RICHARD DAWKINS: Sobecký gen

Koncem minulého roku vyšel český překlad Dawkinsova Sobeckého genu, přesně řečeno jeho druhého vydání z roku 1989. Samotnou knihu asi není třeba čtenářům Vesmíru zvlášť představovat – sobeckému genu, sociobiologii a biologickém pohledu na lidské chování byla věnována řada článků a diskusí (viz Vesmír 77, 67, 123 a 343, 1998/2, 3 a 6). Připomínám tedy jen, že jde o knihu, která vyšla poprvé už v roce 1976 a brzy se stala jednou z nejvlivnějších a zároveň nejkontroverznějších knih vůbec. Dawkins v ní totiž převratným způsobem jasně formuloval základní myšlenky sociobiologie, tedy myšlenkového směru, který hledá evoluční a genetické příčiny chování živočichů včetně člověka a vykládá jej prostřednictvím principu přirozeného výběru mezi různými geny (respektive alelami). Dřívější kontroverze ovšem už poněkud vyčpěly, ze sociobiologie se stala „mainstreamová“ biologická disciplína, jejíž myšlenkový rámec podstatně ovlivnil i humanitní vědy, a tak by se skoro zdálo, že vydávat český překlad více než dvacet let po prvním vydání (což je skutečně trestuhodné zpoždění) je nošením dříví do lesa. Naštěstí tomu tak není – Dawkinsova kniha je poučná, zábavná a inspirující i dnes, navíc je dobře přeložena, což dnes rozhodně není obecným zvykem. Potenciální laické čtenáře bych ovšem chtěl upozornit na několik momentů, které nemusí být bezprostředně zřejmé.

• Až při čtení českého překladu jsem si uvědomil, o jakou vlastně jde klasiku. Jak teoretické koncepce, tak uváděné příklady jsou pro velkou část biologů už takovou samozřejmostí, že skoro zajímavější než vlastní text se jeví rozsáhlé Dodatky (56 stran) z roku 1989. Kniha obsahuje naprostou většinu podstatných myšlenek sociobiologie a behaviorální ekologie, takže se zdá, že od jejího (přinejmenším druhého) vydání se v oboru už nic zásadního nestalo. Je pravda, že v Dawkinsově knize je spousta teorií, hypotéz a koncepcí jen letmo nastíněna a že až později se jednotlivé hypotézy důkladně testovaly, přesto mám ale pocit, že Sobecký gen dost dobře shrnuje celou disciplínu, snad kromě sociobiologie člověka, která se začala bouřlivě rozvíjet přece jen později (a rozvíjí se dodnes). Není divu, že sám Dawkins se ve svých pozdějších knihách už vlastně sociobiologii nevěnuje – zabývá se spíše evoluční ekologií (Extended phenotype), vznikem tvarů a evolučních novinek (Blind watchmaker, Climbing Mount improbable), anebo znovuvysvětlováním svých názorů (River out of Eden). Věci znalí kolegové to ovšem přičítají jeho rozvodu s Mary Dawkinsovou, významnou etoložkou, která mu údajně dodávala všechny ty krásné příklady ze života zvířat. Rozhodně kdo se chce něco dozvědět o sociobiologii a behaviorální ekologii, měl by si přečíst především Sobecký gen.
• Knihu je třeba číst se snahou do hloubky porozumět, o co skutečně jde. Dawkins se dotýká citlivých témat a při své snaze o jasnost používá metafory, které jsou sice silné a ilustrativní, ovšem na druhou stranu jsou zneužitelné a snadno za ně lze chytit. Domnívám se, že řada kontroverzí plyne z povrchního uchopení Dawkinsových metafor a z nedorozumění, o něž si Dawkins tu a tam koleduje, přestože se úpěnlivě snaží uvádět věci na pravou míru (zvláště v Dodatcích). Kromě toho i Dawkins občas skutečně „ujede“ – už na s. 15 třeba tvrdí, že „všichni se rodíme sobečtí“, ačkoli celá sociobiologie je postavena na principu, že organizmy právě nemusí být sobecké (přinejmenším ve vztahu k příbuzným anebo k členům vlastní skupiny), protože „sobecké“ jsou jen geny jakožto jediné významné jednotky selekce a evoluce. A geny jsou sobecké pouze v tom smyslu, že mají schopnost přednostně se postarat o vlastní existenci, poněvadž kdyby ji neměly, neexistovaly by. To všechno Dawkins dobře ví, ale když mluví o chování člověka, jako by na to zapomínal.

Dawkins je totiž asi obecně nejslabší, právě když se dotýká etiky a norem chování člověka. Stejně jako mnozí jiní sociobiologové, a dokonce mnozí odpůrci sociobiologie, chápe lidskou sociobiologii jako odhalování „zlé“ lidské přirozenosti, které nám může potenciálně sloužit právě k překonání onoho zla. Cituji: Zkusme předvídat, co mají naše sobecké geny v plánu, protože jen tak bychom mohli mít šanci zabránit jejich úmyslům, a toto žádný jiný živočišný druh nedokáže (s. 15). Problém je v tom, že z ničeho neplyne, že my to na rozdíl od ostatních zvířat dokážeme. Dawkins sice tvrdí, že ano, a jako důkaz uvádí antikoncepci, kterou chápe jako vědomý odpor proti diktatuře vlastních genů. Ovšem zrovna antikoncepci lze taky docela dobře chápat jako součást reprodukční strategie, jako rozhodování o reprodukční investici ovlivňované geny – ostatně jedna kapitola v knize se přímo jmenuje Plánované rodičovství a týká se právě toho, jak konkurence mezi sobeckými geny vede k „plánování“ rodičovských investic u živočichů. Mezi aktivním bráněním v kopulaci, antikoncepcí, potratem a infanticidou je z tohoto hlediska víceméně plynulý přechod. Myslím, že i ostatní příklady vítězství lidského rozumu nad animální přirozeností by se při detailnějším pohledu ukázaly jako obdobně plytké.

Za ještě podstatnější ale považuji problém oné údajné „zlé“ lidské přirozenosti. Sociobiologie ukazuje, že sklony k protežování příbuzných, k nevěře či ke xenofobii mají biologický základ, stejně jako třeba konflikty mezi rodiči a potomky a leccos dalšího. Těžko ale věřit, že poznání biologických příčin může vést k řešení konfliktů a problémů jimi způsobených, a navíc si lze těžko představit, čím by měly být tyto konflikty, které jsou nedílnou součástí lidského života, nahrazeny. Je pravda, že soupeření mezi sobeckými geny vede ke konfliktům, ale konflikty a „zlo“ mají vždy ambivalentní povahu, označení lidské přirozenosti za a priori zlou nejenže nic neřeší, ale, domnívám se, ani nic podstatného (natož nového) nepřináší. Teze o spasitelském, či alespoň varovném významu sociobiologie se mi jeví právě pro přílišné zjednodušení problematiky zla a konfliktnosti jako scestné, či možná dokonce nebezpečné. Nemohu zde než citovat kolegu Zrzavého, který v brilantním doslovu k Sobeckému genu píše: Řekl bych, že je načase říct, že není povinností vědy vést lidstvo ke štěstí, už proto, že není žádný vědecký důvod domnívat se, že lidstvo by šťastné být mohlo či mělo, anebo že jednou bude.

Dawkinsova kniha patří i přes tyto nedomyšlenosti k základním dílům biologie posledních čtyřiceti let a každý, kdo se o moderní biologii chce něco dozvědět, by si ji měl přečíst.