítky odborníků, přesto se hned v Úvodu (s. xxiii) setkáváme s nepochopením jednoho ze základních metodologických pojmů – proximátního vysvětlení (viz rámeček). Také ekvivalent pro hojně používaný termín trade-off – směna (s. 481) se mi nezdá vhodný, podstatu problému ¹⁰⁾ lépe vystihuje výraz kompromis, který ostatně někdy používá třeba Dawkins (např. The Blind Watchmaker, Řeka z ráje). Tyto detaily nic nemění na jinak vysoké kvalitě překladu.

Temné síly překladatelské

„Elegantním“ řešením překladatelského oříšku je ho jednoduše nepřeložit. V knize Temné síly přírody (Lyall Watson) se tak setkáme s lemmingy a bowerbirdy. Přitom jak lumíky, tak lemčíky najdeme ve standardním čtyřdílném anglicko-českém slovníku (bohužel v něm také najdeme pod heslem bee-eater včelojeda; to doslovně sedí, naneštěstí je bee-eater označení pro vlhu).

V této jinak velmi zajímavé knize také autor, ač povoláním mořský biolog, vychází do pole (alespoň u nás na východě „deme do fíldu“ čili do terénu). Docela mile působí i Jungovy archeotypy, evoluční předadaptace nebo replikátory, které na sebe vzaly podobu opakovatelů. Autor vysvětluje formy mimikrů – mimikry je ale nesklonné neutrum. Na s. 144 se dočteme, že jeden z vězňů… má zvláštní shluk činností v oblasti thalamu. Od takových výtvorů odchází čtenář v nezáviděníhodném duševním rozložení.

Temné síly omyly přímo perlí. Překladatel vládne kouzelnou hůlkou, a tak dokáže i věci dosud vědě neznámé, třeba změnit pacienta pomocí lobotomie ve zvládnutelnou vegetaci! A Jiří Levý se spolu se svým Uměním překladu obrací v hrobě…

Mnohdy by překladateli pomohl sedlácký rozum (s. 20), když na něj zaútočí netopýři upíří (s. 77). Tamtéž se píše, že samice hyen jsou velké, kompetentní a agresivní. Otázkou zůstává, nakolik byl kompetentní překladatel.

Průvodce bezmyšlenkovitostí moderního překladatele

Překládání předpokládá znalost nejen výchozího, ale i cílového jazyka. To zní jako samozřejmost, ale mnohdy se opravdu nelze ubránit dojmu, že překladatel neumí česky. V tomto směru je skutečným monumentem překladatelské neschopnosti kniha Jak se věcí mají (autoři Brockman & Matsonová). Není to totiž ani tak Průvodce myšlenkami moderní vědy (jak hrdě hlásá název) jako spíš průvodce labyrintem překladatelských omylů, neznalostí a prosté lidské hlouposti.

Docela mě fascinuje zjištění, že někdo je schopen překládat text, kterému absolutně nerozumí. „Překladatelka“ Eva Lacinová píše o hemoglobinu v červených buňkách (s. 61), určení genů, odpovědných za vzorkování raných embryí (s. 63), elektrónech a pozitrónech (s. 196) a domnívá se, že elementární nářadí je možno pozorovat i u jiných primátů (s. 20). Teď už také konečně víme, že Známí protoktisti zahrnují améby-měňavky, eugleny, ciliaty, diatomy, červené mořské řasy a všechny další řasy slizovky a řasohouby (s. 65) a že organizmus ohrožuje, když se zmnoží otravný plyn (s. 66) nebo mikrobi (archebakterie podobné termoplasmě) (s. 70). Lidé trpící depresí prý mají porušený noradrenalin (s. 167). Co si myslet o duševních pochodech člověka, který napíše: Replikace tvorů (obzvláště tvorů, jejichž vlastní vnitřní organizace vyžaduje stálé vzorky chování a struktury) může vzniknout pouze v masově vytvořených vesmírech (s. 202)?

Překladatelka zaměňuje, co se jen zaměnit dá: chlor za chlorid, vajíčko za vejce, páry bází za základní páry, lidoopy za opice, teorii mitochondriální Evy za teorii „Eve“, křížové bratrance a sestřenice za křížící se bratrance a sestřenice (vskutku pikantní), obrázek za obrazec (!), konzervativní za konzervované sekvence DNA, dočteme se i o dvojité závitnici s trojčaty DNA! Malthus napsal Pojednání o růstu obyvatelstva (s. 211) a Genese obsahuje mnoho příběhů a také dvaapůl verze o tom, jak vznikl vesmír (s. 225)! Lidé mají nezřízenou touhu umístit se na špičce přírodní hromady (s. 76)…

Na frak dostali i autoři jednotlivých esejů: S. J. Gould je genetik v oboru hlemýžďů a S. Jones se při své venkovní práci věnuje genetickému dosahu lidských fosilií na biologickou povahu lidské rasy (s. 104). Chudák P. D. Ward zase předsedá mezinárodnímu grémiu o vymření za období křídy ve třetihorách – zřejmě předběhl svou dobu (s. 109) a A. Faustová-Sterlingová bádá v oboru Drosophila (s. 114). Na s. 69 zjevená Kingdom Monera (bakteria) a Kingdom Fungi mohou směle konkurovat Lordu Ježíši Kristovi, kterého už jakýsi překladatel stvořil také (uvádí O. Krijtová v Pozvání k překladatelské praxi, s. 68). K překladu byl zřejmě použit počítač automaticky zaměňující slovo za slovo. Obzvláště ironicky pak působí tvrzení v úvodu, podle kterého jsou tyto eseje jedinečným a bohatým zdrojem poznání. Za takové zprznění vynikajících myšlenek předních světových myslitelů by si překladatelka zasloužila být penalizována imperativem smrti (s. 72). ¹¹⁾

Umění, nebo karikatura překladu?

To bylo bohužel jen pár ukázek z mnoha potenciálně citovatelných. Jaký z toho plyne závěr? Mrzká úroveň mnoha překladů je odrazem zarážející neschopnosti překladatelů, odpovědných redaktorů a někdy i odborného lektora. Produkce titulů podobných kvalit je ostudou všech zúčastněných.

Na práci překladatele jsou kladeny tři základní požadavky: pochopení předlohy, interpretace předlohy a přestylizování předlohy. Výše uvedené překlady v různé míře neuspěly ani v jedné z těchto podmínek pro vznik dobrého překladu. Mnozí překladatelé se nezatěžují čtením, uvažováním, natož pak lektorováním, nahlížení do slovníků je zdržuje, a hlavně si bezmezně věří; svým diletantstvím tak špatný překladatel neškodí jen čtenáři, ale škodí i autorovi, jak říká nederlandistka Olga Krijtová.

Za velice podstatný pokládám také následující problém: jako student biologie se mnohdy dovtípím o co jde, když se setkám s rackem sleďovým (v Konsilienci) či škorpióní muchou (v Temných silách), ale jak poznám, kde končí pravda a kde začíná překladatelovo blouznění v textu o fyzice či chemii?

Kvalita překladu není nepodstatná ani v dalším ohledu. Mnozí daňoví poplatníci by jistě rádi věděli, kde končí jejich peníze. Jednou z mála možností jak se to dovědět je populárněvědecká literatura. K jakému poznání je asi dovede Průvodce myšlenkami moderní vědy?

U žádné z uvedených knih neznám originál. A tak se jen můžu dohadovat, kolik dalších nesmyslů by se dalo odhalit, kdyby ho měl člověk po ruce. Za pozoruhodné také pokládám zjištění, že mezi nakladatelství produkující nekvalitní překlady se zařadila i Academia (Lorenz). A to je opravdu smutné.

Občas se ale naštěstí objeví nějaká ta perlička na dně. O tom, že skutečně kvalitní překlad lze vyrobit i po revoluci, svědčí nejen zmíněná Ekologie, ale z populárněvědeckých knížek třeba Jazyk genů (S. Jones), O zániku druhů (D. M. Raup), Triumf embrya (L. Wolpert) nebo Wrightovo Morální zvíře (i když také zde na čtenáře vybafne něco tak obludného jako klunatka kopinatá, s. 53).

Většina překladů ale takové štěstí bohužel neměla. Jak řešit tuto politováníhodnou situaci? Lék je jediný: překladatel musí perfektně ovládat výchozí jazyk i češtinu, musí znát kontext, ze kterého autor a jeho dílo pocházejí, potřebuje se průběžně seznamovat s ostatními autorovými díly a nemůže spoléhat na svou intuici při setkání s neznámým termínem – překlad musí projít odborným recenzním řízením (J. Levý 1983: Umění překladu, Z. Kufnerová ad. 1994: Překládání a čeština, D. Knittlová 1995: Teorie překladu).

A co lidé před člověkem?

Vraťme se ke knize R. Foleyho. Čím je zajímavá? Především je autorův přístup konsilientní: dobře ví, že na otázku, kde jsme se tu vzali a proč jsme takoví, jací jsme, lze odpovědět pouze při doplnění tradičního antropologického pohledu pohledem evolučním. Ukazuje, že v evoluci hominidů šlo o celou sérii adaptivních radiací, o působení obecných evolučních mechanizmů v unikátním kontextu. (Čili se dělo to, co se dělo vždycky předtím a co se dále děje všude kolem nás.) V našem konkrétním případě se prostě ukázalo, že je zrovna lepší mít místo velkých zubů velký mozek.

R. Foley dále poukazuje na fakt, že dřívější systematické oddělení člověka od lidoopů byla záležitost ideologického zbožného přání a ne vědeckého přístupu. Zajímavá, a především adekvátní je analýza evoluce znaků (evolučních novinek) na základě výdajů a zisků s nimi spojených. Velice příjemný a přínosný je autorův filozofický nadhled a občas i kapka dobře mířeného humoru.

Čili obsah kvalitní, forma českého překladu už méně. Výše uvedené příklady některých nedostatků této knihy nejsou až tak velké hrůzy – ale to pouze díky tomu, že jiná překladatelská veledíla podsadila laťku proklatě (proklatě!) nízko. Nakonec z toho cambridžský evoluční antropolog ještě vyvázl docela slušně. Avšak ceně knihy (baťovských 298 Kč) by měla odpovídat kvalita zakoupeného zboží, tj. především by překladatel měl mít alespoň elementární znalosti českého jazyka a překlad by si měl také přečíst člověk, který se v daném oboru vyzná. Jinak se uvedení odborného recenzenta v tiráži stává něčím podobným jako inflace nálepek „eko“ a „bio“ – v obou případech máme pocit, že si kupujeme něco kvalitního.