Rizika předpovídání katastrofy

V loňském roce v populární „černobílé“ edici – společného to díla nakladatelství Dokořán a Argo – vyšla nová kniha amerického geopolitického analytika Petera Zeihana. Již její název upoutá pozornost: Koncem světa to teprve začne. V českém prostředí, pokud nebrousíte po sociálních sítích, jeho jméno dosud příliš nerezonovalo. Na YouTube má však svůj vlastní kanál a jmenuje se jednoduše: Zeihan on Geopolitics. Sledovanost jednotlivých v průměru desetiminutových komentářů k aktuálním otázkám se zásadně pohybuje mezi čtvrt a půl milionem zájemců, což sice na americké prostředí nejsou oslnivá čísla, ale není to zdaleka zanedbatelné.

Peter Zeihan: Koncem světa to teprve začne. Kolaps globalizace

Dokořán ve spolupráci s Argo, Praha 2024, překlad Petr Holčák, 400 s., ISBN 978- 80-7675-181-1

Předpovídání budoucnosti je sice činnost lákává, slibující zájem čtenářů, na druhé straně však i nevděčná. Pokud nejde jen o nahodilá a zcela bezcenná proroctví a autor má naopak ambici předvést určitou míru vědecké erudice, vždy nevyhnutelně půjde jen o model. Modely fungují tak, že si vezmeme soubor východisek a vyvodíme z nich pravděpodobné důsledky. V modelu nelze předpokládat okolnosti, které nastanou v budoucnosti a které dnes neznáme. Ty nevyhnutelně výslednou podobu budoucí reality změní. Kdo nechápe, jak toto modelování budoucnosti funguje, se pak chytrácky vysmívá, jak nás vědci balamutí, zdánlivě exaktně předpovídají budoucnost, a ona je pak úplně jiná. Dotyčný kritik však jen nepochopil princip modelování.