Nenapravitelný stařec
| 17. 7. 2019Před 150 lety zemřel Jan Evangelista Purkyně, velikán české historie a vědy, spoluzakladatel buněčné teorie a cytologie, který mimo jiné říkal: „Věda to moc. Národ, který skrblí na vědě, sám sebe k nižšímu stupni odkazuje.“
Vestibulu Kardiologického ústavu v Mexico City dominují dvě rozměrné fresky slavného malíře Diega Rivery z let 1943-44, které znázorňují zhruba padesátku nejzasloužilejších výzkumníků srdce. Na první z nich vpravo nahoře vidíme šedovlasého muže v černém kabátu, ukazujícího obrázek. To je největší český fyziolog Jan Evangelista Purkyně. (Mezi tuto padesátihlavou badatelskou elitu světové medicíny pronikli ještě další dva Češi: internista Josef Škoda a patolog Karel Rokitanský. Oba působili i zemřeli ve Vídni a ke svému původu se – na rozdíl od Purkyněho – příliš nehlásili.)
Osudové putování
Nejspíše 18. prosince 1787 (údaje se o den liší a dnes už nelze rozhodnout, který je správný) se hospodářskému správci dietrichštejnského panství v Libochovicích nad Ohří narodil syn Jan Evangelista. V rodině se mluví i myslí česky. V šesti letech Janovi umírá otec, v deseti pak díky svému hudebnímu nadání odchází jako choralista na německé piaristické gymnázium do Mikulova, aby se „vyučil“ kantorem. Nějakou dobu pod řádovým jménem Silverius učí ve Strážnici a poté v Litomyšli, kde začíná studovat filosofii. Představa, že by celý život měl do natvrdlých žáčků vtloukat písmenka a číslice, ho ale nelákala. V devatenácti z řádu piaristů odchází. („Pudila mě do něho čistá touha po vědeckém poznání... Podobná touha mě z něho zase vyvedla,“ napsal k tomu později.)
Jeho odluka od světa náboženské víry nemohla mít fyzičtější podobu: Po konci školního roku 1806/7 šel pěšky z Litomyšle do Libochovic. Během sedm dní trvající štrapáce převážně bos (nové boty mu dělaly puchýře) doslova na vlastní kůži pocítil drsnost rodné hroudy i těžký život jejího lidu. Zřejmě už tehdy začal uvažovat, jak mu prospět… S trochou nadsázky lze říct, že z Litomyšle odešel tápající chlapec, do Libochovic dorazil rozhodnutý mladý muž.
Po dokončení filosofických studií v Praze působil jako vychovatel ve šlechtické rodině Hildprandtů v Blatné, kde ho osvícený zaměstnavatel nasměroval od původně zamýšlené beletrické a duchovědné tvorby k medicíně. (Literatury se ale JEP nikdy zcela nevzdal, v prváku medicíny mu vychází první báseň Obrážení obrazu bez konce. Až do konce života potom paralelně s vědou psal i překládal.)
„Postupně se uchází o profesuru v Praze, Pešti a Štýrském Hradci, marně; kvůli buditelským aktivitám ho provází pověst individua politicky nespolehlivého.“
Doktorskou práci Příspěvky k poznání zraku z hlediska subjektivního obhajuje koncem roku 1818 a poté působí na pražské lékařské fakultě jako asistent na ústavu anatomie a fyziologie.
V roce 1822 spolu s Josefem Jungmannem a Janem Svatoplukem Preslem začíná vydávat první český vědecko-popularizační časopis Krok (zanikl v roce 1840).
Postupně se uchází o profesuru v Praze, Pešti a Štýrském Hradci, marně; kvůli buditelským aktivitám ho provází pověst individua politicky nespolehlivého. Teprve díky vlivu Johanna Wolfganga Goetheho je počátkem roku 1823 rozhodnutím berlínského ministerstva kultu a vyučování angažován na univerzitu mimorakousko-uherskou – do tehdy pruské Vratislavi.
(Goethe se v oblasti vědy zabýval teorií barev a psychologií jejich vnímání. Jako uznávaný největší německý básník měl takový neoficiální vliv, že stačilo Purkyněho disertaci pochválit a další doporučování nebylo potřeba. JEP si s Goethem psal a v prosinci 1822 ho ve Výmaru osobně navštívil. Kníže básníků se pak o něm v dopise příteli vyjádřil takto: „Profesor Purkyně strávil u mě v dobré pohodě jeden oběd a dva večery; děkuji za seznámení s tímto zvláštním mužem. Jest pozoruhodné, jak se vlastními silami vymanil z propasti popství, vyvinul se a vzdělával sebevýchovou, přitom však dal se směrem do svého nitra; proto podstoupil dobrovolné mučednictví na sobě, aby poučil sám sebe a pochopil jak v jednotlivém, tak v celku.“ JEP ho ovšem později zklamal, namísto k romantické, poetické vědě, kterou vyznával Goethe, zamířil k vědě takříkajíc prozaické, objektivní. Vztahy obou velikánů ovšem zůstaly až do Goetheho smrti v roce 1832 korektní a přátelské.)
Závratě, mdloby, mžitky, zvracení
Purkyně běžně prováděl pokusy na sobě. „Když jsem studoval třetím rokem medicínu..., rozhodl jsem se vyzkoušet na svém těle účinnost různých léků.“
Přístup k nim získal přes spolužáka, jehož otec vlastnil lékárnu. Postupně si naordinoval různá projímadla, opium, alkaloid emetin (dokonce si vypěstoval podmíněný dávivý reflex na jeho barvu), prokázal rovněž ochromující účinek velkých dávek kafru (přitom upadl do bezvědomí). Při zkoušení kalomelu (jedovatého chloridu rtuťného) podle svých slov „dostal slintavku a prodloužily se mu zuby“.
Jako asistent potom studoval závrať. „Na ostrově Štvanici v Praze bývaly tehdy rozličné pouťové zábavy. Zlákal mě kolotoč s jeleny, labutěmi a koníky. Dohovořil jsem se s jeho majitelem a za stříbrňáky jsem jej měl celý jen pro sebe i s muzikou.
Klobouk jsem posadil na hlavu labuti, hůlku jsem jí zastrčil za křídla a k obveselení kluků a k údivu dospělých jsem si lehl na podlahu kolotoče mezi labuť a jelena tak, že mi nohy směřovaly ke středu kolotoče a hlava mi zůstala u vnějšího obvodu podlahy. … Zavřel jsem oči, abych mohl lépe sledovat své pocity. Jakmile se kolotoč začal prudčeji točit, pocítil jsem velký nával krve do hlavy a chlad v nohou, které jako by dřevěněly. Přemohlo mě to tak, že jsem dal znamení k zastavení.“ Potom absolvoval totéž v poloze hlavou ke středu.
„Měl jsem radost z toho, že na tak poměrně jednoduchém prostředku se mi podařil důkaz, který jsem mohl kdykoli a kdekoli opakovat.“
V počátcích svojí profesury ve Vratislavi, zhruba v polovině 20. let 19. století, zase experimentoval s digitalisem (náprstníkem). Nezkoumal ho jako lék na srdce, ale jako prostředek k vyvolání entoptických (nitroočních) jevů. Své zážitky popsal takto (podle knihy Ivana Kubišty a Václava Švarce Purkyně ve Vratislavi):
„Odvar dvou drachem sušeného listí náprstníku vařeného půl hodiny v půl kvartu vody vypil jsem v osm ráno za dobré duševní i tělesné pohody.“
„Pociťuji ošklivost. Tep mi poklesl na 54 tepy za minutu a často mi nyní vynechává. Při každém vynechaném tepu cítím stísněnost, jako kdyby mi někdo vzal srdce do ruky a mírně svíral. Jinak mi sil neubývá.“
V deset hodin: „Pociťuji ošklivost. Tep mi poklesl na 54 tepy za minutu a často mi nyní vynechává. Při každém vynechaném tepu cítím stísněnost, jako kdyby mi někdo vzal srdce do ruky a mírně svíral. Jinak mi sil neubývá.“
Po obědě: „Snědl jsem bez chuti svou obvyklou dávku jídla a myslel jsem, že tím odstraním onen odporný pocit ošklivosti, ale nestalo se tak!“
V půl deváté večer: „Mám mírný srdeční záchvat ... tep mi vynechává ... návaly krve do hlavy ... nutkání ke zvracení, jež jsem si uspíšil tím, že jsem si strčil prsty do krku. Po mechanickém podráždění vyšlo mnoho slin, hlenu a žaludečních šťáv se zbytky jídla. Po odvaru náprstníku však ani stopy!“
Ráno: „Noc jsem prospal celkem klidně. Sny jsem neměl. Potrápilo mne jen kýchání, vyvolané mírnou ošklivostí stoupající od žaludku. Třikrát mě probudilo! Až v pět hodin ráno se dostavilo samovolné zvracení, při němž nevyšly ze mne už žádné zbytky jídla, ale část nezměněného odvaru náprstníku. Teprve nyní spatřil jsem levým okem mžitky. Není mi dobře. Cítím ošklivost od žaludku, svírání u srdce, chvění svalstva. Slábnu.“
Po poledni byl s to kreslit na papír obrazce. Podobaly se čtyřlístkům, později pětilístkům znejasňovaným všelijak zprohýbanými pruhy. Nazval je mžitkovými růžemi a poznamenal u nich, že nejsou zvláštním jevem po požití náprstníku, nýbrž shodují se s obrazci, které vznikají před očima po velké námaze – například po běhu.
Třetí den nemohl ani kreslit. Pětilístky se ztrácely, obrazy věcí přecházely v pestrobarevné mžitky, které badatel sotva vnímal, jak mu bylo mdlo. Po epizodě dvojitého vidění ztratil vědomí.
Když ho vzkřísil student, který ho doma na přání znepokojené maminky hlídal, JEP pravil slabě, leč spokojeně: „Tak přesné jsem mžitkové růže ještě nikdy nenakreslil a mimo to jsem ukázal, jak účinkuje odvar náprstníku na bloudivý nerv!“
Buňky v Praze
Významný německý přírodovědec a naturfilosof Lorenz Oken založil roku 1822 Společnost německých přírodovědců a lékařů. Ještě téhož roku uspořádal v Lipsku její první sjezd; za české země se ho mj. zúčastnili Jan Evangelista Purkyně (ten v utajení, bez souhlasu fakulty), Karel Bořivoj Presl a zřejmě i Kašpar Šternberk. Poslední z nich se potom velmi zasloužil o rozptýlení nedůvěry, kterou rakouské úřady k podobným akcím chovaly (sjezd roku 1832 se už konal ve Vídni a za podpory císařského dvora). Z takřka každoročních setkání (jednou za zhruba čtyři roky jaksi slavnostnějších), konaných po celé německy mluvící části Evropy, se postupně vyvinuly dnešní oborové kongresy a konference.
Šternberkovo vlastenecké úsilí v tomto směru vyvrcholilo roku 1837, kdy za pomoci významného profesora pražské lékařské fakulty Vincence Julia Krombolze uspořádal 15. sjezd německých přírodovědců a lékařů v Praze. Zde se česká vědecká pospolitost mohla poprvé představit širší badatelské veřejnosti.
Sjezd proběhl ve dnech 18. – 24. září 1837. Zúčastnilo se ho dobře 400 kongresníků (jak jim říkali Pražané), z toho asi 150 Čechů. Hrabě Šternberk byl jeho prezidentem, profesor Krombholz generálním sekretářem (opsáno dnešními termíny), protektorem pak sám nejvyšší český purkrabí hrabě Karel Chotek. Zasedalo se v největší univerzitní posluchárně v Karolinu, pro tento účel na poslední chvíli zrestaurované. Všichni účastníci dostali sjezdovou pamětní medaili z bronzu, několik nejvýznamnějších stříbrnou. V době konání si mohli prohlédnout místní vědecká a lékařská pracoviště, zejména právě dobudovaný chemický ústav profesora Adolfa Martina Pleischla; nejvíce obdivu pak sklidila univerzitní botanická zahrada, kterou profesor lékařské botaniky Vincenc František Kostelecky povznesl k neobyčejné kráse a bohatosti. Každý večer se pro účastníky konala nějaká kulturně společenská akce – ples, koncert, banket.
Sjezdové vědě dominovaly dvě přednášky Jana Evangelisty Purkyně, O stavbě žláz žaludečních a o povaze procesů trávení a O stavbě tkáně mozkové a nervové. Autor v nich mimo jiné předložil své představy o shodách a rozdílech v elementární stavbě živočichů a rostlin. Zde je rozhodující úryvek (v překladu z roku 1870):
„Tím způsobem se konečně uvede zvířecí organismus na tři základní formy: tekutou, zrnkovitou a vláknitou. Zrnkovitá forma pak uvádí nám na mysl analogii rostliny, která jak známo jest, skoro celá ze zrneček nebo buněk složena jest. Jako u rostliny každá buňka svým vlastním životem nadána jest, čímž ze všeobecné šťávy svou vlastní látku sobě připravuje a zvláštní šťávy ve vlastní dutině ukládá, tak podobného cos můžeme si představiti o tvoření a roztvoření zrnéček enchymových (pletivových, FH). Vůbec odkazuje nás toto pojetí o zrnkovině organismu zvířecího na přísnější porovnávající studium fysiologie rostlinstva. Mimo to otvírá se nám vyhlídka, že podaří-li se specifiční zrnkoviny v jejich pouhost odloučiti, tím se látka příslušná dostane chemii zvířecí ne bez značných pokroků pro všeobecnou fysiologii. Lze jest se nadít, že specielní pozorování zrnitých enchymů, jakmile pokročí, též ve vyvinování plodku, v pathogenii zánětu, hnisání a pseudoplasmu mnohé věci objasní.“
Jak vidno, Purkyně se zde dostal na samý práh formulace buněčné teorie. Zbývalo „pouze“ přiznat buňkám roli jediného univerzálního stavebního prvku vší živé hmoty, což neučinil; slovo „buňka“ vyhradil rostlinám, pro totéž u živočichů razil termín „zrnéčka“. Buňky rostlin a zrnéčka živočichů byly pro něho pouze analogické, nikoli homologické. Navíc, jak měl ve zvyku, svoji myšlenku jen stručně vyjádřil a hlouběji se jí už nezabýval vrhl se na další odborné problémy.
(Prokletí takovýchto přelétavých „motýlů vědy“ vystihl americký genetik a nobelista Alfred Hershey: „Jednou z tragédií mého vědeckého života je, že jsem přišel na příliš mnoho objevů... To není k smíchu, to je skutečně tragédie, protože každý nový objev mi zabraňuje v dokončení předcházející linie výzkumu...“)
Naštěstí Kašpar Šternberk zařídil, že tištěná zpráva ze sjezdu se zvlášť důkladně věnovala přednáškám a kresbám JEP o mikroskopické stavbě organismů, čímž mu zajistil účast v širší skupině zakladatelů buněčné teorie.
První na světě
Jsa existenčně zajištěn, v září 1827 se čtyřicetiletý JEP oženil s o třináct let mladší Julií, dcerou berlínského profesora fyziologie Karla Rudolphiho. Měl s ní čtyři děti, ale dospělosti se dočkali jen synové Emanuel a Karel; maličké dcery Rozárka a Hanička mu v létě 1832 (v tentýž den) zemřely na choleru. V říjnu 1834 ztratil Purkyně matku a o tři měsíce později i manželku; Karlovi nebyl ještě ani rok. Purkyně se – přes naléhání umírající Julie – už podruhé neoženil a zcela se oddal své práci.
V té ovšem neměl zprvu na růžích ustláno. Berlín ho jmenoval proti vůli univerzity, která postavila vlastního favorita. A navíc hned svojí habilitační prací z roku 1823 Purkyně začíná čeřit poklidnou akademickou hladinu; fyziologii, dosud nauku teoretickou a dogmatickou, totiž prezentuje jako experimentální vědu, která medicíně pomáhá nejen k diagnostikování a léčení nemocí, ale především k udržování zdraví. Chce rozšířit její využití ve veřejném zdravotnictví, v soudním lékařství, při stanovení zdravotnických předpisů u řemeslné práce i v úřadech, dále v porodnictví, při výchově, v gymnastice a dokonce i ve výtvarném umění.
Jako pedagog potom bez schválení „shora“ začal dosud pouze čtené, tudíž dosti nudné fyziologické přednášky proměňovat v jakási až dramatická představení, ve kterých vykládaná fakta rovnou demonstroval pokusem. Současně vedl k samostatné vědecké práci již během studia; vedle praktiků tak vychovával i výzkumníky.
Zásluhou svých odborných schopností, bytostné počestnosti i osobního charismatu – vedle vynikajících badatelských výsledků – se postupně jakž takž prosadil.
V roce 1831 si tento „Rakušan“, jak se mu tam říkalo, jinak též čerstvý držitel ceny francouzské Akademie věd, podal poprvé návrh na zřízení samostatného fyziologického ústavu. Samozřejmě neuspěl a tak kýženou instituci otevřel přímo ve svém bytě.
„K jeho stěžejním objevům patří kupříkladu objasnění funkce oka, zejména funkce sítnice a působení i jiných než světelných podnětů na sítnici.“
Počátkem roku 1832 získal výkonný mikroskop a „s pravým vlčím hladem propátral všechny obory histologie... Skoro každý den přinášel nová odkrytí“.
V letech 1834-35, už jako člen Academia Leopoldina (1829), berlínské akademie věd (1832) a navrhovaný člen akademie petrohradské (zvolen 1836), se znovu uchází o profesuru v Praze. Znovu marně.
Vzápětí podruhé podává žádost o vlastní ústav a tentokrát ji ministerstvo (přes nesouhlas univerzity) schválilo. Trvalo však ještě tři roky, než byl v listopadu 1839 – dokonce ve vlastní malé budově – otevřen první stálý fyziologický ústav na světě. Brzy se stal vzorem pro celý svět a vlastně tak univerzitu proti její vůli proslavil.
Během působení ve Vratislavi JEP odvádí pozoruhodnou badatelskou práci. Obecně vzato, od anatomie a histologie postupně přecházel k výzkumu procesů v organismu. Pomiňme (jsme v přírodovědném časopise) Purkyněho ostatní aktivity a shrňme alespoň letmo jeho přínos pro vědu.
Byl první, kdo rozdělil fyziologii na dvě hlavní části, všeobecnou a speciální. K jeho stěžejním objevům patří kupříkladu objasnění funkce oka, zejména funkce sítnice a působení i jiných než světelných podnětů na sítnici. Přišel také na způsob měření zakřivení rohovky a na možnost vyšetření očního pozadí u živého člověka.
Zabýval se studiem vzniku slepičích zárodků (vajec před líhnutím). Zkoumal úlohu vnitřního ucha a funkce mozku, objasnil princip trávení pomocí žaludečních šťáv. Popsal stavbu buněk a odlišil buněčnou skladbu rostlin a živočichů, vytvořil termíny základní hmota a protoplasma. Popsal rovněž svalová vlákna v srdci a nervové pletence v různých orgánech a podal podrobný popis buněk v různých částech mozku. Přitom značnou část svých objevů nechal připsat svým doktorandům (ve Vratislavi jich měl nejméně čtrnáct).
Zpátky doma
Sedmadvacet let Purkyně „ploval v moři národa velkého, avšak neutonul v něm“.
V dubnu 1850 se dvaašedesátiletý – za plat nižší než měl ve Vratislavi – konečně vrací na pražskou lékařskou fakultu, ověnčen pruským Řádem červeného orla (1842) a také čestným doktorátem pražské univerzity (1848). Hned po příjezdu do Prahy s neutuchajícím elánem prohlašuje: „Je nyní na nás, abychom dokázali, čím můžeme národu svému prospěti!“
(Pro odlišný vztah k rodné zemi se JEP rozešel se svým jediným sourozencem. Mladší bratr Josef Purkyně, profesor stavitelství na vídeňské technice, se vlasti zcela odcizil a považoval se za Rakušana.)
Na škole JEP učil nejen obecnou i speciální fyziologii a fyziologii lidského života, ale také histologii a vývoj organismu. (Občas zabrousil až do psychologie, třeba když nafotil výrazy své tváře při různých emocích.) A opět přednášky doprovázel cvičeními a ukázkami včetně mikroskopování.
Jeho hlavní „úřední“ starostí nicméně bylo zřízení univerzitního fyziologického ústavu i v Praze. Vpadl do poměrně příznivého období – metternichovský absolutismus nedávno padl a nový ministr vnitra Alexander Bach začal politické šrouby teprve utahovat. Díky tomu i obrovskému renomé Purkyně uspěl poměrně brzy. Vysněnou novou budovu mu sice nepostavili a čtyři lokality odmítl jako nevyhovující, ale posléze kývl na prostory v části dvoupatrové budovy ve Spálené ulici. Zbytek tohoto domu si pronajal sám a bydlel v něm. V zahradě choval pokusná zvířata. (Po Purkyňově smrti byl tady ústav zrušen a dům kolem roku 1930 zbourán.)
A pak už mohl lékař a buditel Karel Slavoj Amerling napsat: „Ústav byl tou dobou z nejlepších v Evropě a snad pouze pařížský ústav Clauda Bernarda francouzskou vládou zřízený mohl se s ním měřiti. Takto založený a vřele vytoužený ústav otevřel Purkyně 6. října 1851.“
Slavnostního aktu se účastnil ministr kultu a vyučování hrabě Lev Thun a většina našich buditelů. Věděli proč – ústav se brzy stal jedním z center českého národního obrození. Od roku 1859 v něm Purkyně přednášel vedle latiny a němčiny také česky.
„Od počátku roku 1856 se ocitá na seznamu osob sledovaných tajnou policií.“
Zahajovací proslov Purkyně ukončil slovy: „... nejvroucněji si přeji, aby nově založený ústav při síle a slávě i po našem odchodu kráčel ve vědě k dokonalosti, aby z něho mistři badatelé vycházeli, kteří by veškeré lékařství ku prospěchu všeho lidu oplodňovali a světlem skutečné vědy ozařovali...“
Stalo se. Z jeho počátků povstali kupříkladu světový laryngolog Jan Nepomuk Czermak, politik a jeden z prvních českých darwinistů Eduard Grégr, paleontolog Antonín Frič, farmakolog Karel Chodounský či botanik Ladislav Čelakovský.
Od roku 1853 JEP vydával časopis Živa (původně se měl jmenovat Holubice), jemuž dal do vínku tuto zásadu: „Nestačí pouze povrchní zprávy a hravé, nedostatečné miliskování s přírodou, ráz naší doby požaduje vážné, neúnavné úsilí!“
Hned roku 1850 byl zvolen členem Královské české společnosti nauk (od dubna 1854 do dubna 1855 jí předsedal). Ve spolupráci s Jednotou ku povzbuzení průmyslu v Čechách (založena 1833) přispěl k otevření první české průmyslové školy v Praze (1857); zároveň se od počátku roku 1856 ocitá na seznamu osob sledovaných tajnou policií.
Na jaře 1861 se v Živě objevila první část stati Jana Purkyně (tehdy se podepisoval pouze takto) s názvem Akademia (dvě pokračování vyšla v ročníku 1861, dvě v ročníku následujícím). Tou dobou v našich zemích fungovala pouze Královská česká společnost nauk. Ta, vlastních ústavů nemajíc, sdružovala učence soukromé a univerzitní; její činnost spočívala v pravidelném schůzování s odbornými přednáškami. Vydávala německy Zprávy ze zasedání.
„Pro talentované ženy – vzhledem k jejich „přirozenému postavení v lidském rodu“ navrhuje vlastní ústavy (patrně s čímsi jako mateřské školky).“
V Akademii JEP formuloval základní cíle a model fungování moderní akademie věd. Na začátku zdůrazňuje heslo „Věda to moc“ a varuje, že „národ, který skrblí na vědě, sám sebe k nižšímu stupni odkazuje“. Rovněž připomíná polského básníka Adama Mickiewicze (se kterým se v Polsku osobně poznal); ten v jedné své přednášce v Paříži poukázal na talent Čechů k pěstování věd.
Akademie věd by podle JEP měla zahrnovat pracoviště všech základních vědeckých oborů přírodních i humanitních, dále pak knihovnu, archiv, sbírky a zázemí, včetně např. dílen, tiskárny, knihkupectví, telegrafického spojení, ale i jídelny, kde „bude postaráno o dobrou, silnou stravu“ a „cvičírny s potřebnými aparáty, aby při namáhání duševním tělo nezakrnělo“ (sám JEP až do vysokého věku pravidelně cvičil a posiloval ruce s malými činkami, ostatně název „činky“ prý pochází od něj).
K fyzikálnímu ústavu poznamenal: „Experimentní fysik jest vlastně umělec, jenž umí svou činností přírody se tázati a ji k odpovědím donucovati, ji i přemoci a k vykonávání účelů svých použíti. Za časů starých školastiků jmenováno toto umění magií a často mečem i ohněm pronásledováno.“
O filosofii zase píše: „Hegel často mluví o namáhavé práci myšlení. Jen sprosťák netuší práci tam, kde nevidí hmotného namáhání.“
Nu a pro talentované ženy – vzhledem k jejich „přirozenému postavení v lidském rodu“ navrhuje vlastní ústavy (patrně s čímsi jako mateřské školky).
Sedmá dekáda 19. století, první po pádu bachovského absolutismu, dala vzniknout celé řadě institucí s obrozenskými i osvětovými cíli a v žádné z nich Purkyně nechyběl. V odborné oblasti například spoluzaložil Časopis lékařů českých a Spolek českých lékařů (oba 1862), jehož se stal doživotním předsedou.
V oblasti společenské se navzdory přibývajícímu věku účastnil lidových slavností v Praze i na venkově, chodil do divadla, na koncerty, do plesů. Všude byl vítán s otevřenou náručí. Božena Němcová (kterou jako autorku obdivoval a pravidelně podporoval) o něm napsala: „Já se věru bála, že je to nějaký mrzouš přísný, a jaký přívětivý, srdečný muž – s potěšením věru vždy o něm mluvím.“
Vezmeme-li dál alespoň to nejdůležitější, JEP stál u vzniku pěveckého spolku Hlahol (1861), tělovýchovného Sokola (1962), literárního Svatoboru (1862), vydavatelské Matice lidu nebo dělnického Oulu (obé 1867).
Když v březnu 1863 zahájila činnost Umělecká beseda, byl s Bedřichem Smetanou její nejvýraznější osobností. Prvních pět let do ní docházel skoro každý večer. Vyzýval básníky, aby nepsali jen o lásce, ale i o krásách přírody, a oni na to slyšeli (byť po letech); příkladem jsou sbírky V přírodě (Vítězslav Hálek přímo napsal, že vije věnec kolem Purkyňových skrání) nebo Jana Nerudy Písně kosmické. (Ve výtvarném umění se Purkyňova tvář kromě četných podobizen objevila například na alegorickém obraze Jaroslava Čermáka Husité průsmyk bránící z roku 1857.)
Co všechno se po něm nazývá?
Při oslavách 50. výročí získání doktorátu na pražské lékařské fakultě, které připadlo na prosinec 1868, věnovali čeští medici Janu Evangelistu Purkyňovi jeho podobiznu. Zavěsit ji v posluchárně však milovaný profesor nedovolil. Po vyslechnutí oslavné řeči o svém nesmrtelném díle poznamenal: „S tou nesmrtelností jména nesmí se to brát tak doslova. Možno, že za sto let málokdo bude vědět něco o Purkyňovi. Ale to nevadí. My také nevíme, kdo pluh vynalezl, ale přesto dělá dále službu člověčenstvu...“
Vilém Laufberger, největší český fyziolog po Purkyněm (a podobně jako on také přelétavý vědecký motýlek), s prostotou a hloubkou génia prohlásil: „Cílem vědce je přechod z rejstříku osobního do rejstříku věcného.“ Jinak řečeno, pravá výhra je, když se po badateli něco jmenuje. V tomto směru je Purkyně (v mezinárodní podobě Purkinje) nejčastějším českým eponymem ve vědě.
Purkyňovy obrázky jsou tři obrazy vznikající v oku po osvětlení svíčkou jako důsledek zakřivení tří lomných ploch oka: rohovky a přední a zadní stěny čočky. Tento jev se stal základem dioptriky, vědy o průchodu světla očním prostředím.
Purkyňův jev zase postihuje skutečnost, že oko se změnou intenzity světla vnímá různé barvy nestejnoměrně. Při „stmívání“ je citlivější ke kratším vlnovým délkám (tedy nejvíce k fialové a modré barvě), při „rozednívání“ naopak k delším (k červené a oranžové).
Také třetí Purkyňovský eponym se týká oka: obraz cév v oku se jmenuje Purkyňova cévní kresba.
Objev Purkyňova zárodečného měchýřku, což jest jádro buňky ptačího vejce, ukázal, že i vejce je buňka (arci oplodněná), a akceleroval tím vývoj moderní embryologie.
Po Purkyňovi se jmenují také vlákna v srdci, které se jako součást převodní soustavy srdeční podílejí na koordinaci stahů srdeční svaloviny, de facto na tvorbě srdečního rytmu. (Ve čtyřicátých letech 19. století nechal JEP zhotovit „filmový“ kotouč, říkal mu kinesiskop neboli pohybohled, který animovaně zobrazoval činnost lidského srdce. Patří tedy i k vynálezcům „pohyblivých obrázků“.)
Pravděpodobně nejuznávanějším jeho vědeckým eponymem jsou pak Purkyňovy buňky v mozečku, kde se účastní řízení pohybu savců.
Jméno naší badatelské jedničky ve fyziologii však figuruje i mimo obory biologie a medicíny. Po Purkyněm se dnes jmenuje například univerzita v Ústí nad Labem (v jehož blízkosti se narodil), Česká lékařská společnost (o jejíž založení se významně zasloužil), či oborová čestná plaketa Akademie věd ČR za zásluhy v biomedicínských vědách. Jeho jméno nese i planetka číslo 3701 (objevená roku 1985 astronomem Antonínem Mrkosem).
Do Slavína
Pokud je spis Akademia veden v národním duchu, potom vystoupení na 37. sjezdu německých přírodovědců a lékařů v září 1862 v Karlových Varech bylo takříkajíc národnostně kooperativní. Bezmála pětasedmdesátiletý JEP napřed proslovil přednášku O směru vnímání zvuku a potom svou závěrečnou řečí „dojal všechny přítomné“.
Poté, co vypočítal, co Slované získali od Němců, zdůraznil: „Nechceme zůstati věčně žáky vašimi! Cítíme v sobě dosti síly a schopnosti postaviti se již konečně na své vlastní nohy, pěstovati umění a vědu samostatně a vlastní silou svou. … Jsemť úplně přesvědčen, že každý spravedlivý a nestranný Němec takovéto národní snahy u Čechů schvalovati a z nich se těšiti bude. Naše krásná vlast jest ložem dvou národů, Čechů i Němců. Po sta let snášeli tito osudy země české v rozličných bouřích dějin pospolu svorně a bratrsky. Já je považuji jako muže a ženu, které byl osud spojil. Třeba byli povahy rozličné, konečně se přece musí snášeti a pokoje, kterého snad nebylo popřáno jim, bude dopřáno vnukům jejich.“
Jakkoli v Praze už nad výzkumem převládá neúnavná činnost organizační a buditelská, pocty prší dál: stává se členem londýnské Royal Society (1850), vídeňské (1860) a pařížské AV (1861), poslancem českého zemského sněmu (1861-66), nositelem ruského řádu sv. Vladimira (1862), čestným doktorem lékařství Vídeňské univerzity (1866), nositelem rakouského rytířského kříže řádu Leopoldova (1868).
Zatímco starší syn Emanuel, botanik, svého otce přežil, mladší Karel, vynikající malíř, umírá v dubnu 1868 ve věku 34 let, což otce silně psychicky zasáhlo.
V květnu 1868 se ještě účastnil položení základního kamene Národního divadla. Přitom prohlásil: „Mám čest zastupovati při dnešní slavnosti vědu. Věda a umění jsou odedávna spolu spojeny. Umění klestí cestu, věda pokračuje a končí. Ať žije věda a umění vědecké.“ (Původně měl Purkyně poklepat kámen jako první, ale nakonec si tuto poctu pro sebe zákulisně vymohl František Palacký.)
Potom už do společnosti nevycházel. Chlouba starší české vědy Jan Evangelista Purkyně umírá 28. července 1869, třináct dní po svém povýšení do rytířského stavu. Jeho pohřeb se stává celonárodní manifestací za účasti domácích i středoevropských celebrit vědy, kultury, politiky. Pochován je na vyšehradském Slavíně. (Z kolegů profesorů se pohřbu zúčastnil jediný – patolog Václav Treitz. V této souvislosti je zajímavé, že přes trojnásobnou nominaci se JEP nikdy nestal rektorem univerzity, na děkana lékařské fakulty nebyl jako opakovaný rektorský kandidát ani navrhován.)
V kartotéce vídeňského ministerstva vnitra o něm stálo strohé: „Dr. J. E. Purkyně, univerzitní profesor v Praze. Vůdce českých separatistů, nenapravitelný stařec. Světem uznaná vědecká autorita.“
Básník Jan Neruda ho viděl takto: „Velký učenec, velký Čech, velký Slovan, velký člověk." To koresponduje s Purkyněho životním krédem: „Věda a vlast.“
Po smrti se na Jana Evangelistu Purkyně pozapomnělo, jeho význam první připomenul biolog a filosof Emanuel Rádl v roce 1900 ve Věstníku Královské české společnosti nauk.
Mimochodem, v anketě Největší Čech, kterou v roce 2005 uspořádala Česká televize, obsadil JEP 40. místo. Z přírodovědců před ním skončili Jaroslav Heyrovský (19.) a Otto Wichterle (23.).
O autorovi
František Houdek
Doporučujeme
Přírodovědec v ekosystému vědní politiky 
Od krytí k uzavření rány
