Skřek zákeřného neviňátka
| 5. 9. 2017Jelen sika vypadá jako neviňátko, menší bráška našeho jelena evropského. Pod roztomilou maskou se však skrývá duše Kaina, který svého evropského příbuzného ohrožuje. Nový projekt Hlasy jelenů chce toto chování zmapovat.
V naší přírodě lze kromě majestátního „krále lesa“, jelena evropského (Cervus elaphus), vidět i další druhy z čeledi jelenovitých, z nichž některé nejsou původní. Mezi těmito „vetřelci” se vyjímá jelen sika (Cervus nippon), menší, ale o to drzejší králův bráška, který se k nám dostal na přelomu 19. a 20. století z Asie.
Že na našem území není odjakživa, by mu člověk nemusel mít až tak za zlé, kdyby se choval, jak se sluší a patří. Sika má však svou hlavu. Jedním z nejvážnějších problémů je, že původním jelenům nasazuje druhé parohy, rozuměj, paří se s jeho laněmi. V tomto ohledu bohužel ani jelen evropský nezůstává pozadu, k vlastní škodě (viděnou optikou druhu). Vzniklí kříženci jsou totiž dále plodní a díky opakovanému zpětnému křížení tak postupně degraduje genofond původního jelena. Jelen sika si mimo jiné i díky této aktivní účasti na pozvolné likvidaci původního druhu vysloužil čestné místo na listině 100 nejhorších invazních druhů v Evropě podle databáze DAISIE. Ale, ruku na srdce, je to skutečně jeho vina? Jako za řadou dalších ekologických problémů, i zde je třeba hledat lidský faktor.
Jelen evropský
Jelen evropský (Cervus elaphus) je, vedle navracejícího se losa, naším největším druhem vysoké zvěře. Samci mohou v dospělosti vážit až 250 kilogramů, laně jsou o třetinu menší.
Podle ročního období rozlišujeme u jelenů nejčastěji dvojí zbarvení, tedy letní červenohnědé a zimní šedohnědé, mláďata do tří měsíců věku jsou výrazně skvrnitá. Dospělým samcům každoročně vyrůstá na hlavě paroží dosahující délky až 120 cm a váhy až 8 kilogramů. To slouží nejen na okrasu, ale i jako zbraň proti predátorům i proti sokům v boji o samice.
Jeleni žijí v menších stádech, která se hlavně za soumraku a v noci pasou na paloucích a lesních mýtinách. V dospělosti žijí obě pohlaví po většinu roku odděleně – samci a samice s mláďaty si tvoří vlastní stáda. V době říje, která začíná navzdory lidskému kalendáři již v září (a někde i dříve), se samčí skupiny rozpadají. Jeleni pak mezi sebou bojují o skupinky laní, o které náležitě pečují po celou dobu říje. Samci při říji vydávají hluboké zvuky – troubení, kterým se snaží upoutat pozornost samic ve svém stádu a odradit případného soka (viz níže).
Jelen sika se sice na rozdíl od původního jelena nemůže honosit žádnými šlechtickými tituly, přesto je se šlechtou neodmyslitelně spjat. První sikové se nadechli evropského vzduchu v roce 1860 na irském panství Powerscourt, k nám se pak dostali o 30 let později. V roce 1891 se skupinka tří laní a jednoho jelena stala novým přírůstkem obory Kluk na panství knížete Hohenlohe u Poděbrad. Později se stádo siků rozrostlo dalšími dovozy zejména díky činorodému obchodníkovi s divou zvěří – Němci Carlu Hagenbeckovi. Až do druhé světové války sikové na svět hleděli téměř výhradně zpoza ohrad obor a byli tak drženi v bezpečné vzdálenosti od volně žijící populace původního druhu. Během války a možná ještě více po ní, však sikové měli příležitost uniknout poškozeným oplocením do volné přírody, čehož využili, a začali se mísit s původním druhem.
Jelen sika
Jelen sika (Cervus nippon) tvarem těla na první pohled připomíná jelena evropského. Při bližším zkoumání však vyplyne celá řada rozdílů. Prvním je velikost – i největší poddruh siky dosahuje sotva poloviny hmotnosti dospělého jelena evropského. Rovněž paroží je kratší (max. 90 cm) a méně košaté – u geneticky čistých siků mívá nanejvýše osm výsad. Zatímco puntíkaté zbarvení mají u jelena evropského jen kolouši, sikům zůstává v letní srsti po celý život. Srst bývá během léta rovněž červeno-hnědá, zimní srst ale tmavne a ztrácí skvrny.
Oproti jelenu evropskému je sika méně náročný na potravu a přiživuje se například okusem letorostů. Sikové jsou také nechvalně proslulí svým agresivním chováním vůči ostatní vysoké zvěři a divočákům.
Sičí říje probíhá hned po říji jelena evropského, tedy zpravidla od října do listopadu. V poslední době však prý dochází k pozvolné synchronizaci obou druhů, což je zřejmě dalším projevem pokračující hybridizace.
Samci se ozývají podstatně výše laděným pískáním. Za vysoké populační hustoty se sika stejně jako například daněk páří v takzvaných lecích. Skupiny samců zůstávají na předem vybraném místě, kde je vyhledávají říjné laně. Naopak při nižší populační hustotě samci vyhledávají říjné laně, aby se s nimi mohli pářit.
I když máme první zprávu o křížení obou druhů již z roku 1884, dlouho byl tento fakt zlehčován a doklady odbývány coby kuriozity. Málokdo tehdy dokázal předvídat rozměr budoucího problému. Na sklonku 20. století se sice pod tíhou dalších důkazů veřejné (snad většinové) mínění posunulo k názoru, že o problém jde. Přesto se dodnes najdou lidé, které nepřesvědčí nic, ani genetické testy, ani jedinci nesoucí znaky obou druhů. Stále v některých mysliveckých periodicích vycházejí články, které křížení popírají. Pochybovat je lidské, avšak právě dlouhodobé popírání existence problému umožnilo, aby se rozvinul do současných rozměrů. Každoročně myslivci zastřelí přes 12 tisíc kusů siků, jejich populace se však navzdory tomu dále rozrůstá. Řešení je teď mnohem těžší, než kdybychom jednali včas.
Právě myslivecká obec by mohla napravit předchozí nedůslednost. V myslivecké tradici se při průměrném odstřelu prvně posuzují parametry trofejí samců. Vše ostatní bývá druhořadé. A právě to může řešení situace značně ztížit. Při křížení se totiž u potomků mohou některé znaky oproti rodičovským druhům výrazně zlepšit. Hybridní samci tak mohou být klamně považováni za nadějné trofejní kusy a jako takoví ponecháni v chovu. Hybridní samice mohou být naopak díky menší poptávce ušetřeny odstřelu docela.
Vhodným řešením situace by mohla být též obnova chovů siků v oborách a celková redukce jejich počtu ve volné přírodě. Aby nedocházelo ke křížení, musely by být od sebe odděleny oblasti výskytu obou druhů, a to i za cenu redukce počtu jelenů evropských v některých oblastech. V praxi by to ovšem bylo velmi obtížné, neboť samci obou druhů migrují na vzdálenost až stovek kilometrů. Velký přínos by tedy jistě přineslo důsledné sledování těchto zatoulaných jedinců a vyhodnocování výskytu případných hybridů. Díky opakovanému zpětnému křížení však došlo u některých jedinců k takovému promísení genů, že je těžké takové mnohonásobné křížence od geneticky čistých jedinců odlišit jen na základě morfologických znaků. V řadě případů jsou spolehlivé pouze laboratorní metody.
Jako indikátor či poplašný signál hybridizace mohou sloužit i výrazné odchylky na zabité zvěři či trofejích. Při výskytu abnormální sičí trofeje by se na místě mělo učinit odpovídající kontrolní opatření.
Jak se troubí na poplach
Jak už v roce 1998 naznačil výzkum vedený Andrewem M. Longem z Univerzity v irském Dublinu, na pomoc by zde mohla přispět i bioakustika, která nevyžaduje mrtvé jedince, ba naopak. Říjné troubení se u obou rodičovských druhů zásadně liší (viz následující nahrávky) a přinejmenším u zkoumané populace v Irsku bylo možné jen na základě vokalizace odlišit i hybridy. Jelení kříženci tak mohou „nechtěně“ troubit na poplach.
JELEN:
SIKA:
HYBRID:
Pomoci v tomto hledání můžete i vy. Autoři nového projektu občanské vědy, Hlasy jelenů nabízejí možnost jednoduše pomoci se zmapováním ohnisek křížení mezi jelenem sikou a jelenem evropským. Pomoci můžete audionahrávkami jejich říjné vokalizace.
Do tohoto projektu se může zapojit každý, kdo se nebojí, zvláště pak na podzim, do lesa. Mohlo by se zdát, že na nahrávání nebude dostatek času, protože na rozdíl od ptáků jeleni soustředí veškerou svou „hudební“ produkci do několika málo týdnů, a že se tedy vůbec nemá smysl snažit. Ve skutečnosti se však říje jelenů evropských a siků překrývají jen částečně – nejdříve troubí jeleni, potom je vystřídají sikové. Zhruba od poloviny září do začátku prosince je tak možné v přírodě narazit na jelena, z jehož hrdla se bude cosi ozývat. Právě to „cosi” nás zajímá nejvíce. A nejen to – i jelení troubení v moři siků, či sičí v jelením hájemství, stojí za pozornost.
Jak na to
Říje začíná zhruba v polovině září a končí v listopadu, s tím že se postupně oba druhy vystřídají. Troubení je nejintenzivnější za soumraku.
Mapa zobrazuje výskyt obou druhů jelenů se zdůrazněnými překryvy, tedy místy, kde je riziko křížení nejvyšší a nahrávky tudíž nejcennější.
Díky nízké frekvenci i hlasitosti se jelení vokalizace nese poměrně daleko, a tudíž ji lze v dobrých podmínkách nahrát ze slušné vzdálenosti i na běžné zařízení (chytrý telefon, digitální fotoaparát / videokamera).
Důležité je poznamenat si místo, kde byla nahrávka pořízena (ideální je samozřejmě s sebou mít zařízení vybavené GPS), a datum. Vítané, ovšem nikoli nezbytné, jsou samozřejmě i fotografie či videozáznamy, pokud to světelné podmínky dovolí. Záznamy opatřené fotodokumentací poskytneme projektu BioLib.cz, kde poslouží k mapování výskytu obou druhů jelenů v Česku. Nahrávky je možné posílat prostřednictvím webového formuláře na stránkách projektu Hlasy jelenů, či s pomocí aplikace pro mobilní telefony – Epicollect Five.
O autorech
Pavel Pipek
Monika Nečasová
Doporučujeme
Se štírem na štíru
Ustrašená společnost 
