Vlk se vrátil. Přežije v Čechách?
| 18. 9. 2015Narození tří vlčat v lokalitě bývalého vojenského výcvikového prostoru Ralsko znamená jediné: Velká naděje se změnila v jistotu. Vlk se sem vrátil po třech stovkách let. Dokáže však stát vlčí populaci ochránit? A jak vlastně realizovat ochranu živočicha, jehož se člověk tolik bojí? Jako součást odpovědi nabízíme několik pohledů z historie, biologie a práva.
Přítomnost vlků v národní přírodní rezervaci Břehyně – Pecopala (1. září 2014 začleněná do CHKO Kokořínsko-Máchův kraj) byla poprvé zaznamenána loni v dubnu přímým pozorováním. Letos zjara ji úspěšně potvrdila fotopast, tedy na pohyb automaticky reagující digitální fotoaparát. Vlčata pak byla dalšími fotopastmi postupně snímána během prázdnin, poslední snímky jsou z počátku tohoto týdne. Je nutné položit si podstatnou otázku: jak návrat vlka do české přírody po letech nezmařit?
Video: Vlci, zaznamení fotopastí na Kokořínsku, Zdroj: AOPK ČR, Správa CHKO Kokořínsko – Máchův kraj
Vlk budí strach
Vztah člověka a vlka je, mírně řečeno, problematický. Jak bylo vícekrát ověřeno výzkumy, z evropských velkých šelem v lidech největší strach budí vlk. Tento fakt nijak nekomunikuje s realitou, nejnebezpečnější šelma je ve skutečnosti nepochybně medvěd; strach z přítomnosti rysa se prokázal jako neopodstatněný.
Z uvedených zkušeností plyne zásadní a snad až kardinální otázka, jak realizovat ochranu živočicha, jehož se člověk zcela fatálně obává. Zkusme se zde ponořit do minulosti a pokusit se najít příčiny onoho strachu.
Původem středověká pohádka o Červené Karkulce ovlivňuje kolektivní vědomí velmi nežádoucím způsobem, neboť se v ní děti explicitně dozvědí, že vlk je zvíře, do jehož potravy nutně patří malé holčičky a jejich babičky.
První zdroj obav je jasný, jde o obavy z napadení vlkem. Ale k tomu v evropských podmínkách dlouhodobě nedošlo. Zaznamenané případy jsou hluboce historické, a jejich vysvětlení je tak ryze spekulativní. Nebezpečná je ale kombinace přítomnosti vztekliny a výskytu vlků na daném území. K tomu připomeňme, že Česká republika je v důsledku plošné vakcinace lišek od roku 2004 pokládána za území vztekliny prosté.
Druhý a zcela reálný důvod je konflikt pastevců a vlků. Od počátku domestikace ovce domácí (tento nesmírně podstatný moment vývoje zemědělství je aktuálně datován zhruba do doby 10 000 let př. Kr.) se chovatelé ovcí nepochybně dostávali do potyček s vlky, pro které jsou ovce divoké i domácí (což vlk nerozliší) velmi atraktivní kořistí. Proto byli vlci již v nejstarších historických pramenech prezentováni jako škůdci a lupiči, což začasté rovnou splývalo. Dobrým dokladem je antická řečtina, kde se pro přístavy chránící lodě před lupiči používá starobylé slovo mandraki (=ovčinec, stáj).
Vlčí jámy, železa, jedy
Nejspíše hlavně proto byli vlci od starověku dlouhodobě loveni a vytlačováni z okolí lidských sídel. V českém středověku zaznamenal kronikář nařízení Přemysla II. Otakara z roku 1268, kterým se ukládá povinnost za každou obcí vykopat vlčí jámu, což je zároveň první doklad přítomnosti takového loveckého zařízení v českých zemích. Další způsoby lovu postupně přibývaly: vlčí obora, vlčí zahrádka, lov do tenat čili sítí, lov pomocí zradidel čili lapů, lov střelnou zbraní na újedi, chytání do želez, lov mláďat v doupatech a také trávení pomocí jedu akonitinu pocházejícího z oměje vlčího moru.
Za takových okolností patrně není divné, že byla původní vlčí populace v regionu současné České republiky zcela vyhubena, podivné je naopak to, že se zachovala poměrně dlouho do novověku. Lov a hubení vlků lze v našich podmínkách pracovně rozdělit na období před a pobělohorské. Za Přemyslovců a Lucemburků byli vlci zcela určitě loveni, formou císařského nařízení byl jejich lov nakázán po příchodu Habsburků. V období před bělohorskou bitvou byly vlčí populace oslabeny, dlouhé období třicetileté války provázené loveckou nečinností a oslabením státní správy vytvořilo vlkům prostor k regeneraci populace.
Sto let po roce 1650 se lidé lovu vlků intenzivně věnovali, k čemuž přispěla barokní vášeň pro myslivost. Po roce 1750 jsou zmínky o úlovcích vlků na celém území České republiky řídké. Po roce 1800 je doložena pouze jednou přítomnost mláďat (beskydské panství Hukvaldy, 1823). S ohledem na pohyblivost vlků (migrační trasy jsou u tohoto druhu dlouhé i několik set kilometrů) lze předpokládat, že na naše území dlouhodobě pronikali migranti z východu. Slovo východ je zde užito velmi obecně, protože i slovenská vlčí populace byla v tomto období silně oslabená.
Vlk v obecném lidském povědomí
Kontakty člověka a vlka se názorně odrážejí ve vyprávění a literatuře. Příběhy, ve kterých vlci vystupují, jsou velmi četné. Od starozákonních (zpravidla negativních) zmínek, přes pověst o založení Říma a Ezopovy bajky (v nichž vlk vystupuje jako zvíře zlé, vychytralé a chamtivé) se dostaneme k původem středověké pohádce O Červené Karkulce. Ta ovlivňuje kolektivní vědomí velmi nežádoucím způsobem, neboť se v ní ta většina dětí, které pohádky ve velmi vnímavém období poslouchaly, explicitně dozvědí, že vlk je zvíře, do jehož potravy nutně patří malé holčičky a jejich babičky.
Pro strach z vlků přenášený touto tradicí do současnosti je užíván termín komplex Červené Karkulky, autorům ovšem není známo jeho první užití. Literatura konce 19. století ovšem přináší i dva silné příběhy, v nichž vystupují vlci v pozitivních rolích. Knihy džunglí Rudyarda Kiplinga přinesly kladné postavy adoptivních vlčích rodičů chlapce Mauglího a moudrého vlka Akély. Setonův Král vlků představil obdivuhodného vlka Loba. Pochopitelně neposuzujeme kvalitu zoologických informací, ale vliv na čtenáře. Na rozdíl od příběhu o Mauglím vychovaném vlky či Setonovu Lobovi však pohádku o Červené Karkulce slyšel a četl téměř každý.
Vlci v severních Čechách
Potřebné množství informací ke konečnému stádiu zániku původní vlčí populace ze severočeského regionu postrádáme. Prameny konstatují jedinou (a to značně mezernatou) linii úlovků z panství Česká Kamenice, kde bylo zabito v intervalu let 1641–1686 nejméně 41 jedinců, což je přibližně jeden vlk ročně. S ohledem na nespojitost archivních údajů jich mohlo být dvakrát až třikrát více. Úspěšné lovy vlků jsou v regionu doloženy naposledy opět z panství Česká Kamenice (1756) a pak z Nové (dnes též Šámalovy) Louky v Jizerských Horách (1766). Poslední dva případy však spadají do období občasných úlovků migrujících vlků. Podobné zastřelení putujícího vlka bylo zaznamenáno za naší severní hranicí, v Lužici roku 1904. Konstatování přítomnosti nebo zabití mláďat v severočeských pramenech zcela chybí, čistě spekulativně lze odhadovat zánik zdejší populace do intervalu let 1690–1710.
Z uvedených údajů nicméně plyne, že vlci se do tohoto regionu vracejí přibližně po třech stovkách let nepřítomnosti.
Mírně odlišné je datování v podmínkách České republiky jako celku. Zde po vyhubení místní populace následovalo dlouhé období, kdy byli pronásledováni migrující jednotlivci nebo celé smečky. Úlovek posledních mláďat na aktuálním území ČR je doložen roku 1823 v lokalitě Baraní na panství Hukvaldy. Břehyňsko-pecopalská vlčata se tedy na území našeho státu narodila jako první po 191 letech.
Podmínky návratu velkých savců
Jak definovat podmínky návratu na naše území? Předně existence dostatečně silné profitující populace poskytující mláďata, která následně emigrují (v tomto případě jde o ekologický termín) a založí novou populaci. Tato podmínka je už nějaký čas splněna existencí populace vlků v Lužici (Svobodný stát Sasko). Druhou podmínkou je prostupnost krajiny, která migraci umožňuje. Zde je situace o něco horší, lužické vlky od našeho území odděluje poměrně frekventovaná dálnice A4, spojující Drážďany, Zhořelec a Vratislav.
Nicméně se zdá, že existence dálnic vlčí migraci neblokuje, protože směřování migrantů je doloženo všemi směry, tedy do Polska, do severního Německa, a jak se ukazuje poslední dva roky, také na jih, tedy k nám. Třetí a čtvrtou podmínku tvoří vhodnost nově (či staronově) kolonizovaného území. Zde je nutno najít splnění dvou kardinálních podmínek: dostatek potravy a dostatek důsledné ze zákona vyplývající ochrany před člověkem.
Složení potravy lužické vlčí populace bylo publikováno s jednoznačnými výsledky: 53 % srnec evropský, 21 % jelen evropský, 18 % prase divoké, 2 % daněk a 4 % zajícovci, tedy zajíc a králík (zaokrouhleno na celá %). To v součtu dává 98 %, podíl ostatní potravy je zanedbatelný. Tato skladba potravy vypovídá také cosi o složení fauny v příslušném regionu.
Geograficky (ale nikoli krajinnou morfologií) blízké slovenské podmínky poskytují tyto výsledky: 46 % prase divoké, 24 % jelen evropský, 10 % (!) liška, 8 % (!) pes domácí, 4 % ovce, 3 % drobní savci (zaokrouhleno na celá %).
V jiných analýzách vystupuje jako zcela převládající kořist prase divoké (národní park Maiella, Itálie). Z toho plyne, že má-li vlk nasytit sebe a vlčata, loví tu kořist, která je v teritoriu k dispozici, přičemž ve středoevropských podmínkách zjevně a výrazně převládá spárkatá zvěř. Důležité jsou samozřejmě sezónní odchylky v dostupnosti potravy, výška sněhové pokrývky a další aspekty.
Ze složení potravy vlků plyne, že se zcela zjevně schyluje k potenciálnímu konfliktu s uživateli honiteb. Zde břehyňský vlčí pár volil své teritorium nečekaně šťastně, jednak si k pobytu vybral rezervaci s nejpřísnějším stupněm ochrany, a zároveň se usídlil na území Vojenských lesů a statků Mimoň v bývalém vojenském prostoru Ralsko. Podnik Vojenské lesy a statky provozuje tradičně pouze režijní myslivost a na jejich území se dbá na důsledné a zcela profesionálně vedené myslivecké hospodaření na velkých územních celcích, kde vlky stržená zvěř působí o něco méně dramaticky než v relativně malé a soukromníky draze pronajímané honitbě.
Ochrana vlka
Ochrana vlků je nutnou a zásadní podmínkou jejich návratu. Vlku je jakožto významnému a ohroženému druhu poskytována právní ochrana na mezinárodní, unijní i vnitrostátní úrovni. Signatáři Bernské úmluvy (1979) jsou všechny evropské státy (ČR od roku 1997) a dále například Turecko a státy zakavkazské. Evropská Unie ochranu vlka řeší ve Směrnici o stanovištích (1992), již musely členské státy povinně transponovat do svých právních řádů.
V České republice je vlk chráněn jakožto zvláště chráněný a nadto kriticky ohrožený druh podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Je zakázáno jej usmrcovat, zraňovat, rušit, chytat nebo chovat v zajetí, rovněž je zakázáno poškozovat nebo ničit jeho brlohy. Výjimky z této přísné ochrany přicházejí v úvahu jen ze závažných důvodů jako je ochrana přírody, prevence hospodářských škod, veřejná bezpečnost nebo výzkum. Tyto výjimky se udělují předem a pouze v individuálních případech. Dle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti je vlk zvěří, jejíž lov je zakázán. Porušení ustanovení obou zákonů lze kvalifikovat i jako trestné činy.
V České republice je vlk chráněn jakožto zvláště chráněný a nadto kriticky ohrožený druh podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Je zakázáno jej usmrcovat, zraňovat, rušit, chytat nebo chovat v zajetí, rovněž je zakázáno poškozovat nebo ničit jeho brlohy.
Právní řád pamatuje i na škody, které by vlk mohl způsobit, a to jak na životě nebo zdraví lidí, tak na majetku, jako například hospodářských zvířatech či pastýřských psech. Příslušnou normou je zákon č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Takovou škodu nahrazuje stát, podmínkou je její včasné nahlášení a splnění zákonných podmínek. V případě u vlka logicky předpokládatelných škod na chovaných zvířatech, například ovcích, se škoda nahradí, pouze pokud stržená zvířata byla pod přímým dozorem, popřípadě v objektu nebo elektrickém ohradníku. Dosud vyplacené náhrady škody způsobené vlkem se od počátku účinnosti zákona pohybují kolem půl milionu korun.
Vlk v Lužici
Srovnání a nabyté zkušenosti s návratem vlka do přírody hustě osídlené střední Evropy může nabídnout návrat vlka do Spolkové republiky Německo. Podobně jako v Čechách byl i v Německu vlk systematicky pronásledován a huben, k rozbití posledních izolovaných populací docházelo údajně až v 19. století. Patrně poslední saský vlk byl zastřelen v roce 1845 v blízkosti obce Trebendorf v Muskauer Heide, nedaleko dnešních sasko-polských hranic. Ojedinělá pozorování a zástřely zvířat migrujících z Polska nicméně ustala až v roce 1904. K pokusům o návrat pak došlo po druhé světové válce.
V roce 1980 došlo ve Spolkové republice k zavedení ochrany vlka coby zvláště chráněného druhu a po sjednocení Německa byla tato ochrana automaticky rozšířena i na území bývalého východního Německa včetně Saska, kde byl do té doby vlk celoročně lovnou zvěří (statistiky udávají zastřelení celkem 13 jedinců mezi léty 1945–1990, reálně jich bylo nepochybně víc).
Tento fakt vyžaduje určité vysvětlení. Přes území Polska, kde se vlci v té době téměř nevyskytovali, totiž vede tradičně užívaná migrační trasa, které se říká vlčí stezka, a ta spojuje Německo a Pobaltí včetně Běloruska.
Ačkoli první jednotlivý vlk byl na území vojenského výcvikového prostoru Oberlausitz spatřen v roce 1996, bylo to zřejmě až zavedení důsledné ochrany vlka v Polsku v roce 1998, které způsobilo nárůst polské severovýchodní populace a umožnilo bezpečnou migraci po výše popsané stezce přes hranice do Lužice.
Roku 2000 přivedl vlčí pár v Lužici na svět první vlčata po (odhadovaných) 150 letech. Aby se kruh uzavřel zcela, stalo se tak v lokalitě, kde byl zastřelen historicky poslední saský vlk, v Muskauer Heide. Odtud se vlčí populace, posilovaná o migranty z Polska, začala opatrně a pozvolna šířit do neobsazeného regionu obou Lužic. V roce 2006 zanikla původní smečka v Muskauer Heide, ale byly zaznamenány tři jiné smečky s vlčaty. Aktuální údaje (léto 2014) hovoří v lužickém regionu o jedenácti vlčích smečkách a dalších třech vlčích párech. V celém Německu je aktuálně sečteno celkem 34 vlčích smeček nebo párů a čtyři jednotlivá zvířata. Jedna ze saských smeček (zvaná hochwaldská) se pohybuje přímo na česko-saské hranici v regionu Českosaského Švýcarska, tedy bilaterálního Národního parku (přesněji NP České Švýcarsko a NP Sächsische Schweiz).
Role státu
Jak návratu vlka do saské přírody napomohl člověk, přesněji řečeno saský stát?
Vynecháme-li tradiční německou úctu k danému právu (tuto úvahu ovšem nepodporuje doložený ilegální lov, viz níže), vlčí populaci intenzivně a obdivuhodně podporoval Svobodný stát Sasko. Od roku 2002 přispíval na monitoring vlků v Lužici, v roce 2004 pak bylo zřízeno kontaktní centrum Wolfsregion Lausitz, jehož úkolem je poskytování informací veřejnosti.
V roce 2009 byl vypracován komplexní ochranářský plán pro management vlků v Sasku, jehož hlavním cílem je umožnění nekonfliktního spolužití člověka a vlka. Plán upravuje veškeré aspekty vlčí přítomnosti v krajině: ochranu, monitoring a osvětu. Aby se předešlo nejpravděpodobnějším konfliktům mezi chovateli hospodářských zvířat a vlky, poskytuje saský stát chovatelům rady jak předcházet škodám na zvířatech, spolu s finanční pomocí při nákupu ochranných opatření (např. elektrických ohradníků) a finančními náhradami při stržení hospodářských zvířat vlkem. Finanční kompenzace stát poskytuje v geograficky definované „oblasti podpory“ (Fördergebiet), která kopíruje výskyt vlčích smeček a která se každoročně rozšiřuje. Hlavním cílem ochrany je ale předcházení škodám, které se v průběhu let daří i přes růst vlčí populace a jimi obývaného teritoria udržovat na přijatelné úrovni.
Nelegální lov
Posledním důležitým parametrem úspěšného návratu vlka je schopnost a ochota státu jeho ochranu vynucovat postihy v případě nelegálního lovu. V obou zemích, odkud se k nám vlci vracejí, tedy v Německu i v Polsku, došlo k případům úmyslného nelegálního lovu. Dva současné případy z Polska zahrnují příběh dvojice belgických lovců, kteří zastřelili dva vlky v prosinci 2011 a byli odsouzeni k pokutě v přepočtu zhruba 200 tisíc korun a podmíněným trestům; v prosinci 2013 zastřelil vlka německý lovec z 12 metrů do hlavy s vysvětlením, že si jej spletl se srnou; vyšetřování stále probíhá.
V Německu eviduje statistika od roku 2000 přes deset nelegálně zastřelených vlků. V mediálně známém případu byla střelci, který vlka zastřelil v dubnu 2012 v Porýní-Falci a hájil se tím, že si jej spletl s toulavým psem, udělena pokuta v přepočtu zhruba 100 tisíc korun a odebráno lovecké oprávnění. V ostatních případech zůstal pachatel neznámý. K výše zmíněnému je třeba přičíst střelbu, která nevedla k úhynu zvířete: například Jednooká, zakladatelka původní smečky z roku 2000, byla během svého života střelou zasažena nejméně dvakrát, z toho jednou do hlavy (a proto také přišla o oko).
V České republice dosud nedošlo k usvědčení pachatele nelegálního lovu velkých šelem, k němuž ovšem velmi pravděpodobně pravidelně dochází. Studie Koubka a Červeného z roku 2003 jasně doložila, že pro podstatnou část myslivců, tedy skupiny, která v České republice prakticky vykonává zákon o myslivosti, není v přírodě žádoucí výskyt rysa, a přes 90 procent by si přálo legalizovat jeho lov. Studie se ovšem týkala rysů (jediné velké šelmy, která v té době tvořila u nás stabilní populaci). Bylo by tedy ryze spekulativní předpokládat, jaké stanovisko by dotazovaní zaujali k vlku v roce 2014.
Závěr
Návrat rozmnožující se populace vlků bylo možné očekávat a zoology také očekáván byl. Krátká vzdálenost mezi lužickou populací a naším územím poskytovala velkou naději, která se nyní změnila v jistotu. Dlouholetá druhová ochrana odehrávající se celoevropsky i v konkrétních regionech postupně umožnila na území České republiky návrat lososa, orlů mořského a skalního, losa, bobra, rysa a medvěda. Vlk se tedy nyní stal posledním v tomto výčtu navrátivších se chráněných druhů.
Prozatím byly k návratu vlků a narození vlčat zaznamenány pozitivní ohlasy. Podobně pozitivně byl vítán před přibližně čtyřiceti lety návrat rysa ostrovida a před třiceti lety návrat orla mořského. K debatě o škodách působených těmito druhy došlo až posléze. Je obecně jasné, že ke škodám vlivem přítomnosti predátorů dochází a ani u vlků tomu nebude jinak. Je nezastupitelnou rolí státu, aby se snažil zavčas a intenzivně případné třecí plochy eliminovat informační i hmotnou podporou zúčastněných, a tak přispěl k dodržování svých vlastních i mezinárodních právních norem. Podstatná část veřejné debaty o ochraně vlků v podbezdězském regionu nás patrně teprve čeká.
Knihu prvního z autorů, popisující minulost a současnost velkých šelem v ČR, ze které tento článek vydatně čerpá, chystá aktuálně k vydání nakladatelství Karolinum.
Související články: Velké šelmy v České republice, II. Vlk obecný (Vesmír 84, 726, 2005/12)