Férovost sportu versus genetické vlohy

Ad Petr J.: Chromozomy, geny, hormony a pohlaví: Vesmír 104, 290, 2025/5

Přiznám se, že mě překvapil názor autora prezentovaný ve dvou větách – „Těmto ženám nepřinášejí varlata produkující testosteron žádnou výhodu oproti ostatním sportovkyním“ a „Pokud ale stejně přistoupíme k ženám postrádajícím androgenové receptory a diskvalifikujeme je z ženských soutěží jen na základě toho, že mají varlata, chromozom Y, gen SRY nebo vysoké hladiny testosteronu, postrádá toto rozhodnutí biologické opodstatnění“.

Rád bych poukázal na pozici druhé strany, na pozici sportovců či sportovkyň s normální hladinou testosteronu. Velkou část života usilovně trénují, stojí je to spoustu poctivé dřiny a odříkání, a pak nastupují do závodu či soutěže s vědomím, že v soutěži s polovičním „chlapem“ díky jeho silovým dispozicím nemají šanci zvítězit. To je opravdu demotivující a nefér. Na jedné straně sportovec beroucí medikamenty zvyšující hladinu testosteronu má po kontrole distanc i na několik let a na druhé straně sportovec, jen protože má hladinu testosteronu vyšší od přírody, závodit může. Nepostrádá to logiku?

Nejsem kompetentní posoudit, zda je to opodstatněné nebo ne z biologického hlediska, ale jak léta sleduji sportovní soutěže a vidím, jak suverénně vítězí tito sportovci, pak těžko mohu uvěřit, že nejsou zvýhodněni, jak autor píše. Pokud vím, v bězích se omezení týká tratí od 400 m do 1500 m (resp. míle). A je zajímavé, že zmíněná Semenyaová přešla na delší tratě (5 km), aby mohla závodit, a tam zdaleka tak úspěšná není. Chápu, že tito sportovci za to nemohou, že se tak narodili, ale nelze je přece stavět do soutěže s ostatními sportovci, které to poškodí. Situaci jim rozhodně nezávidím, stejně jako postiženým sportovcům, a jsem rád, že se pro ně pořádají paralympijské hry. Možná by bylo možné nechat sportovce s vyšší hladinou testosteronu závodit s ostatními sportovci, ale jimi dosažené rekordy vést odděleně.

Miroslav Žáček, Jihlava

Odpověď autora

článku jsem upozornil na fakt, že účinky testosteronu na organismus jsou závislé na funkci androgenových receptorů a že existují případy, kdy nefunkčnost těchto receptorů nedovolí, aby se účinek testosteronu projevil. Charakter pohlavních chromozomů a pohlavních žláz na tom nic nezmění. Obvinění těchto sportovkyň z výhody, jakou jim údajně zajišťují vysoké hladiny testosteronu, proto mnozí považují za nefér. Jiným sportovkyním vysoké hodnoty testosteronu výhodu přinášet mohou. Naopak nízké hladiny testosteronu u transgender žen, které změnily pohlaví po pubertě, nevymažou výhodu získanou díky testosteronu během dospívání.

Studie, která prokázala u žen údajné výhody vysokých hladin testosteronu v bězích od 400 do 1500 metrů1 a na jejímž základě byly tyto ženy vyloučeny z ženských soutěží, byla kritizována pro vážné nedostatky, které hraničí s cílenou manipulací s daty.2

Třídění sportovců podle hladin hormonů do kategorií by bylo problematické. Například finský olympijský vítěz a mistr světa v běhu na lyžích Eero Mäntyranta (1937–2013) zdědil variantu genu pro erytropoetinový receptor, díky níž měl oproti ostatním výhodu srovnatelnou se sportovci, kteří dopují hormonem erytropoetinem a mají zvýšenou produkci červených krvinek. Měli by být podobně disponovaní sportovci ze soutěží vyloučeni? A co s těmi, kteří si produkci červených krvinek zvyšují vysokohorskými soustředěními či spánkem v prostředí se sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu?

Řada podobných fyziologických odchylek se zřejmě skrývá za tím, co označujeme za „sportovní talent“ a co veřejnost toleruje, i když nejednou vedou rovněž k dominanci v soutěžích. Viz např. fenomenální výkony současného silničního cyklisty Tadeje Pogačara. Jeho soupeři netrénují méně, ale vesměs závodí jen o druhá místa a považujeme to za fér.

Jaroslav Petr, Výzkumný ústav živočišné výroby