Proměny Podkrušnohoří
Jestliže zájem o životní prostředí jitří starost o fyzické zdraví, péče o kulturní dědictví úzce souvisí s neméně důležitým duchovním světem obyvatel této země.
Podkrušnohoří – severočeská hnědouhelná pánev mezi Krušnými horami, výběžky Českého středohoří a řekou Ohří – krajina, o jejíž tváři a proměnách v posledních letech podává Josef Koudelka svědectví umělce–fotografa. Krajina, kde příroda miliony let tvořila to, co dnes nazýváme nerostným bohatstvím, ať jde o uhlí, kaolin a další suroviny ve vlastní pánvi, rudy na horách Krušných, či minerální prameny pod nimi. Také však přírodní bohatství lesů, úrodných půd, potoků a řek.
Kraj odedávna životodárný a člověkem osídlený. První stopy člověka jsou zde přes 600 000 let staré (Písečný vrch u Bečova, jedno z největších nalezišť kultur doby kamenné). Bohaté archeologické nálezy svědčí o tom, že povodí Ohře a Bíliny patřilo od pravěku až po středověk k nejhustěji osídleným u nás a je obýváno nepřetržitě od pátého tisíciletí př. Kr. (od neolitu). Téměř všechna archeologická naleziště byla postupně osídlena několika kulturami. Řídkou síť loveckých osad vystřídalo zemědělské osídlení, svou hustotou už v podstatě odpovídající dnešnímu. Určitou zvláštností jsou pravěká horská sídliště v Krušných horách, zřejmě související s těžbou železných rud. Pravěcí zemědělci však dávali přednost úrodným sprašovým půdám a zemědělství bylo v dnešní hnědouhelné pánvi hlavním zdrojem obživy až do průmyslové revoluce. Stav před jejím počátkem je někdy považován za idylický soulad lidské společnosti s přírodou. Ze sídelně historických studií však vyplývá, že působení pravěkých a středověkých společenství na přírodní prostředí bylo mnohdy velmi intenzivní. Naši dávní předkové po mnoho staletí přetvářeli Podkrušnohoří v kulturní, člověkem modifikovanou krajinu.
Archeologické doklady historických Slovanů zde nacházíme od 5. století po Kr. V 6. stol. se setkáváme s jejich vesnicemi a o století později i s hradišti jejich rodových území. Pověsti o počátcích slovanského osídlení, zaznamenané prvým českým kronikářem Kosmou, se zmiňují o Stadicích a o hradištích Lužanů na Žatecku. Centry výroby, obchodu a částečně i správy se od 9. stol. stávají hradiště. Přemyslovci budují od 10. stol. na místě starých kmenových hradišť nová centra hradské správy v čele s kastelány, uplatňujícími knížecí moc (např. velké kastelánské hrady Bílina a Žatec z 11. a 12. stol.). Současně staví pevnosti na ochranu důležitých přechodů do Čech (např. Zabrušany a Chlumec). Od třicátých let 13. stol. se soustavněji budují kamenné hrady (např. Stráž nad Mostem, později Střekov, Krupka, Kostomlaty, Kyšperk, Hasištejn, Šumná, Perštejn).
Z církevních staveb je při kostele v Žatci dochováno raněrománské průčelí z 11. stol. Nejstarší monumentální stavbou jsou zbytky kláštěra v Teplicích, založeného ve 2. polovině 12. stol. českou královnou „nad teplými vodami“. Klenotem Podkrušnohoří zůstal rozsáhlý komplex cisterciáckého kláštěra v Oseku, původně románského ze začátku 13. stol., jehož kapitulní síň (po r. 1240) je nejstarší českou gotickou stavbou.
Proměna hospodářského a společenského života ve 13. stol. se odrazila i v podobě podkrušnohorských sídel. Románské hradiště vystřídal gotický hrad a hrazené město s tržištěm, farním kostelem a klášterem. Dochází ke kolonizaci a zakládání nových měst. Nejvýznamnějšími jsou královská města Žatec, Most, Louny, Kadaň a Ústí n. L., z poddanských pak Teplice, Bílina, Duchcov, Chomutov a Klášterec n. O.
V průběhu celého středověku jsou již od 10. stol. na Krušných horách a pod nimi postupně odkrývána ložiska železných rud, barevných a drahých kovů. První písemná zpráva o dolování uhlí je z roku 1403. V 15. a 16. stol. jsou objevovány nerudné materiály a kamenečné břidlice. V blízkosti rudných dolů se zakládají nová horní města a osady (Výsluní, Hora Sv. Kateřiny, Měděnec, Mikulov, Cínovec) a rozvíjí se město Krupka.
V době husitského hnutí bylo jeho ohnisko i na Žatecku a Lounsku. U Ústí n.L. porazila husitská vojska křižáky. Feudální soustava se tehdy otřásala ve svých základech, církevní majetek přecházel do držení měst a částečně i světských feudálů, stavební činnost téměř umlkla. Brzy po husitských válkách vyrůstají však nová města i městečka a za Jagellonců města zase začínají rozkvétat novými stavbami domů a radnic. Dosud obývané hrady se mění v renesanční zámky. V architektuře církevní i světské dochází k úzké spolupráci se sousedním Saskem. Královská města se v polovině 16. stol. aktivně zúčastňují odboje proti Habsburkům. Zlomení tohoto odboje vede postupně k likvidaci politické moci měst.
Po bitvě na Bílé hoře přichází cizí šlechta, třicetiletá válka s likvidací mnoha vesnic a selské vzpoury na Žatecku, v Postoloprtech a ve Všebořicích. Z původní šlechty se udrželi jen katoličtí Lobkovicové, kteří povolávají vlašské architekty a přestavují zámky v Bílině a na Jezeří. Nová šlechta si buduje v malebné podkrušnohorské krajině vznosné zámky, v nichž se rozvíjí bohatý kulturní život (např. Duchcov, Teplice, Červený Hrádek). K rozvoji společenského a kulturního života přispělo podstatnou měrou i lázeňství na Teplicku. Zejména Teplice vyrostly od středověku v lázně prvořadého významu, kde se koncem 18. stol. a v první polovině 19. století scházejí nejvýznamnější osobnosti politického, společenského a kulturního života Evropy. Na okolních zámcích je pěstována hudba za účasti nejlepších umělců té doby (např. Gluck a Beethoven) a rozkvétá výtvarné umění všeho druhu. Podkrušnohorská krajina s příznivým klimatem přitahuje nejen lázeňské hosty, ale i spisovatele, výtvarníky a přírodovědce z celé Evropy.
Hodnotu dochovaného osídlení Podkrušnohoří až do industrializace v 19. stol. zachycuje „Kategorizace sídel z hlediska památkové péče“, zpracovaná r. 1992 Ústavem památkové péče. Městskými památkovými rezervacemi jsou vyhlášeny Kadaň a Žatec, mezi „městské památkové zóny“ jsou zařazena města Chomutov, Klášterec, Louny, Teplice, Bílina, Duchcov a Krupka. Jako „historická města a městečka památkového zájmu“ jsou klasifikována sídla Ústí n. L., Chabařovice, Litvínov, Postoloprty, Slavětín, Březno u Chomutova, Hora Sv. Šebestiána, Jirkov, Mašťov, Místo, Radonice, Vilémov, Údlice a Výsluní. Vesnickou památkovou rezervací je navržen Stekník, vesnické památkové zóny tvoří Stadice, Mikulov, Dlouhá Louka, Štrbice, Kostomlaty, Žim, Světec, Vtelno, Raná, Kněžice, Břvany, Obora, Čejkovice, Libědice a Kalek. Dále jsou v této kategorizaci navrženy „krajinné památkové zóny“ Červený Hrádek a Přestanov – Chlumec – Varvažov. Památkové ochranné pásmo souboru památek Jezeří má specifické postavení.
Od druhé poloviny 19. stol. dochází s nastupující industrializací k postupné přeměně idylické podkrušnohorské krajiny v hustě osídlenou krajinu průmyslovou, v níž jsou intenzivně exploatovány všechny přírodní zdroje. Hlavní příčinou jsou snadno dostupné zásoby hnědého uhlí. Tzv. „selské dobývání“ tu sice probíhá už od středověku, jako nejdůležitější palivo je však uhlí využíváno teprve od první poloviny 19. stol. Do té doby bylo hlavním palivem dříví, což bylo jednou z příčin přeměny původních smíšených porostů na Krušných horách ve smrkové monokultury. Ty sice přinesly rychlé výnosy, ve druhé polovině našeho století však snadněji podléhají imisím průmyslových škodlivin. V první polovině 19. stol. byla rovněž vysušena rozsáhlá jezera Komořanské a Břvanské a jejich plocha byla zemědělsky využita. Jestliže byly v Čechách už od 17. a 18. stol. zakládány manufaktury, pak právě v Podkrušnohoří se výrazně prosadily především v textilní výrobě a ve sklářství (např. v Oseku, v Hor. Litvínově, v Duchcově, v Červeném Hrádku). Stavba ústecko-teplické dráhy r. 1838 a její prodloužení do Chomutova r. 1870 silně ovlivnily jak těžbu uhlí, tak celkovou industrializaci oblasti. Rozvíjející se těžba, průmysl skla a porcelánu, stejně jako textilní průmysl a strojírenství postupně vyvolávají potřebu stále hustší sítě silnic a železnic. Ruku v ruce s industrializací probíhá urbanizace celého Podkrušnohoří. Vzniká mnoho havířských obcí a osad, na okrajích měst rostou dělnické kolonie, přicházejí noví pracovníci z vnitrozemí, vznikají národnostní a sociální problémy. Zde je vlastní počátek přeměny krajiny líbezné v krajinu drancovanou co do hodnot přírodních i kulturních, stejně jako z hlediska jejího sociálního potenciálu.
Rozvoj těžby uhlí začíná po r. 1850 nejdříve hlubinnými doly, později i povrchovými lomy. Celková roční těžba podkrušnohorského revíru rychle stoupá z 1,5 milionu tun kolem r. 1870 na cca 17 milionů tun r. 1910. Z toho je přes 75 % těženo v hlubinných dolech různých velikostí, kterých bylo až 1000. Ve 20. století těžba uhlí od r. 1910 do r. 1950 v podstatě stagnuje a kolísá mezi 17 - 20 miliony tun za rok podle krizí, konjuktur a světových válek. Povrchových lomů, devastujících krajinu podstatně více než hlubinné, však postupně přibývá. Po r. 1945 už dávají přes 50 % roční těžby uhlí. Po 2. světové válce se začalo s roční těžbou cca 11 milionů tun uhlí ve 35 hlubinných a 28 povrchových lomech, u nichž poměr skrývky nadloží v m3 k těženému uhlí v tunách byl zhruba 1 : 1. V důsledku tzv. „socialistické industrializace“ a závislostí až 70 % celostátní výroby elektrické energie na spalování podkrušnohorského uhlí dochází od r. 1950 postupně k přechodu na velkoplošnou povrchovou těžbu, soustřeďovanou do několika velkolomů. Ta nejvíce postihuje jak krajinu, tak osídlení s veškerou obslužnou infrastrukturou. Roční těžby uhlí prudce stoupají z 20 milionů tun r. 1950 na 40 milionů tun r. 1960, 60 milionů tun r. 1975 a na maximum téměř 75 milionů tun hrubé těžby r. 1984. Poměr skrývky a uhlí se zhoršuje až na 4 : 1 v souvislosti s přechodem těžby do větších hloubek a průměrná kvalita uhlí klesá. Hlubinná těžba v několika zbylých šachtách se snižuje až pod 5 % celkové těžby.
Původní rovinná nebo mírně zvlněná převážně zemědělská krajina se povrchovou těžbou mění v lomy a zbytkové jámy někdy více než 200 m hluboké a v převýšené výsypky dosahující až 500 m n. m. Rozsah ploch devastovaných činností dolů činil r. 1929 cca 34 km2, r. 1952 cca 70 km2, r. 1960 cca 120 km2, r. 1980 cca 186 km2 a r. 1991 už 264 km2. Rekultivace lomů a výsypek, zejména po roce 1970, začínají už nově utvářet těžební krajinu. Vedle nových zemědělských a lesních ploch vznikají i rekreační střediska při rekultivovaných vodních plochách. Přes veškeré vynaložené úsilí nestačily však rekultivace sledovat tempo záborů nových ploch pro těžební činnost. Od r. 1952 do r. 1991 byly dokončeny rekultivace na 64 km2 a rozpracovány na dalších 31 km2. V roce 1992 užíval tehdejší Severočeský hnědouhelný revír území o ploše cca 200 km2.
Povrchové těžbě uhlí padlo v poválečném období za oběť více než 100 vesnic a 700 let staré královské měto Most, což je světový unikát, stejně jako těžba skrývky zasahující do krystalinika svahů Krušných hor až do úrovně 380 m n.m. západně od zámku Jezeří. Z památkového hlediska zaniklo v Podkrušnohoří za posledních 50 let 13 zámků, 13 tvrzí, 28 kostelů, 31 kaplí, 2 kláštěry, 4 zvonice, 37 dvorců a statků, 2 radnice, 137 památkových obytných domů, 62 lidových staveb, 6 parků a 9 rezervací. Velkoelektrárny postavené v posledních 30 letech spalují nekvalitní uhlí zatím bez odstraňování plynných škodlivin a zabírají rozsáhlé plochy pro ukládání popela. Za války byl vybudován chemický průmyslový komplex v Záluží, který byl postupně dále rozšířen. Jeho vliv na životní prostředí Mostecka je rovněž výrazně negativní. Poválečný rozvoj průmyslu a těžby uhlí spolu s vytvářením zemědělské velkovýroby vede k neustálým migračním pohybům a k soustřeďování obyvatelstva do měst a městských sídlišť, kde narůstají jak zdravotní, tak sociální problémy, vyplývající i z neúnosně zhoršeného životního prostředí.
Velkoplošná povrchová těžba nekvalitního uhlí a jeho spalování v téže oblasti jsou asi to nejhorší, co může postihnout kulturní, silně urbanizovanou a industrializovanou krajinu – zvláště pak v takových geomorfologických a klimatických podmínkách, jaké má Podkrušnohoří. Její miliony let vytvářený profil, od skalního podloží přes sedimenty až po pedosféru se společenstvím půdních mikrobů, rostlin a živočichů, je rozrušen a převrácen. Tisícileté dílo člověka, všechny hodnoty kulturní a civilizační, jsou likvidovány. A přece tuto krajinu, kde žije téměř půl milionu lidí, nelze opustit. V dosavadním způsobu její exploatace však nelze dále pokračovat. Jsme na rozcestí. Podkrušnohoří je varovný příklad, který extrémním způsobem ukazuje problémy současného civilizačního vývoje, kdy se tzv. bohatství stává kletbou.
Dnes už těžba uhlí klesla na cca 51 mil. tun v roce 1993 a vládou České republiky byly stanoveny její územní limity. Probíhá výstavba odsiřovacích zařízení na některých velkoelektrárnách a u jiných jsou postupně odstavovány jednotlivé bloky. Hlavní problémy rehabilitace této kdysi překrásné kulturní krajiny, která je dnes jednou z nejdevastovanějších, jsou však ještě před námi.
Literatura
E. Poche a kol.: Umělecké památky Čech. sv. I - IV, Academia Praha, 1977 – 1982.Mapa kulturních památek ČSSR. ÚSGaK Praha, 1964.
Mapy hradů a zámků Č. republiky. ÚSGaK Praha, 1957 a 1966.
E. Fastr: Bílinský, Duchcovský, Mostecký a Teplický okres. mapa 1 : 100 000, Praha, 1946.
S. Suchevič: Severočeský kraj – informace. KKCR a KSSPPOP Ústí nad Labem, 1983.
P. Hušek: Kategorizace sídel z hlediska památkové péče. Ústav památkové péče Ústí nad Labem, 1992.
Z. Smrž: Zpráva o stavu archeologie v severozápadních Čechách. Archeologické rozhledy.
Hory Krušné - krátký film, rež. Doležal, 1989.
Vývoj hrubé těžby uhlí. VÚPEK Most, 1992.
Dlouhodobý generel rekultivací SHR. BP Teplice, 1992.
Územně plánovací dokumentace SHP. Terplan Praha, 1975 – 1992.
S. Štýs, L. Helešicová: Proměny měsíční krajiny, 1992.
V. Valášek: Těžebně ekologická prognoza postupného útlumu báňské činnosti v SHR. VÚHU Most, 1993.
V červenci a srpnu roku 1994 pořádala Správa Pražského hradu v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí v Praze výstavu fotografií ČERNÝ TROJÚHELNÍK. Uvedla na ní tři desítky rozměrných snímků českého fotografa žijícího od r. 1969 v Paříži, člena prestižní agentury Magnum Photos, Josefa Koudelky. Jeho panoramatické snímky vytvářené speciální kamerou (dva z nich jsou pod článkem) působivě dokumentují destrukci podkrušnohorské krajiny a navazují na známá autorova svědectví o devastaci životního prostředí v různých částech světa.
Josef Koudelka je jedním z velkých fotografů naší doby. Za léta svého putování světem přinášel svědectví o podmínkách života lidí v mnoha zemích
Ze zprávy o udělení ceny Hasselbladovy nadace (r. 1992), nejprestižnější světové fotografické ceny