Křižáci s lucernou

Už stovky milionů let zuří v přírodě nelítostné závody ve zbrojení. Na jedné straně stojí potenciální kořist, jejíž život je v bezprostředním ohrožení a která se snaží tento úděl všemožně odvrátit, na druhé predátor, který sice místo života bojuje jen o večeři, ale ani bez té se dlouho neobejde, a dělá tak všechno pro to, aby si nějakou opatřil. Zatímco někteří predátoři při lovu spoléhají na rychlost, sílu nebo hbitost, jiní se k aktivnímu pronásledování či hledání kořisti neuchylují a vyčkávají, až k nim sama přijde. Mnozí přitom nespoléhají na prostou náhodu, ale uplatňují důvtipné strategie, kterak důvěřivou oběť přivábit přímo k sobě. Osvědčeným způsobem je nalákat ji na něco chutného k snědku, což dělají třeba kajmanky (jazyk připomínající červa) či ďasové (masité, někdy i svítící výběžky).

Sameček světlušky Abscondita terminalis chycený do sítě křižáka Araneus ventricosus začne vysílat světelné signály, které normálně vydává samička, a láká jimi do pasti další samce.

Snímek Xinhua Fu, CC BY-SA

Přinejmenším stejně účinné je nabídnout kořisti domnělou příležitost spářit se. Důmyslně si v tomto ohledu počínají samice bolasových pavouků, jež produkují látky imitující feromony samic některých druhů nočních motýlů a přilákané samce následně chytají na lepivou kuličku, kterou vyrábějí pomocí svého vlákna. Dalším známým příkladem jsou samice světlušek rodu Photuris, které se naučily napodobovat bioluminiscenční signály samic jiných druhů, na něž lákají roztoužené samce, které posléze sežerou.