Badatelé všech zemí, bojte se!

Malé podušičkové rozjímání nad Světovým dnem vědy pro mír a rozvoj. Koná se,­ od roku 2001 ,­ 10. listopadu a má mimo jiné připomínat, jak je věda prospěšná pro společnost.

Věda je záležitost specifická svým akcentem na lidskou tvořivost a touhu poznávat. Jakkoli její začátky nebyly snadné, postupně nabyla na důležitosti a lze očekávat, že v budoucnosti bude hrát ještě významnější roli. Bude to ale věda výrazně jiná, než byla v minulosti i než je dnes. Vlastně už to ani nebude věda v původním smyslu.

Věda minulosti, jak ji známe z časů Galileových, Faradayových nebo třeba ještě Heyrovského, bývala svobodná a nezávazná, v pravém smyslu slova ofenzivní. Společnost od ní kdovíco praktického nečekala, maximálně tak trochu lesku pro panovnický dvůr. A vědcům tohle závětří vyhovovalo, což hezky ilustruje obvyklý přípitek fyziků z Cavendishovy laboratoře v britské Cambridgi poté, co tam byl roku 1897 objeven elektron: „Ať žije elektron, ať nikdy nikomu není k užitku!“

Jenže potom se něco změnilo. Namísto odedávna uznávaného spoření (a placení hotovými) jsme si poznenáhlu zvykli půjčovat si (a platit směnkami). Žel bohu, nejen v bankovnictví. Dneska jsme na tom tak, že na dluzích stojí veškerý náš život. Nastává podivný stav, kdy si žijeme nad poměry z dluhů, o kterých dobře víme, že je nikdy nemůžeme splatit (a co je horší, ani je splácet nehodláme). Budiž, někdo namítne, že on osobně nikomu nedluží, jenže při zaužívaném pořadí hodnot se i on zadlužuje už jen tím, že jí, pracuje, nakupuje, že vůbec existuje.

Pomineme-li jako prkotinu rostoucí státní dluh, pak hlavní věřitelé jsou dva: příroda a lidské tělo (s psychikou). Oba zatím ještě mají jakési rezervy, ale nebude to navěky. Avšak pokud se někdo varovně ozve, uslyší ohranou větu: „Zatím jsme si vždycky poradili, však my zas něco vymyslíme!“ Ano, zvykli jsme si spoléhat, že v budoucnosti to vždycky nějak ušolícháme, sázíme na dosud nevykonané objevy a vynálezy. Naše až nábožná víra ve všemocnost budoucí vědy a techniky ústí do průšvihu globálních rozměrů, do pyramidové hry s osudem lidstva.

Věda jen pro konzum?

Abychom to zkrátili, je jenom otázkou času, kdy nebudeme mít čím přijatelně uspokojit nároky stále četnějšího a zpovykanějšího občanstva (dostaví se konec alespoň jakéhos sociálního smíru) a kdy způsob života a znečištění prostředí překročí hranici tolerance organismu (nastane exploze civilizačních chorob z chronického pohodlí a chronického stresu).

Veřejnost, ponoukána sliby populistů a reklamami korporací, se ovšem dál bude dožadovat svých maskotů pokroku (lepší auto, televizor, mobil a desítky dalších nezbytností) a radovat se, že pomyslná kola výroby i spotřeby se točí stále rychleji. Nastane paradoxní situace: přestože po materiální stránce si budeme žít nesrovnatelně líp než naši předkové a většina z nás se bude honosit vysokoškolským titulem, budeme míň ochotni vyhazovat peníze na jinou vědu než tu, která bezprostředně přispěje k našemu dostatku a zábavě.

Zneklidnění vládcové začnou hledat, jak a odkud ještě vyškrábnout něco, co by hrozící kolizi oddálilo alespoň na dobu, kdy budou u vesla. Odnese to (vedle umění) především věda. Je jasné, že v časech, kdy ze stále vyčerpanějších zdrojů pomocí stále agresivnějších metod se musí uspokojovat stále vyšší nároky stále početnější a zhýčkanější populace, si nějaké bádání ve vesmíru nebo kolem subatomových částic politici rozmyslí.

Základní výzkum přepychem

Základní výzkum bude inhibován jako zbytečný přepych a všechny zdroje, které nepohltí zajišťování elementární bezpečnosti a pořádku spolu se sociálními výdaji, budou vrženy na výzkum cílený. Zatímco dříve se bádalo z dychtivosti po poznání, a když se přišlo na něco využitelného, bylo to jen bokem, jako nepovinný, víceméně náhodný bonus, nyní budou vědci komandováni jako vojáci do výzkumu zacíleného na kompenzaci negativních důsledků pokroku. Hlad bude hlavně po fyzice kolem energetiky a elektroniky, po chemii levnějších náhražek všeho druhu, dále po biologii pro zemědělství, samozřejmě po lécích a zdravotnické technice; vědci jako Newton, Darwin či Einstein budou překryti typy jako Justus von Liebig (anorganická hnojiva), Fritz Haber (amoniak ze vzdušného dusíku umožnil velkovýrobu hnojiv), Nikola Tesla (rozvoj elektrotechniky) nebo třeba Rudolf Diesel.

Sovětský fyzik Sergej Ivanovič Vavilov někdy uprostřed minulého století prohlásil: „Věda má vlastní specifickou logiku vývoje, kterou je nutno stále mít na zřeteli. Podle ní věda musí pracovat ´do zásoby´, ´na potom´, pouze při těchto podmínkách se bude nalézat ve zcela pro ni přirozené vývojové pozici.“

Jeho rakouská současnice a kolegyně z oboru Lise Meitnerová si ve stejné době posteskla: „Převažující důraz na užitečnost vědy stále více kazí radost z rostoucího porozumění základním přírodním zákonům.“

A dnes izraelský historik Yuval Noah Harari ve své knize Sapiens. Od zvířete k božskému jedinci (2012) rovnou píše: „Všechno záleží na lidech v laboratoři. ... Pokud laboratoře naše očekávání nenaplní, řítíme se do hodně drsných časů.“ Ano, dříve věda tlačila do společnosti poznatky, zatímco dnes jsou z vědy poznatky nedočkavě vysávány.

Věda jako rukojmí naší nezodpovědnosti, jako kompenzace celosvětového morálního hazardu – je to ještě vůbec věda? Jinak řečeno, věda bude pěstována nikoli z touhy po poznání, nýbrž z existenční nutnosti – aby pomáhala zmírňovat negativní důsledky pokroku.

Vědci zítřka

Vědci zítřka budou pracovat na konkrétních úkolech, pod velkým tlakem politiků i veřejnosti. Na pátrání do hloubky či zamýšlení nad širšími souvislostmi mohou zapomenout, rozhodující budou rychle využitelné výstupy. Přesně podle povzdechu jedné postavy ve filmu Brave New World, Překrásný nový svět (podle stejnojmenného meziválečného sci-fi románu Aldouse Huxleyho): „Dřív jsem býval docela dobrý chemik. Ale když jsem si jednou chtěl nad jednou zajímavou věcí bádat jen pro radost z poznání, málem mě poslali na reinženýring (něco jako přestavba osobnosti, FH).“

Stále větší část vědy tedy zaměříme ne na poznání, ale na zmírnění následků předchozího poznání. Ten nádherný prvek nevypočitatelnosti ve vědě zmizí; žádné tajemno ani překvapení nad nečekaným objevy, žádný úžas, maximálně tak úleva ze splněného úkolu.

Žijeme v neurčitém očekávání, že nás věda spasí nějakým kvalitativně novým, převratným objevem a ten rázem vyřeší problémy, které slepě hromadíme a hrneme před sebou. Věda se dostává do role urgentní medicíny, která – řečeno s fyziologem Claude Bernardem – „musí konat, i když neví“. A žádný vděk za to: V očích nenasytné veřejnosti nakonec nebudou vinni lidé, kteří Zemi vyjedli a zaneřádili (to jsme de facto všichni), ale vědci, protože nejsou s to vyžehlit naše dluhy a zajistit nám světlé zítřky.

Proto, milí badatelé, užijte si opravdové vědy, dokud ještě to aspoň trochu jde!