Zelený fluorescenční protein
| 9. 4. 2009Během 20. století se díky mnoha revolučním metodickým objevům v biologii a chemii podařilo odpovědět na podstatné otázky fungování organismů. Čeho se ale po dlouhou dobu nedostávalo, byl způsob, který by umožňoval v živých buňkách (a ještě lépe v celých mnohobuněčných organismech) studovat s dostatečným rozlišením dynamické procesy v konkrétních strukturách.
Většina znalostí o fungování a struktuře buněk byla získána až po jejich fixaci (pro účely mikroskopie) nebo homogenizaci (v biochemii). Až do objevu zeleného fluorescenčního proteinu nebylo možné si na buňku „posvítit“ zaživa a pozorovat jednotlivé buněčné struktury v jejich přirozeném uspořádání, aniž se do experimentálního systému zanášely další změny (artefakty). Naštěstí byl v pravý čas objeven zelený fluorescenční protein, který lze vnést do všech možných buněk a organismů. Je možné jej připojit k nejrůznějším proteinům, a tak je fluorescenčně označit bez nutnosti dalších spolupůsobících látek, neboť jeho absorpční a emisní centrum vzniká spontánní reakcí tří aminokyselin – serinu, tyrosinu a glycinu – které jsou součástí jeho struktury.
Zelený fluorescenční protein získal své jméno v roce 1971, 1) ale Osamu Shimomura ho objevil již v roce 1962. Jde o poměrně malý protein složený z 238 aminokyselin, přičemž tři z nich 2) spontánně za přístupu kyslíku vytvářejí fluorescenční chromofor p-hydroxybenzylideneimidazilonin. Ten má dominantní absorpční maximum při 400 nm 3) a emisní maximum při 505 nm.
Zelený fluorescenční protein má velice zajímavou strukturu – tzv. beta-barel složený z 11 vláken beta-skládaných listů s jednou alfa-šroubovicí zanořenou do nitra „soudku“. Chromofor je součástí této šroubovice a je umístěn přibližně uprostřed molekuly. Sekvence tří aminokyselin, které tvoří chromofor, není v denaturovaném (rozvolněném) proteinu ničím zajímavá – ale pokud se zelený fluorescenční protein sbalí do „soudku“, prudké zakřivení vyvolá chemickou reakci. Takto modifikovaný zelený fluorescenční protein nefluoreskuje. Proto je nutná přítomnost molekulárního kyslíku, v jehož přítomnosti nastává další chemická reakce, pomocí níž vzniká plně fluorescenční protein.
Pokud vneseme genovou sekvenci kódující zelený fluorescenční protein do zvolené buňky a necháme protein syntetizovat, za přístupu kyslíku se stane fluoroforem a většinou v buněčné fyziologii nezpůsobí žádné změny. To nám umožňuje připojit zelený fluorescenční protein k téměř libovolným proteinům, v buňce je „rozsvítit“ a pozorovat pod mikroskopem.
Objev zeleného proteinu (zásluha Osama Shimomury)
To, že medúza Aequorea victoria patří mezi organismy emitující světlo (bioluminiscenční), bylo známo od roku 1955. 4) V roce 1960 se k týmu Franka Johnsona z Princetonské univerzity připojil Osamu Shimomura. K své práci získal dostatečné množství experimentálních medúz odlovených z Tichého oceánu, a experimenty mohly začít. 5)Pro získání 150 mg aequorinu bylo nezbytné nachytat a zpracovat 50 000 (2,5 tuny) medúz. Každý den se podařilo získat 2000–3000 jedinců…
Jako první byl objeven protein odpovědný za bioluminiscenci. Ukázalo se, že aktivní bioluminiscenční složkou je protein aequorin, který emituje v přítomnosti kladně nabitých vápníkových iontů modré světlo. Modrá barva emitovaného světla byla velkým překvapením, neboť studovaná medúzka svítí jasně zeleně! Vzápětí Shimomura izoloval další protein, tentokrát silně zeleně fluoreskující. Po změření jeho absorpčních a emisních charakteristik se nabízelo vysvětlení. Aequorin svítí modře a nově objevený protein toto světlo účinně absorbuje a vysvítí jej jako zelené. Ve skutečnosti aequorin neemituje světlo, ale nezářivým přenosem 6) předá energii zelenému fluorescenčnímu proteinu, který ji pak vyzáří ve formě zeleného světla. Hlavním experimentálním zájmem Shimomury bylo v té době studium aequorinu jako vápníkového senzoru v živých buňkách. Zároveň se snažil pochopit fluorescenční chování vyčištěného proteinu emitujícího zelené světlo. Podařilo se mu naštěpit jej proteázou papainem a izolovat peptid se stejným absorpčním spektrem, jaké měl původní protein. Studoval jeho strukturu a navrhl, že chromoforem odpovědným za zachycení modrého světla je p-hydroxybenzylideneimidazilon. Poté, co byla k dispozici primární struktura zeleného fluorescenčního proteinu (pořadí aminokyselin), bylo zřejmé, jakou cestou tato komplexní chemická struktura vzniká. Je pravděpodobné, že bez Shimomurovy pionýrské práce (s využitím klasických biochemických a spektroskopických metod) by se éra fluorescenčních proteinů výrazně oddálila, popřípadě by zelený fluorescenční protein zůstal tajemstvím ukrytým v Tichém oceánu.
„Zcizení“ fluorescenčního proteinu a využití jinde (role Martina Chalfieho)

Ještě tentýž rok syntetizoval (exprimoval) zelený fluorescenční protein v bakterii Escherichia coli. K velkému nadšení celého týmu tato bakterie s vneseným genem pro zelený fluorescenční protein po ozáření modrým světlem intenzivně zeleně fluoreskovala. Tak byla zodpovězena otázka, zda je možné fluorescenčně kompetentní zelený protein exprimovat i v jiných organismech než Aequoerea a zda komplexní struktura chromoforového centra může vzniknout spontánně bez přítomnosti specifických enzymů mateřského organismu. Své výsledky o expresi zeleného fluorescenčního proteinu v bakterii E. coli nebo v háďátku publikovali v únoru 1994 (Science 263, 802–805, 1994) a ještě téhož roku byl zelený fluorescenční protein exprimován v octomilce (Drosophila melanogaster), savčích buňkách a kvasinkách. Všude si zachoval fluorescenci, dokonce i tehdy, když byl připojen k jinému proteinu. Tak byla spuštěna lavina aplikací zeleného fluorescenčního proteinu v nejrůznějších systémech a hned v následujícím roce 1995 byla publikována spousta prací.
Vylepšení jednoho fluorescenčního proteinu a objev dalších (na scénu vstupuje Roger Tsien)

Aequorin – chudý příbuzný zeleného fluoroscenčního proteinu?


Zelený fluorescenční protein ve Vesmíru
- Jaroslav Petr, Vesmír 87, 440, 2008/7
- Petr Smýkal, Vesmír 87, 230, 2008/4
- Ivan Raška, Vesmír 83, 581, 2004/10
- Jaromír Plášek, Vesmír 83, 586, 2004/10
- Jaromír Plášek, Vesmír 83, 146, 2004/3
- Jaromír Kutík, Vesmír 80, 657, 2001/11
- Zdeněk Šesták, Vesmír 77, 302, 1998/6
- Zdeněk Šesták, Vesmír 76, 717, 1997/12
Poznámky
OSAMU SHIMOMURA (*27. října 1928 ve Fukuchiyamě)

MARTIN CHALFIE (*1. února 1947 v Chicagu)

ROGER YONCHIEN TSIEN (*1. února 1952 v New Yorku)

Ke stažení
článek ve formátu pdf [329,05 kB]
O autorovi
Jan Černý
