Třetí kultura

C. P. Snow r. 1959 uveřejnil knihu „The two cultures“ (Dvě kultury). Jedna z kultur je všechno to, co se běžně pod pojem kultura zahrnuje: výtvarné umění, krásná literatura, hudba, divadlo, film, a částečně i filozofie a společenské vědy – tedy „hommes de lettres“, kultura vzdělance v klasickém pojetí. Ta druhá je oblast „sciences“ – jak jsou v anglosaských zemích označovány přírodní vědy. V té době bylo zřejmé, že význam vědy zasahuje do běžného života natolik, že nutně vytváří jakousi samostatnou kulturní sféru. Bylo také zřejmé, že je mezi oběma kulturními oblastmi mezera. Snow předpokládal, že další vývoj umožní, aby mezera byla překonána, a literární vzdělanci spolu s vědci vytvoří cosi, co bude představovat třetí kulturu. Tuto koncepci však ostře kritizoval F. R. Leavis, který namítal, že věda nemůže existovat bez širšího světa kulturní činnosti.

Snowův předpoklad se nesplnil. Dodnes „literáti“ (humanitní) nekomunikují s „vědci“ (přírodovědnými), ale ona „třetí“ kultura do jisté míry existuje – vytvořili ji vědci sami, tím, že ve sdělovacích prostředcích srozumitelnou formou seznamují veřejnost s výsledky své práce a s názory na smysl a cíle vědy. Patří sem například nejen filozofické úvahy Alberta Einsteina nebo fyzika Wernera K. Heisenberga, ale i „První tři minuty“ Stevena Weinberga, právě tak jako Hawkingova „Stručná historie času“ nebo „Teorie všeho“ Johna Barrowa. Patří sem i kvalitní vědecko-populární televizní pořady, výstavy a trvalé vědecké a technické muzejní expozice. Nedílnou součástí této třetí kultury jsou periodika jako Nature nebo Science a také Vesmír.

Otázky třetí kultury nedávno oživil americký publicista a vydavatel John Brockmann v knize „The third culture“ (nakl. Simon and Schuster, New York 1995, v něm. překladu Goldmann, Mnichov 1996). Brockmann zveřejňuje rozhovory s řadou vědců, s nimiž se setkal při vydávání jejich vědecko-populárních prací. Vyslovují se nejen k otázkám třetí kultury, ale i k problémům vlastní vědecké práce, ba dokonce prací ostatních účastníků této neformální písemné diskuse. Je do ní zapojena řada známých osobností, například jeden z předních britských matematiků Roger Penrose nebo mikrobioložka Lynn Margulisová, zastánkyně Lovelockovy teorie o Gaie.

Nejzajímavější je úvodní část knihy, v níž se vědci vyslovují k otázce, proč neexistuje komunikace mezi „klasickou“ kulturou humanitních intelektuálů a kulturou vědy. Některé z následujících citátů tento problém objasňují natolik, že není třeba dalšího komentáře. Stephen Jay Gould, profesor zoologie na Harvardově univerzitě, evoluční biolog (z jeho populárních knížek byl do češtiny přeložen „Pandin palec“ a připravuje se překlad „Mismeasure of Man“) uvádí názor britského vědce, nositele Nobelovy ceny Petera Medawara. Ten považoval za nespravedlnost, že přírodovědec nepříliš dobře se orientující v umění a hudbě je těmito intelektuály považován za zabedněnce, kdežto intelektuálové se domnívají, že k tomu, aby byli považováni za vzdělance, nemusí o přírodních vědách vědět vůbec nic.

Podobný soud o způsobu myšlení intelektuálů vyslovil Murray Gel-Mann, emeritní profesor teoretické fyziky na Kalifornské technice, nositel Nobelovy ceny za objevy ve fyzice elementárních částic, zakladatel Institutu pro teoretická studia v Santa-Fé. „Je politováníhodné, že v umění, v duchovních a společenských vědách jsou lidé, kteří jsou hrdí na to, že o přírodních vědách, matematice nebo technice nemají ani ponětí. Opačné případy nalezneme velmi vzácně. Je možné, že se najde vědec, který neví nic o Shakespearovi, ale sotva bychom mezi vědci nalezli někoho, kdo by na to byl hrdý.“ Roger Schank, odborník na výpočetní techniku a specialista na výukové výpočetní metody, je členem redakční rady Encyclopedia Britannica. V této souvislosti uvádí následující příhodu: Redakce této encyklopedie, složená převážně z humanitních intelektuálů, s politováním konstatovala, že svět se „komputerizuje“. Vedoucí redaktor prohlásil: „Budeme se muset smířit s tím, že odpovědnost za vydávání Encyklopedie převezmou lidé, kteří budou méně vzdělaní než my.“ R. Schank na to reagoval dotazem: „Podle čeho můžete soudit, že jsem méně vzdělaný než vy?“ Dostalo se mu ujištění: „Ale vás tím nemyslíme – vy jste mimořádná výjimka....“

Sir Martin Rees, astrofyzik a přední odborník v kosmologii, profesor na King’s College v Cambridži, vidí příčinu tohoto stavu ve vzdělávacím systému: „Většina lidí, kteří rozhodují o zaměření redakcí ve sdělovacích prostředcích, má převážně humanitní vzdělání, což z hlediska zájmu současného inteligentního čtenáře je již přežitek. Ve Velké Británii je tento problém ještě zhoršen tím, že vzdělávací systém je silně specializovaný a většina těch, kteří přicházejí na univerzity od svých patnácti let věku, o přírodovědeckých tématech už nic neslyší.“

Zdá se tedy, že hranice mezi kulturami je nejen dost zřetelně stanovena, ale dokonce je mezi nimi vysoký hraniční val. Rozšiřování vlivu třetí kultury zřejmě poněkud znervózňuje obec humanitních intelektuálů a z této strany se dokonce ozývá občas i bojový pokřik. Britský publicista Brian Appleyard v předmluvě ke své knize Understanding the present (Porozumět dnešku, pozn. red. viz krátkou recenzi V. Schreibra, Vesmír 71, 578, 1992/10) se netají nelibostí nad arogancí vědců, s jakou se odvažují vyjadřovat k takovým otázkám, jako je například existence Boha (Appleyard byl zejména rozčilen populárním bestsellerem Stephena Hawkinga „Stručná historie času“). Paul Davies, profesor teoretické fyziky na univerzitě v Adelaide, jehož knížka „The last three minutes“ vyšla i v českém překladu (Poslední tři minuty), komentuje situaci takto: „Mnoho let byli vědci ignorováni a nikdo jim nenaslouchal. Teď, kdy dosáhli obecné pozornosti, dostanou ihned nálepku jakési intelektuální mafie.“

Nutno ovšem připomenout, že všechny uvedené citáty pocházejí z anglosaského světa. Ponechávám laskavému čtenáři, aby sám posoudil, do jaké míry lze výše uvedené postřehy aplikovat na naše středoevropské poměry.

Vladimír Vanýsek

Na amerických univerzitách vždy existovala a stále existuje snaha o vzájemnou informovanost mezi oběma kulturami. Při jedné takové příležitosti Gregory Bateson (1904–1980), antropolog a myslitel, a čelný přestavitel takového úsilí, zadal studentům psychiatrie test o dvou otázkách:

Co je to svátost? a 

Co je to entropie?

Mladí psychiatři nebyli schopni odpověď ani na jednu z nich. „Nabízel jsem,“ píše, „ústřední pojmy dvou a půl tisíceletého náboženského a vědeckého myšlení. Domníval jsem se, že mají-li být lékaři lidských duší, musí stát jednou nohou na každém z obou břehů: měli by být obeznámeni s ústředními pojmy jak náboženství, tak vědy.“ (Mind and Nature, a necessary unity [Duch a příroda – nutná jednota] Bantam Books, 1980, I pp. 6–7)

Děsím se pomyšlení, že by to mohlo dopadnout právě tak u nás, u příslušníků národa, pro který otázka svátosti byla, jak [by mělo být] známo, jedním z nejvýznamějších motivů jeho dějin! Připusťme, že vymývání mozků ideologickými nesmysly o třídní podstatě ,husitského revolučního hnutí‘ vykonalo své. Avšak – ruku na srdce: jsme si jisti, že všichni naši studenti, byť jen přírodovědeckého zaměření, vědí, co je to entropie? Aby předešel čtenářovým rozpakům, odkazuje zde Bateson na slovníček připojený k jeho knize. Dočteme se v něm, že svátost je „vnější, viditelné znamení vnitřní, duchovní milosti“ a že entropie je „míra, s níž jsou vztahy mezi složkami určitého shluku promíšené, neroztříděné, nerozlišené, nepředvídatelné, neuspořádané“, přičemž „určité typy uspořádanosti souvisejí ve fyzice s volnou energii“.

Schopnost podat tyto či podobné výměry je zajisté projevem znalosti věci. Avšak znalost těchto výměrů znalost věci nezaručuje. Samy o sobě tyto definice nic neříkají – jejich informační hodnota je téměř nulová. Nenahradí náboženskou zkušenost v případě prvním ani teoretickou znalost v případě druhém; pro léčitele lidských duší jsou samy o sobě stejně bezcenné, jako pro bankéře či herce. Vědět, kdo to byl Shakespeare, se však bude jistě hodit všem, a to nezávisle na hloubce pochopení.

A zde jsme u jádra věci. Snowův příklad je nelegitimní. Vztah mezi Shakespearem a entropií není totiž symetrický. Co to znamená vědět, co to je entropie? Jen tolik, že to má cosi společného s uspořádaností? Že neuspořádanost samovolně roste a pořádek stojí energii? To však ví každá hospodyně! Že to souvisí s tzv. druhým termodynamickým zákonem? Ten lze zajisté právem považovat za úhelný kámen a pilíř dnešního fyzikálního výkladu světa. V zásadě říká, že nelze ohřát teplejší těleso tělesem chladnějším. Ale to také přece každý ví i bez znalosti termodynamiky a pojmu entropie. Aby tento pojem skutečně zjevil svůj plný, všeobsahující význam a dopad, od tepelné smrti vesmíru přes nemožnost perpetua mobile druhého stupně, ESP (=mimosmyslového vnímání) nebo homeopatie – k tomu je třeba hlubokých a dalekosáhlých odborných znalostí, a to nejen z termodynamiky, ale též z informatiky apod. Tyto znalosti se však opět opírají o znalosti další. A nejde jen o znalosti. Vyvodit z pojmu entropie všechny tyto a podobné důsledky vyžaduje rafinovanou schopnost a pěstěnou dovednost v těchto disciplínách skutečně myslet, navíc paradoxně spojenou se značně naivní důvěrou ve spolehlivost a oprávněnost uvedených dalekosáhlých vývodů. A to až do důsledků, jež jsou v rozporu s přirozenou zkušeností. V té totiž neplatí, že uspořádanost stále jen klesá, homeopatie zato funguje a jedincům obdařeným ESP nepřekáží, že jim to přírodní zákony zakazují!.

Jinými slovy: ,znalost entropie‘ v rámci všeobecného vzdělání je do určitého stupně bezcenná a nad určitý stupeň jde o požadavek nerealistický.

Zcela jinak se to má se Shakespearem, jehož znalost se vyplatí v každé míře a do každé hloubky: od slovníkové informace, přes shlédnutí byť jedné jediné Shakespearovy hry, či dokonce jen jejího rozhlasového nebo filmového zpracování. Ba i comics na shakespearovské motivy přispívají ke vzdělání – na rozdíl od mediální vulgarizace a dezineterpretace vědeckých poznatků, která přináší více zla nežli užitku. Sám z četby „Shakespearových pohádek“ žiji dodnes, byť i nepodávaly více než nejpovrchnější děj. Shlédnutí ,Kupce benátského‘ zanechalo ve mně, dvanáctiletém chlapci, mohutný dojem na celý život, a rozhodně nevyvolalo pocit, že jsem nerozuměl. Nevadilo, že jsem tehdy neměl potuchy ani o židovském problému, ani o alžbětinské Anglii či renezanční Itálii. Srovnejte to laskavě s představou návštěvy vědecké přednášky – třebas právě o termodynamice – v onom věku či kdykoliv později.

Důvod je prostý: Dramatické básnictví oslovuje a probouzí skryté mohutnosti lidské psychiky, rozeznívá její vrozenou vnímavost, rozvíjí její rozměry. Činí tak poměrně nezávisle na míře informovanosti a hloubce pochopení. Takto – a nikoliv jako zdroj informace – plní humanitní obory funkci všeobecného vzdělání: vzdělávají – tj. zušlechťují, pěstují – přirozenou zkušeností člověka se světem, s druhými, se sebou samým. Humanitní vzdělání vypovídá o světě, jehož jsme součástí v určité národní, kulturní a civilizační podobě, o světě, jak jej sdílíme a skrze který patříme v dané tradici k sobě navzájem. V tomto smyslu vědecká výchova se týká světa, jak jej odhalujeme, nikoliv světa, který obýváme. Slouží především k předávání poznatků, nikoliv ke vzdělání.

Několik mých přátel připadlo svého času na velkolepý nápad: pacient má právo být řádně poučen o svém stavu, o příčinách svých problémů, principech užité terapie, důvodech doporučené životosprávy. Tak se bude moci aktivně na svém léčení podílet. Tímto způsobem se bude účinně šířit i zdravotnická osvěta: neboť o čem si pacienti v čekárnách a na chodbách nemocnic vyprávějí nejčastěji, než o svých potížích?

Vypadá to na první pohled přímo geniálně. Nesnáz je v tom, že aby tato informovanost byla účinná, vyžadovala by rozsáhlé vědomosti odborné, které není snadno předat. S jejich šířením je to ještě horší. Byť i laik pro sebe něco správně pochopil, to, co předá dál, bude už takřka určitě (a pravděpodobně nebezpečně) zkreslené a na dalším stupni této ,tiché pošty‘ se promění ve svůj opak či nesmysl. Entropie s přenosem informace vskutku stoupá. V přirozeném světě jsou zprávy, vědomosti a zkušenosti obvykle předávány v rámci učitého kontextu, jehož jsou jak jejich šiřitelé, tak příjemci součástí. Proto mu rozumějí na základě vlastní zkušenosti; znalost souvislostí pak koriguje šum. Přirozená zkušenost je založena na vyprávění: „myslíme v příbězích,“ opakovaně zdůrazňuje Gregory Bateson. Naproti tomu vědecké poznání spočívá v teoriích – racionálních konstrukcích popisujících skutečnost na základě objektivních zjištění (dat, fakt a hodnot) učiněných v rámci těchže teorií, a to pomocí aparátu definovaných pojmů, formálních prostředků a ustálených představ, za daným účelem přejatých nebo zvláště k tomu vytvořených. Tento aparát (pro každý obor jiný) je třeba si nejprve osvojit, a to v celé šíří, abychom vědeckému stylu myšlení a způsobu jeho podání skutečně a odpovědně rozuměli. Neboť, jak upozorňuje Aristotelés, v každé části nauky je implicitně obsažena nauka celá.¹⁾

Zdeněk Neubauer