Z odborných časopisů
5. 6. 1995Nechtěný experiment
a zároveň tragédii pro obyvatele žijící na březích říčky Teča znamenal provoz vojenského zařízení na výrobu plutonia Majak. V letech 1949 až 1956 bylo do této říčky z tohoto zařízení vypuštěno 76 milionů kubických metrů tekutého radioaktivního odpadu. Ti obyvatelé, kteří žili v bezprostřední blízkosti Majaku, dostali 1 700násobek dávky záření, kterou povolují dnešní mezinárodní normy. Nešťastní obyvatelé této oblasti byli vystaveni záření rovněž při sérii nehod, z nichž nejznámější se stala r. 1957. Tehdy výbuch v zásobníku tekutých odpadů rozptýlil po třech přilehlých provinciích odpad s celkovou aktivitou kolem 7,5.1016 Bq. Dosud se o této katastrofě vědělo pouze to, co zvěřejnil v exilu sovětský biolog a disident Žores Medveděv. Nějaké informace rovněž shromáždila CIA.Mira Kosenko a její spolupracovníci z Výzkumného střediska radiační medicíny se ve své práci setkávali spíše s překážkami než s podporou. Po třiceti letech práce v ústraní a utajování se v Čeljabinsku mohlo 9. - 13. ledna 1995 konat sympozium "Chronická expozice záření: riziko pozdních účinků". Se shromážděnými údaji o tragédii se zde poprvé seznámila mezinárodní odborná veřejnost. Kosenko se svými spolupracovníky vyšetřila na 64 tisíc postižených obyvatel. Jejich práce má mimořádnou cenu pro radiační medicínu, neboť vysoké dávky se u mnoha obyvatel akumulovaly dlouhou dobu. Obdobných dat je ve světě velmi málo, při nehodách zpravidla jde o jednorázové ozáření.
Jaká jsou hlavní zjištění ruských vědců?
V jedné epidemiologické studii zahrnující 28000 lidí, kteří žili na březích říčky Teča, shledali statisticky významně vyšší výskyt leukemie i všeobecně vyšší úmrtnost na zhoubné nádory ve srovnání s kontrolním vzorkem lidí, kteří nežili v kontaminované zóně. Zajímavé však je, že riziko vzniku rakoviny na jednotku dávky je asi dvakrát nižší, než jak bylo stanoveno u těch, co přežili Hirošimu a Nagasaki. Jestliže se tento závěr potvrdí, podpoří hypotézu, že nižší dávky záření jsou méně škodlivé. Ověření závisí na tom, jak přesně lze rekonstruovat dávkové příkony u jednotlivých obyvatel. Vše je komplikováno ještě tím, že celá populace kolem říčky byla vystavena jak vnějšímu, tak vnitřnímu ozáření zejména absorpcí stroncia 90 a cesia 137 z pití říční vody a požití kontaminované zeleniny. Při stanovení vnější dávky se ruští badatelé zatím spoléhají na odhady, k nimž dospěli techničtí experti koncem padesátých let, dnes však je těžké je ověřovat. Odhadnout vnitřní expozici je ještě problematičtější, neboť lze těžko určit, kolik kdo vypil kontaminované vody a snědl kontaminované zeleniny. Částečně se podařilo tuto nejistotu snížit u dosud žijících obyvatel měřením na celotělovém počítači. Spolu s odhady pro vnější dávky to umožnilo odhad individuálních dávek.
Další významná data poskytl výzkum kontaminace plutoniem. Nina Košurnikova a její kolegové z Biofyzikálního ústavu v Čeljabinsku zjistili, že výskyt leukemie u pracovníků radiochemické části závodu trojnásobně převyšuje celosovětský průměr. Paralelní studie pracovníků závodu, kteří pracovali s plutoniem, ve srovnání spracovníky, kteří s plutoniem nepracovali, ukazuje, že riziko rakoviny plic u mužů vzrůstá o 30 % s každým Sievertem dávkového ekvivalentu. Dávkové ekvivalenty se pohybovaly v rozmezí 0,38 až 453 Sv (!!!). Vzhledem k tomu, že nikde jinde se nevyskytlo takové množství postižených pracovníků (a když se už vyskytli, tak obdrželi příliš malou dávku), mohou čeljabinská data pomoci stanovit radiační standardy nejen pro plutonium, ale také pro ostatní vysokoenergetické zářiče alfa.
Většina toho, co dnes víme o vztahu dávka záření - účinek, je odvozeno z výsledků dlouhodobého sledování lidí, kteří přežili výbuch atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki. Tito lidé obdrželi relativně velkou dávku ve velmi krátké době, což je přesný opak toho, co se stalo na jižním Urale a co zajímá badatele v oblasti účinků záření. Data z Čeljabinsku poskytují možnost vyplnit mezery v našich znalostech. Předpokládá to ovšem pečlivé prověření a rekonstrukci všech událostí. Biofyzik Marvin Godman z Kalifornské univerzity navrhl použít termoluminiscenční dozimetrii k určení dávky ozáření. Tato metoda je založena na tom, že některé materiály (jako je sklo, keramika ap.) si "pamatují" dávku, dokud ji vysokou teplotou nevymažeme.
V dohodě mezi Spojenými státy a Ruskou federací se obě vlády zavázaly poskytnout na tento výzkum po 1 milionu dolarů.
Science
Popperova knihovna vydražena
Letos v dubnu proběhla v Londýně dražba soukromé knihovny sira Karla Poppera, která čítala na 6 000 svazků a vyplňovala celý Popperův dům včetně chodeb a garáže. Mezi písemnostmi byl mimo jiné např. i Einsteinův dopis, v němž je zmínka o možnosti vysvětlit veškerou fyzikální realitu kvantovou teorií pole (sjednocení teorií pole). Sir Karl R. Popper zemřel 17. 9. 1994 ve věku 92 let. (Pozn. red.: Krátce předtím, 25. května 1994, mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy.)Nature
Crafoordova cena
Švédská královská akademie věd rozhodla o udělení Crafoordovy ceny - ekvivalentu Nobelovy ceny v oborech nepokrytých Nobelovou cenou - tentokrát pro vědy o Zemi: o dva miliony osm set tisíc švédských korun se rozdělí profesor geofyziky Willi Dansgaard (z Ústavu Nielse Bohra v Kodani) a kvartérní geolog Nicholas J. Shackleton z Cambridžské univerzity. Cenu slavnostně předá ve Stockholmu 28. září 1995 švédský král Carl Gustav.
Nature
Laskerova cena
29. září 1994 byla udělena Laskerova cena poprvé po smrti Mary Laskerové, zakladatelky této prestižní ceny za biomedicínský výzkum. V badatelském výzkumu ji získal prof. Stanley B. Prusiner, a sice za objev prionů - látek, o nichž se předpokládá, že jsou příčinou některých vzácných neurodegenerativních chorob. V klinickém výzkumu ji získal John Allen Clements za vývoj umělého plicního surfaktantu (látky snižující povrchové napětí) pro předčasně narozené děti s rozvinutým syndromem plicní nedostatečnosti.Speciální cenu dostal badatel, o němž mnozí vědci říkají, že by si zasloužil Nobelovu cenu: emeritní profesor Maclyn McCarthy, který r. 1944 stanovil, že geny jsou tvořeny DNA. Cena připomíná událost, kterou mnozí badatelé pokládají za významnější než Crickův a Watsonův objev struktury DNA o 10 let později.
Science
Virtuální realita pro fobie
Psychoterapeuti se obvykle obávali pacientů, kteří si vytvářeli vlastní realitu. Nyní jsou to naopak psychoterapeuti, kteří realitu vytvářejí: programátoři z techniky v Georgii spolu s psycholožkou Barbarou Rothbaumovou vytvořili pro skupinu deseti akrofobických studentů (trpících strachem z výšek) virtuální výtahy k desenzibilaci. Vystavovali studenty stále větším (virtuálním) výškám; po sedmi týdnech dramaticky poklesla hladina úzkosti v porovnání s kontrolní skupinou bez této terapie, jak uvádí dubnové číslo American Journal of Psychiatry. Dalším projektem této skupiny je pokus léčit posttraumatické poruchy u veteránů Vietnamské války. Nevýhodou tohoto přístupu je jeho omezení na situace s fyzickou příčinou. Science
Chytrému napověz
Rutinní producenty dokumentárních pořadů o vědě možná překvapí tři pořady americké CBS. Pořady si nekladou za cíl "naučit vědeckým faktům" ale spíše "povzbudit lidi k přemýšlení o vědě". Komentátorkou pořadu je profesorka McGillovy univerzity Anne Carson, která vědu pokládá za pochybný podnik. Každý ze tří pořadů hostí jednoho laureáta Nobelovy ceny: J. Michaela Bishopa (za medicínu), L. Ledermana (za fyziku) a Dudley Hersbacha (za chemii). Pokud naši autoři nebudou schopni stejně dobré pořady napsat, mohla by je některá z našich televizí aspoň koupit.Science
O jedno mořské monstrum méně
Jakmile chce veřejnost něčemu věřit - byť by to byla veřejnost vědecká - je velmi obtížné tuto víru uvést na pravou míru. Octopus giganteus, gigantická chobotnice se dostala do povědomí lidí poté, co lékař DeWitt Webb nalezl na pobřeží Floridy gigantickou vyvrženou hmotu. To se stalo před téměř 100 lety roku 1896. Přestože byla mnoha vědci existence chobotnice zpochybňována, uvádí ji ještě vydání vysokoškolské učebniceScience
Pavučiny pod vlivem drog
Obrázek ukazuje výsledky testování reakcí zvířat na různé toxické látky. V tomto případě se objektem pokusů vědců z NASA Marshall Space Flight Centre v Alabamě stali pavouci a jejich schopnost spřádat pavučinové sítě. Zatímco marihuana nemá na tvar a stavbu sítě výrazný vliv, další látky se ukázaly jako toxické v tom smyslu, že narušily schopnost pavouků tkát sítě. Benzedrin vyvolává sice u pavouků (podobně jako u člověka) značnou činorodost a chuť do práce, pracují však bez rozmyslu a bez jakéhokoli plánu. Caffein omámí pavouky natolik, že se zmohou jen na několik chaoticky rozmístěných vláken. Tatáž je na první pohled situace po podání chloralhydrátu, avšak pavoukům zůstává zachován alespoň smysl pro základní konstrukční tvar.New Scientist