Ten druhý
| 13. 7. 2006Lidé jsou různí, někteří se snadno, ba i rádi setkávají s druhými, navazují přátelské vztahy, rozumějí si s druhými a rozumějí druhým. Jiní lidé jsou uzavření, pohrouženi do svého nitra, kontakt s druhými nevyhledávají, vyhýbají se mu, nic jim neříká. Extrémem druhého typu je autizmus, který natolik vybočuje z normality, že je považován za duševní poruchu. Leo Kanner, který ve čtyřicátých letech jako jeden z prvních autizmus studoval, popisuje, jak šestiletý autistický chlapec reagoval jinak na lidi a jinak na věci: „Věci ho snadno upoutaly, věnoval jim pozornost a vytrvale si s nimi hrál, [zatímco] lidi považoval za nežádoucí vetřelce, jimž věnoval tak málo pozornosti, jak jen mu dovolili.“ 1)
S inteligencí autizmus nesouvisí, jsou i případy na hranici geniality – bohužel zpravidla vždy v nějakém vyhraněném směru. Autizmus se vyskytuje hlavně u dětí zhruba od tří let, v dospělosti se vytrácí, nebo aspoň není tak nápadný, nejspíše proto, že inteligentní autisté se dovedou správnému společenskému chování naučit od druhých, takříkajíc nazpaměť.
Letos jsem na jedné konferenci vyslechl přednášku slavné autistky Temple Grandinové, oné „antropoložky z Marsu“ z knihy Olivera Sackse. 2) Energická dáma středního věku nás zahrnula proudem amerického slangu a ochotně pak odpovídala na všetečné otázky z publika (na otázku „Máte pocit svobodné vůle?“ hbitě opáčila: „O čem to mluvíte?“). Abstraktní pojmy nezná, nahrazuje je, jak tvrdí, příklady konkrétních situací, například z filmů.
Jak je to vlastně (mluvím o nás, „normálních“ lidech) s naším chápáním druhých? Proč jsem si tak jist, že druzí – na rozdíl od věcí – prožívají sebe sama podobně jako já? Co když se jen tak tváří, přičemž se takto tvářit naučili nazpaměť? Pravda, jsou určité konvence v mezilidském chování, které prostě napodobuji, aniž bych přitom cokoliv zvláštního prožíval. Na pozdrav odpovím pozdravem a říkám „na shledanou!“, aniž bych vždy nutně toužil po shledání.
Kromě rozdílu mezi lidmi a věcmi existuje ještě zajímavější rozdíl: mezi lidmi, které znám, a lidmi, které neznám. Tento rozdíl mnohým nečiní problém, já sám v tom příliš nevynikám – často, když někoho potkám, následuje trapná chvíle nejistoty. V Kunderově románu Nevědomost je na jednom místě v pouhých šesti větách znamenitě popsána situace, v níž se neznámý cizinec zvolna mění v přítele z mládí:
Na protější lavici spatřila nějakého muže a po chvíli nejistoty a překvapení ho rozpoznala. Vzrušeně čekala, až se jejich pohledy setkají, a pak se usmála. On se také usmál a lehce pokývl hlavou. Vstala a přistoupila k němu, on vstal též. „Nepoznali jsme se v Praze?“ zeptala se česky. „Pamatujete si ještě na mě?“ 3)
Epizoda na první pohled celkem banální, stojí však za to si ji rozebrat, o což se chci pokusit hned ze tří perspektiv. 4) Nejprve zvolme perspektivu třetí osoby – objektivní pohled nezúčastněného diváka (zde vypravěče nebo čtenáře). Především je tu objektivní časová struktura, daná sekvencí dílčích epizod, navíc víceméně kauzálně propojených (její pohled – chvíle nejistoty a překvapení – rozpoznání – čekání na jeho pohled – setkání pohledů – úsměvy obou – jeho kývnutí – její vstanutí a chůze – jeho vstanutí – její promluva). I vnitřní stavy protagonistky (nejistota, překvapení, vzrušení) jsou zde popsány jakoby objektivně, nejsou sice v „zorném poli“ diváka, ale ručí za ně vypravěč. Vlastně neručí úplně, vždy se připlétá jeho nebo něčí hledisko (například jak si kdo vykládá užité výrazy). Proto popis v „čisté“ třetí osobě nikdy nelze dovést k úplné dokonalosti.
Perspektivu první osoby mohu naproti tomu zaujmout jedině tak, že si sám sebe představím v roli protagonistky – „jaké by to bylo“ dotyčnou situaci opravdu prožít subjektivně (vidím muže – nejsem si jistá – ano, je to on – počkám na jeho pohled – pohledy se setkávají – usmívám se – vidím, že on se usmívá též – mohu tedy vstát a přistoupit k němu – jsem u něho, mohu se zeptat). Nutno poznamenat, že takto popsat prožitek lze až dodatečně, v reflexi, která je vždy už nějak poznamenána perspektivou třetí osoby. Obě perspektivy jsou tedy spíše jen tendencemi.
Co bychom mohli nazývat perspektivou druhé osoby? V citovaném úryvku z Kundery zjevně dochází k reciproční interakci já – ty, kterou by se autista stěží naučil. Setkání pohledů, výměna úsměvů, fyzické přiblížení, řeč, to vše jsou dotyky, v nichž dotýkající je dotýkáno a dotýkané se dotýká. Já plně jsem až v pohledu druhého.
Poznámky
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [87,91 kB]