Rekord na Porážkách

Vysokou druhovou bohatost si spojujeme s tropickými deštnými lesy, a protože biodiverzita se zmenšuje od rovníku k pólům a česká kotlina je od rovníku poměrně daleko, možná vás překvapí, že v Bílých Karpatech na místě zvaném Porážky je světové centrum biodiverzity travnatých společenstev. Na ploše 16 metrů čtverečních zde botanici zaznamenali 113 druhů rostlin.

Měřítko, na kterém je druhová diverzita měřena, je důležité, protože počet druhů se zvětšuje s plochou. Sám vztah mezi druhovou bohatostí a plochou je však na různých prostorových škálách ovlivněn různými faktory a malé plochy mohou samozřejmě hostit pouze malé rostliny. Čím jsou rostliny menší, tím se vměstná na plochu více jedinců a také potenciálně více druhů. Ty druhy musí ovšem být ve společenstvu k dispozici a musí být dobře promíchány, abychom takovou rekordní diverzitu zaznamenali. Když plochu zvětšujeme, nemusí už druhy přibývat, jen se začnou opakovat, protože pro dané podmínky jich v krajině více neexistuje. Při zvětšování plochy však postupně začneme zahrnovat i místa s jinými podmínkami pro růst rostlin a najednou se druhová bohatost opět začne zvětšovat do doby, kdy ji budou limitovat další parametry, důležité na velkých prostorových škálách, jako je zásobník druhů pro dané klima či kontinent nebo stabilita prostředí a evoluce.

Proč jsou Porážky mezi všemi trávníky tak výjimečné? Není to onou promíchaností rostlin, ta je pro luční společenstva typická. Jsou živinami chudá, takže velkým rostlinám se zde nedaří, a pravidelně kosená, takže se zde nemohou uchytit dřeviny. Unikátní je zásobník druhů, které jsou k dispozici. Když se podíváte na obrázek na druhé straně obálky, kde jsou všechny druhy vyobrazeny, uvidíte mnoho druhů obvyklých i na jiných loukách v Česku, druhy světlých lesů a druhy, které jsou typické spíše pro stepní porosty východní Evropy. Protože je v Evropě dlouhá tradice pořizovat zápisy o složení rostlinných společenstev, takzvané vegetační snímky, je možné se podívat do databází, kde jinde jsou bohatá luční společenstva s podobným druhovým složením. Kdybychom se na ta místa vydali, možná by se nám podařilo zjistit, jak je možné, že je zde, ve střední a východní Evropě, tolik světlomilných druhů, i když v době poledové měly vyhynout kvůli ústupu chladných stepí vlivem šíření lesa.

Jan Roleček a kol.: Karpatské lesostepní louky
Academia, Praha 2026, 216 s., ISBN 978-80-200-3677-3

Představuji si, že přesně takovou úvahu udělali autoři knihy Karpatské lesostepní louky, která vyšla nedávno v nakladatelství Academia. Vydali se po stopách rostlinného společenstva pojmenovaného podle dvou typických trav, válečky prapořité a bezkolence rákosovitého (Brachypodio pinnati–Molinietum arundinaceae). Zkoumali druhové složení, druhovou bohatost, zjišťovali, jak jsou louky obhospodařovány, jak se vyvíjely jejich půdy a jestli se v nich nenajdou důkazy pro existenci otevřené krajiny od začátku doby poledové až po současnost, kde by světlomilné druhy mohly přežít. Nevím, jestli mohu potenciálním čtenářům vyzradit, že nedošli k žádnému přesvědčivému závěru. Lesy na začátku holocénu sice byly s velkou pravděpodobností poměrně otevřené díky vlivu velkých herbivorů, ale mozaika mohla být tak malá a dynamická, že nemůže být současnými paleoekologickými metodami odhalena. Dlouhodobý vliv člověka je však jasný, druhově nejbohatší louky jsou loukami už velmi dlouhou dobu.

Co jsou vlastně louky a proč jsou bělokarpatské louky výjimečné? Jsou to rostlinná společenstva vytvořená lidskou činností trvající mnoho generací v oblastech, kde je v zimě pastva pro krávy, kozy a ovce nedostupná kvůli sněhové pokrývce a je nahrazena sušenou trávou, senem. Pravidelná péče o luční porosty sestávající hlavně z pravidelného kosení, ale i dosévání a organického přihnojování, vytvořila druhově bohatá společenstva, která s intenzifikací zemědělské výroby vlivem umělých hnojiv a velkoplošného hospodaření postupně během druhé poloviny minulého století ztratila význam. Luční porosty byly buď opuštěny a zarostly lesem, nebo se staly intenzivně využívanými travními porosty s velkou produktivitou, jimž dominuje jen několik druhů rostlin. Zbytky druhově bohatých luk byly na různých místech Česka zachráněny ohromným úsilím nadšenců, kteří ve volném čase kosili opuštěné louky a odstraňovali z nich posečenou biomasu.

Druhová bohatost rostlin však není jedinou devizou těchto dlouhodobě nepřerušeně tradičně obhospodařovaných porostů. Je to také diverzita živočichů žijících přímo na louce nebo využívajících mozaiku luk a lesů. Navíc podzemí takové louky je snad ještě zajímavější než nadzemí. Pro mne, jako ekoložku hrabající se v půdě, je vyobrazení rostlin z Porážek na druhé straně obálky doslova poloviční, protože nám neukazuje podzemní orgány, jako jsou kořeny, oddenky, cibule a hlízy. Mohu vás ujistit, že diverzita tvarů je podobně okouzlující jako u stonků, listů a květů. Travnaté ekosystémy po celém světě se vyznačují větší biomasou pod zemí než nad zemí, protože rostliny tam rostoucí investují do zásobních orgánů, které jim umožňují přežít nepříznivé sezony či narušení ohněm, kosou nebo pastvou. Tyto podzemní orgány současně ale chrání půdu před erozí a vytvářejí zásobárnu uhlíku nejen přímo ve své biomase, ale po smrti přispívají díky rozkladačům do půdní organické hmoty. Stejně jako jsou pro prales typické ohromné stromy a velké množství tlejícího dřeva, „pralouka“ má v podzemí velké oddenkové a kořenové systémy starých jedinců a rozkládající se biomasu, jen nejsou z nadzemí viditelné.

Podzemí bělokarpatské louky po seči.

V Bílých Karpatech se podařilo zachránit čtyři tisíce hektarů luk. Zachovala se tím nejen druhová bohatost těchto porostů, ale také přírodní laboratoř, která nám pomáhá poznat mechanismy soužití druhů nebo vliv historického i současného obhospodařování. Fakt, že pouhé tři roky po vydání knihy o krkonošských loukách (Louky. Dobrodružství poznávání, viz Vesmír 102, 532, 2023/9) vyšla v nakladatelství Academia kniha o karpatských lesostepních loukách, svědčí o tom, že louky jsou skvělým zdrojem inspirace pro výzkum. Zatímco kniha o krkonošských loukách představuje výzkum mechanismů soužití druhů na časově i prostorově malé škále, kniha o karpatských loukách analyzuje důvody druhové diverzity na velkých škálách (věnuje se i lokalitám na Slovensku, v Maďarsku, západní Ukrajině a Rumunsku). Tím ale není potenciál našich luk vůbec vyčerpán. Příběhů o jejich záchraně, jejich ztrátě, o ekologii lučních druhů, vlivu různého načasování kosení, hnojení, pasení, vypalování nebo obnově a kulturním významu existuje v Česku celá řada. Jsou tady další regiony, kde výzkumníci provedli mnoho chytrých experimentů k pochopení diverzity. Doufám, že v přípravě jsou již pojednání o loukách Železných hor, Českomoravské vysočiny nebo Třeboňska. Nakonec i v Bílých Karpatech zůstalo mnoho příběhů spojených s loukami zatím nesepsaných.