Tatranské miniatury

Vodní eroze, mrazové zvětrávání, ale třeba i „odlupování“ tenkých ploch horniny pomohly při modelování slovenských Vysokých Tater. Díky tomu tam najdeme štíty podobné Matterhornu, skalní výstupky připomínající koně nebo drobné kamenné mísy a žlábky.

Vysoké Tatry, nejvyšší pohoří Karpatské soustavy, jsou unikátní zejména tím, že se na poměrně malém prostoru vyznačují značnou členitostí a rozmanitostí. Hlavní roli při vývoji vysokohorského reliéfu sehrály tektonické procesy spjaté převážně s alpsko- himálajským vrásněním, následované působením rozličných vnějších činitelů, zejména ledovců.

1. Reliéf Vysokých Tater s horní částí Velké Studené doliny a členitým hřebenem Prostredného hrotu. Pod ním vystupuje částečně zastíněný nunatak Strelecká veža a vpravo za hladinou Sivého plesa skupina menších oblíků.

Snímek Jan Vítek

Součástí geomorfologického celku Tatry jsou kromě Vysokých Tater, vrcholících Gerlachovským štítem (2654 m), také Západní Tatry se známými Roháči a východní vápencové pásmo Belianských Tater. Z geologického hlediska jde o typické příkrovové (respektive jádrové) pohoří vzniklé přesunem rozsáhlých mas hornin, tedy příkrovů. Je složené z krystalického jádra a zbytků obalových jednotek z usazených hornin [1, 2]. Podstatnou část Vysokých Tater tvoří krystalické jádro. Převažují v něm horniny žulového složení (granitoidy), především středně zrnitý granodiorit a křemenný diorit, které jsou v následujícím textu pro zjednodušení sdruženy pod obecnější termín žula.

2. Je dna z nejvýraznějších tatranských skalních věží Mnich vystupuje mimo hlavní hřeben pohoří nad Dolinou Rybiego potoka. Její „špičatá“ vrcholová část (typu matterhorn) vznikla zvětráváním žuly podle sbíhajících se šikmých puklin.

Snímek Jan Vítek

Horotvorné procesy se v žulovém masivu projevily vznikem puklin i rozsáhlejších mylonitových zón vzniklých dlouhodobým drcením hornin. Některé byly druhotně vyplněny křemeno-živcovými (pegmatitovými) žílami, třením a ohlazením puklinových ploch se tvořila tzv. tektonická zrcadla, místy s povlakem minerálu epidotu (křemičitanu hlinito-vápenato-železitého).

3. Příklady dokonalé kvádrovité odlučnosti jsou v tektonicky porušené tatranské žule poměrně vzácné. K výjimkám patří „levitující“ kvádry na hřebeni Slavkovského štítu.

Snímek Jan Vítek

V hlavní roli ledovce

Dominantními tvary Tater jsou především impozantní skalnaté štíty, rozeklané hřebeny, strmé stěny a hluboká údolí, zatímco detailní, často doslova miniaturní povrchové tvary většinou unikají pozornosti. Vysokohorský reliéf (obr. 1) je výsledkem zejména čtvrtohorních geomorfologických procesů, při kterých hlavní roli sehrála rušivá a tvořivá činnost ledovců během staročtvrtohorního (pleistocenního) zalednění [3]. K nejprůkaznějším stopám po přítomnosti ledovců patří ledovcová údolí – trogy. Některá jsou přes deset kilometrů dlouhá, vyznačují se vanovitým profilem a mnohá se v horní části dělí do dílčích částí, spadajících visutými skalními stupni (často s vodopády) do hlavního údolí. Začínají kotlovitě sevřenými skalními amfiteátry – kary – nezřídka poměrně rozsáhlými a členitými (například ve Velké a Malé Studené dolině či Mengusovské dolině), rovněž vyhloubenými ledovcovou erozí, tedy exarací.

Původní vzhled ledovcových údolí pak pozměnila především eroze vydatných toků z tajících ledovců. Došlo k prohloubení údolního dna a částečnému přeplavení, případně odnosu ledovcových nánosů (morén). Za skalním prahem nebo morénovým valem vznikla „ledovcová“ jezera, místně zvaná plesa, stawy nebo oka, kterých je v Tatrách přes dvě stě [4].