Česká věda otevřená myšlenkám, světu i lidem

Mohl z něj být fotograf, ale dal se na vědeckou kariéru. Matouš Glanc se na špičkových pracovištích v Rakousku a v Belgii zabýval experimentální biologií rostlin, ale z aktivní vědy nakonec odešel a nyní jako ředitel organizace Czexpats in Science pomáhá měnit české vědecké prostředí. Jakou roli v jeho rozhodnutí sehrála ruská invaze na Ukrajinu? Proč už se k výzkumu nejspíš nikdy nevrátí? A jaké problémy naší vědy ho trápí?

Před dvěma lety jste opustil slibně našlápnutou vědeckou kariéru, i když s vědou zůstáváte v těsném kontaktu. Jaká ale byla vaše cesta k vědě? — Ta cesta nebyla vůbec přímá. Na gymnáziu jsem se zajímal spíše o humanitní a umělecké obory. V kvartě jsem odjel s tátou do Ameriky, byl tam jako slavista na Fullbrightově stipendiu. V New Yorku jsem se na střední škole dostal k focení a měl jsem jasnou vizi, že budu fotit. Nastoupil jsem na Fakultu multimediálních komunikací ve Zlíně. Všichni v mém okolí mi ale říkali, že jsem studijní typ a že je škoda toho nevyužít. Na začátku druhého semestru mi došlo, že měli pravdu. Měl jsem pocit, že tam intelektuálně zahálím, a rozhodl jsem se, že budu dělat přece jen něco jiného. Ale co? Byl jsem úplně ztracený, protože jsem si několik let šel jen za focením a žádný plán B jsem neměl.

Co tedy rozhodlo o biologii? — Vzal jsem si Učitelské noviny se seznamem otevíraných oborů a vyškrtával jsem ty, které dělat nechci. Zbyly mi biologie a medicína. A biologie na mě působila kreativněji.

Mgr. Matouš Glanc, Ph.D. (*1988)

Vystudoval buněčnou a molekulární biologii rostlin na Přírodovědecké fakultě UK. Doktorát absolvoval u Jiřího Frimla v rakouském Ústavu pro vědu a technologie (IST), jako postdok působil ve Vlámském biotechnologickém ústavu (VIB) v belgickém Gentu. Zabýval se polaritou rostlinných buněk a jejím významem pro růst a vývoj rostlin. Vždy pro něj ale byly důležité i společenské dopady jeho práce. Během studia založil spolek Ramus, který dodnes organizuje aktivity pro lidi s tělesným a duševním znevýhodněním. Působil také v neziskové organizaci Jules a Jim. Od roku 2023 pracuje jako ředitel organizace Czexpats in Science.

Snímek Vladimír Šigut, Univerzita Karlova

Proč jste vyškrtal i všechny humanitní obory, když jste k nim měl blízko? — Ty jsem vyškrtal jako první. Možná v tom bylo i určité vymezení vůči rodičům, ale hlavně jsem se chtěl zabývat něčím „skutečným“, na co si člověk může sáhnout. Chtěl jsem se také vyhnout oborům, které by mě připravily jen na jedno povolání a vymezily by mi příliš úzkou cestu.

Takže na Přírodovědeckou fakultu jste nastoupil bez konkrétnějších představ, čemu se chcete věnovat? — Vůbec jsem netušil. Pak mě ale fascinovala biologie buňky s Janem Černým a anatomie rostlin Olgy Votrubové. Takže jsem se poměrně brzy zaměřil na buněčnou biologii rostlin. Když jsem začínal hledat téma bakalářky, dostal jsem se k Viktoru Žárskému, atmosféra v jeho laborce mi velmi sedla a bavilo mě, kolik neprobádaných věcí v tom oboru je.

Doktorát jste dělal v Rakousku u Jiřího Frimla.¹⁾ Ale už tehdy jste nad svým budoucím směřováním váhal… — Během magisterského studia jsem byl dost aktivní v neziskových organizacích Ramus a Jules a Jim. V nich mě naplňovalo, že jsem viděl bezprostřední výsledky své práce. Platí tam přímá úměra mezi množstvím vložené energie a pozorovaným efektem. Ta sice ve vědě funguje také, ale s mnoha výkyvy, je to nevyzpytatelnější. Po sepsání diplomky jsem se ocitl na rozcestí: jít do neziskového sektoru s přímým vlivem na dění ve společnosti, nebo na doktorát a dělat vědu? Nakonec vyhrál doktorát. Rozhodlo i to, že jsme se ženou chtěli strávit nějaký čas v zahraničí, což je při doktorátu o dost snazší. A také jsem si říkal, že pokud se chci jednou věnovat komunikaci kolem fungování vědy, měl bych se stát součástí toho systému, poznat ho zevnitř a porozumět mu.

Ale ve výzkumu jste zůstal i po doktorátu. Věda vás nakonec pohltila? — Bavilo mě to, měl jsem nějaké slušné publikace, dobré CV, skvělá doporučení, takže jsem věděl, že si budu moci vybírat, kam dál. Nerad bych, aby to vyznělo tak, že jsem na doktorát nebo pak na postdok šel jen proto, abych si vybudoval lepší pozici pro nějaký předem daný plán. To ne. Klidně se to myslím mohlo vyvinout tak, že bych po postdoku založil vlastní výzkumnou skupinu a ve výzkumu zůstal.

Co rozhodlo, že jste nakonec přece jen přehodil výhybku? — Shoda okolností. Vědecká cesta mě dovedla k tématům, která mi tak úplně nepřirostla k srdci, takže motivace začít něco jiného vzrostla. Už během doktorátu jsem občas trpěl pocitem, že téma, kterým se zabývám, je hodně abstraktní. Zkoumali jsme hodně fundamentální buněčné procesy. Když se mě někdo mimo obor zeptal, na čem pracuju, bylo pro mě těžké mu to vysvětlit. A když se zeptal, k čemu je to dobré, byl jsem často už úplně ztracený.

Uvědomil jsem si také, že je pro mě důležitá pestrost společenských interakcí. Ty jsou v laboratoři strašně jednotvárné. Každý den potkáváte stejné lidi. Samozřejmě jsem jezdil na konference, chodil na semináře, potkával nové lidi, ale všichni dělali stejnou práci jako já. Měli třeba trochu jinou výzkumnou otázku a jinou značku pipety, ale stejný background. To mě trochu ubíjelo. Teď se tu bavíme spolu my dva, předtím jsem na obědě s právničkou probíral něco kolem právní subjektivity Czexpats, předtím jsem si volal s někým z ministerstva průmyslu a obchodu – taková pestrost mě baví.

Takže když se objevila možnost pracovat pro Czexpats, byl s váháním konec? — Ne, rozhodl jsem se ještě předtím. Vše se urychlilo v souvislosti s covidem a s válkou na Ukrajině, což byly události, které mě přiměly nahlédnout na život z nové perspektivy. V době, kdy se svět potýkal s těmito krizemi, mi nedávalo smysl zabývat se geny v kořínkách Arabidopsis. Říkal jsem si, že o polaritě rostlinných buněk toho možná už víme dost na to, v jaké fázi vývoje světa se nacházíme. Základní výzkum je samozřejmě strašně důležitý jako znalostní základna, na které všichni stavíme, vůbec to nechci zpochybňovat. Ale já si zkrátka naplno uvědomil, že se chci zabývat něčím, kde uvidím bezprostřední dopady své práce. V prvních dnech války jsem přes sociální sítě zjistil, že je potřeba převézt nějaké děti z polsko-ukrajinských hranic do Česka. Tak jsem vzal auto a vyrazil jsem. Strávil jsem tím dva dny a vrátil jsem se s pocitem obrovského zadostiučinění, že jsem udělal něco konkrétního, že jsem někomu opravdu pomohl. Tohle mi v laboratoři chybělo.

Jak vypadaly vaše další týdny po začátku války? — Žena s dětmi byla tou dobou už kvůli nové práci v Praze. Já měl ještě povinnosti v Gentu, pendloval jsem. Bylo to těžké. V Gentu jsem si říkal: co tady dělám? Kousek od nás zuří válka a já se tisíc kilometrů od své rodiny zabývám genetikou huseníčku. Přestával jsem v tom vidět smysl. A v této situaci Czexpats hledali někoho, kdo bude koordinovat pomoc ukrajinským vědcům. Byl jsem tehdy v komunitě Czexpats zaregistrován, sledoval jsem jejich Twitter, ale jinak jsem moc aktivní nebyl. Ale tohle bylo přesně pro mě. Byla to možnost, jak s tím, co umím, mohu pomoci konkrétním lidem.

V čem ta pomoc ukrajinským vědcům spočívala? — V první fázi jsme ukrajinským vědkyním a vědcům, kteří sem přicházeli v první uprchlické vlně, pomáhali se zajištěním základních životních potřeb, bydlením a hledáním práce. Využívali jsme k tomu komunitu Czexpats. Byli jsme takový hub, který propojoval lidi ochotné pomoci s těmi, kteří pomoc potřebovali. To trvalo několik měsíců. Pak se kapacita českého vědeckého prostředí přijímat další lidi začala vyčerpávat, i uprchlíků už přijíždělo méně. Takže jsme původní aktivity utlumili a mnohem více jsme začali pracovat s ukrajinskou vědeckou diasporou. Byly to stovky lidí, které jsme síťovali jak mezi sebou, tak s českým prostředím, pomáhali jsme jim s integrací. Je to výhodné i pro nás, protože ukrajinští vědci přinášejí jinou perspektivu, nové inspirace, které se dají využít i pro rozvoj naší vědy – a ostatně celé společnosti.