Jazykový zákon jako věšák na strachy

V průměru jednou za čtyři roky se v Česku objeví návrh říct zákonem, že čeština je důležitá. Poprvé v roce 1995, naposled v roce 2019; letos na jaře o sobě dal vědět návrh nejnovější, poslancům zatím nepředložený. „Potřebuje český jazyk ústavně právní ochranu,“ ptali se bez otazníku svolavatelé semináře, který v květnu ve sněmovně přesvědčoval, že odpověď je ano. Okomentuju aspoň dva nejvýraznější z jejich důvodů.

Zaprvé, zákonem nebo ideálně ústavou prý máme deklarovat, že čeština je symbol – ale čeho? S přívlastky zacházejí libovolně. Pokud úřední jazyk, symbolická rovina ustupuje té praktické. Pokud státní jazyk, vedle vlajky, hymny nebo znaku bychom si asi postavili na čestnou poličku i češtinu – jenže zatímco dosavadní státní symboly zapíšete nebo zakreslíte snadno, vymezení té správné češtiny bych rád, vlastně nerad viděl. A pokud národní jazyk, je na místě se ohradit.

Jak říká kolega Cimrman, „v české kotlině, jestli vám to neušlo, nežijeme jen my Čechové. V pospolitosti zde musí žít i potomci jiných praotců.“ Ústavu jsme si dali „My, občané České republiky“, nikoliv My, příslušníci udatného národa českého. Tak jakýpak národní jazyk ve státní sbírce zákonů? Jenže ono je to nakonec jedno. Z mého cca sedm let starého výzkumu jazykových ideologií ve sněmovních a mediálních debatách kolem návrhů jazykových zákonů celkem jasně vyplynulo, že zastánci návrhů v diskurzu lepili na češtinu národ, ať už měla být jazykem úředním, státním, nebo národním.

Zadruhé, češtinu prý kolonizuje a mrzačí hlavně angličtina. A to nevadí, že ten náš krásný, ryzí jazyk je už dávno plný prvků adaptovaných z jiných jazyků (latiny, němčiny a řady dalších)? Zastánci návrhu dodávají, že v některých komunikačních sférách ztrácí čeština prestiž. Dobrá, na tom může něco být. Ale ruku na jazyk, copak začnete něco vnímat jako atraktivní a vážené jen proto, že vám to řekne zákon?

Analýza diskurzu kolem jazykových zákonů v posledních cca třiceti českých letech ukázala, že mluvení o češtině stabilně sloužilo jako věšák na ideologie, jako jsou protektivismus nebo purismus. Ty pomáhají přifukovat pocit ohrožení od „nich“, těch jiných, cizích – a tmelit domnělé „nás“. Doufal bych, že když už někdo tvrdí, že má češtinu rád, tak by mohl zvládnout nepoužívat ji jako spiritistické médium k vyvolávání duchů, strachů a nenávisti.