Od pohybu k obraně před nádory

Naše babičky neměly k dispozici průtokovou cytometrii ani sekvenování mikrobiomu. Přesto měly v lecčems jasno. Když jsme se jako děti spálili kopřivami, málokdy následoval soucit. Spíše uklidňující konstatování: „To nevadí, to je dobré na revma.“

Podobně, s lehkým údivem moderního Evropana, přijímáme informaci, že některé přírodní národy běžně jedí mravence. A pokud se nad tím pozastavíme, bývá to spíše kulturní než biologická reakce. Z pohledu moderního člověka jde o exotickou kuriozitu, z pohledu biochemie však možná o cílený příjem kyseliny mravenčí – jednoduché jednouhlíkaté molekuly, která byla po desetiletí považována spíše za metabolický odpad než za signální látku.

Ukazuje se, že právě tato „banální“ chemie může sehrávat klíčovou roli v regulaci imunity. S odstupem času a s rostoucím porozuměním imunitnímu systému začíná být zřejmé, že tyto zdánlivě lidové poznatky se dotýkají hlubší pravdy. Imunitu (a potažmo nás samotné) není třeba chránit před každým podnětem, naopak se jedná o systém formovaný zátěží, stresem a chemickými signály, jež vznikají právě tam, kde bychom je dříve považovali za pouhé vedlejší produkty. Například při fyzické aktivitě.

Sval jako endokrinní orgán

Sport byl po dlouhou dobu chápán jako způsob, jak posílit svaly, srdce nebo plíce. Teprve relativně nedávno se začalo ukazovat, že kontrakce kosterního svalstva představuje jeden z nejsilnějších systémových signálů, které organismus zná. Sval není jen vykonavatel příkazu vedoucího k pohybu, ale endokrinní orgán, schopný produkovat široké spektrum signálních molekul – myokinů, exerkinů, biologicky aktivních metabolitů a extracelulárních vezikul. Během fyzické aktivity se do krevního oběhu uvolňují mimo jiné imunitní faktory IL-6, IL-7, IL-15, různé peptidy (například irisin nebo SPARC), malé metabolity i regulační RNA. Tyto signály se šíří tělem a ovlivňují například kostní dřeň, tukovou tkáň, játra, lymfatické uzliny i brzlík. Část z nich se objeví jen krátce a rychle mizí, jiné však při pravidelném pohybu ovlivňují a posouvají „nastavení“ imunitního systému.

Mravenčan (formiát), anion kyseliny mravenčí.

Klasickým příkladem je IL-6. V učebnicích bývá prezentován jako prozánětlivý cytokin. Produkce IL-6 svalem při zátěži však plní zcela jinou roli: mobilizuje NK-buňky a cytotoxické T-lymfocyty, podporuje jejich přeskupení v organismu a zvyšuje imunitní dohled. Po jednorázové střední zátěži jejich počet v krvi prudce vzroste – a po odeznění zátěže se tyto buňky přesouvají do tkání, včetně nádorů. Sval tak nefunguje jen jako motor, ale také jako jeden z pomyslných dirigentů imunitního orchestru.

Pohyb a nádory

Zvlášť zajímavé jsou účinky pohybu v nádorovém mikroprostředí. Nádor není jen shlukem maligních buněk, ale ekosystémem, v němž spolu soupeří různé buněčné populace o kyslík, glukózu a prostor. V tomto prostředí hrají klíčovou roli regulační T-lymfocyty (Treg), které tlumí imunitní reakce, a nádor tak paradoxně chrání. Ukazuje se, že pravidelná fyzická aktivita poměr buněk mění. Ne nutně globálním potlačením buněk Treg, ale tím, že cytotoxické T-lymfocyty CD⁸⁺¹ získávají metabolickou výhodu: lepší mitochondriální funkci, vyšší flexibilitu a schopnost udržet glykolýzu i v podmínkách nedostatku. V prostředí, kde jsou zdroje limitující, to znamená jediné – cytotoxické T-lymfocyty vítězí.