Louvre v Perském zálivu

Abú Dhabí si – stejně jako Dubaj i další místa Perského zálivu – cílevědomě a ctižádostivě buduje obraz moderního města plného nejsoučasnější architektury. Když však milovník architektury přijede, může být velmi zklamán, že staveb, které by bez zaváhání zasluhovaly označení Architektura s velkým „A“, je poskrovnu, stačily by prsty jedné ruky.

Stavbou, kterou bych umístil na pomyslné čelo žebříčku architektonické kvality a krásy, je pobočka slavného pařížského Louvru, Louvre Abú Dhabí (otevřen 2017). Architektem této podivuhodné stavby je Francouz Jean Nouvel. A francouzský není jen architekt, francouzské je tam téměř vše, i restaurace je odnoží pařížského restaurantu Fouquet’s. Nápisy jsou důsledně trojjazyčné, arabské, anglické, francouzské. A v neposlední řadě exponáty, které jsou cyklicky zapůjčovány z kolekce mateřského Louvru.

Samotná galerie nabízí místa odpočinku střídmě osvětlená oknem s mříží, jež snižuje množství světla, ale umožňuje výhled ven.

Snímek Jiří Tourek

Protože šlo o projekt reprezentativní, měl Nouvel možnosti, o kterých se architektům může jinak jen zdát. Využil je vrchovatou měrou. Vzniklo „souostroví“ kubických objemů vystupujících přímo z vody, které mezi sebou vytvářejí náměstí a úzké uličky, kde lze v tichu a klidu posedět nebo se oddávat šplouchajícím vlnkám. Toto město na vodě v malém pak přikryl monumentální kovovou kopulí, která vše pod sebou halí do příjemného pološera a zároveň chrání před žárem dne. Kopuli tvoří několik vrstev různě velkých abstraktních obrazců (viditelné vrstvy jsou z osmiúhelníků), které splétají nefigurální obraz ne nepodobný složitým geometrickým dekoracím tradiční muslimské architektury. Předností této decentní evokace tradičního motivu je, že uspokojí ctitele tradiční i milovníky moderní architektury. Navíc filtruje světlo a dolů propouští jen úzké paprsky, které nepravidelně bloudí po površích galerie. Výsledek je fantastický, současně milý, hravý i tajuplný. Kopule zároveň dodává stavbě to, co je dnes tolik žádáno – obtížně napodobitelný dojem originálu a vysokou fotogeničnost.

Ke kráse přispívají i běloskvoucí objemy vyvážených proporcí, které se lehce vznášejí přímo ve vodě. Obcházet tamní Louvre a dívat se z různých stran na nečekané kompozice bílých kvádrů omývaných vlnkami a završených rozložitou kopulí může člověka naplňovat po dlouhou dobu. Ze strany pevniny je naopak stavba obklopena pečlivě pěstěnou zahradou, takže se bezprostředně vynořuje z husté zeleně.

Krásné, čisté objemy se vynořují z vody a ukrývají uvnitř vlastní výstavní místnosti.

Snímek Jiří Tourek

Objemy omývané mořem mohou však zůstat běloskvoucí, světe div se, jen za cenu toho, že veškerá místa styku stavby s vodou prakticky trvale čistí dva muži ve člunu, kteří odstraňují nepěkné usazeniny. Neposkvrněnou fotogeničnost lze udržet jen za cenu trvalého boje proti přirozenosti věcí, v tomto případě proti síle mořské vody.

Kopule vytváří krásné zastíněné místo s výhledem na moře. Voda je zde člověku tak blízko.

Snímek Jiří Tourek

Expozice není velká, zato velmi pěkná, a jak bylo řečeno, pochází v naprosté většině z pařížského Louvru. Je uspořádána chronologicky, vyhýbá se však tradičnímu evropskému dělení (středověk, novověk… nebo renesance, baroko…), místo toho se snaží nabídnout dělení do kapitol podle prvních světových říší atd. Je to zajímavý koncept a zdá se, že pokud by bylo potřeba, mohl by fungovat i v Evropě. Překonávání přežitého a hledání nových vysvětlení má koneckonců též původ v Evropě. Za možnost této expozice a za jméno, které k ní přitahuje mezinárodní pozornost, zaplatili místní vládci enormní částky. Zdá se mi, že to samo o sobě snižuje společenský i vzdělanostní status této kulturní instituce, protože za tyto peníze by se dala postavit dlouhá řada škol, knihoven, divadel i nemocnic. O tom, že nejkvalitnější architektura může vznikat v nedemokratické společnosti či zřízení, které má dost prostředků a vkusu, aby takové tvorbě dala prostor, jsem již psal. Nezbývá než rozporuplnost takové architektury – která může připomenout činnost renesančních papežů či absolutistických králů – přijmout. Pokud se člověk zaměří jen na nádheru, kterou nám přináší do života, je to o něco snazší.