Uvolněnost soudního dvora

Srovnávat po hled skrze prosklené stavby s transparentností institucí, které v daných budovách sídlí, je už velmi otřepané klišé. Mezi vizuálním vjemem z průhledných ploch a vlastními institucionálními mechanismy a společenskou zodpovědností neexistuje žádné rovnítko, jak nejlépe dokládají skleněné paláce řady nadnárodních korporací. Přesto právě tato myšlenka působí při návštěvě soudní budovy v Mnichově jako neodbytný leitmotiv.

Snímek Vendula Hnídková

Východiskem stavebního programu se stala zvolená lokalita. Vybombardované centrum bavorské metropole nebylo z urbanistického hlediska žádná zelená louka, ale v mnoha ohledech vykazovalo podobné znaky. Regulační plán poválečné obnovy Mnichova velel zachovat ve vnitřním městě pitoreskní obraz staré zástavby, pokud to jen bude možné. Dané pravidlo se vztahovalo i na zničenou rezidenci Wittelsbachů ze 16. století (Herzog-Max-Burg). Navzdory mnoha odborným bitvám padlo nakonec rozhodnutí neudělat z ruiny další novodobou repliku, ale zachovat pouze renesanční věž, která bude signalizovat existenci ztraceného panovnického sídla.

Snímek Vendula Hnídková

Na historií zatížených pozemcích měl vzniknout rozsáhlý komplex budov nazvaný Neue Maxburg, určený pro potřeby ministerstva spravedlnosti, arcibiskupství a karmelitánského kláštera. Takový záměr se projevil jako příliš ambiciózní a na úkor kvality budoucí zástavby. Mezitím proběhla v roce 1952 architektonická soutěž a na základě jejích výsledků byli vyzváni architekti Theo Pabst a Sep Ruf, aby vypracovali společný návrh.

Z jejich spolupráce vzešla rozvolněná zástavba několika objektů, které obklopují velkoryse pojaté vnitřní nádvoří, a účinně ho tak chrání před hlukem z okolních frekventovaných ulic. Soubor budov sice pracuje s motivem městského bloku, ale rafinovanými momenty ustoupení a proměnlivou výškou nabourává tradiční uzavřenost, symetrii a neprostupnost. Této lehkosti architekti dosáhli také parafrází pasáže, městského prvku typického pro Mnichov. Zelená oáza dodnes vytváří působivé a klidné jádro celého areálu, které usnadňuje adaptaci na klimatickou změnu.

Výsledné proporce budov architekti Ruf a Pabst citlivě odvodili z geometrického členění renesanční věže. Její význam tak nezredukovali na pouhý stylový kontrapunkt, ale pojali ji jako důležité východisko pro dosažení harmoničtějších dimenzí nemalého areálu. Hlavní soudní budovu architekti orientovali směrem k velkému bulváru, kde vytváří důležitý protipól k masivnímu neobaroknímu paláci Zemského soudu, který se tyčí jen přes ulici.

Parter byl určen pro komerční provoz. Byl ovšem koncipován také jako symbolické gesto alespoň částečné kompenzace minulých křivd. Přednost na získání obchodních míst zde totiž obdrželi židovští podnikatelé, kterým byly během nacistického režimu jejich firmy vyvlastněny.

Snímek Vendula Hnídková

Snímek Vendula Hnídková

Určitá míra pokory přitom vyzařuje i z vlastní soudní budovy. Nejde o povrchní princip, ale o přístup, kdy právo a spravedlnost nedemonstrují svrchovanou autoritu. Rovné střechy, skleněné fasády protkané jemně zvlněným zábradlím, které se uplatňuje i v interiérech, to vše ve spojení s bohatou barevností navozuje nečekaný pocit lehkosti. Tento pro soudní budovu neotřelý moment dále posilují velkoformátové mozaiky, reliéfy, sochy anebo bronzová fontána. Maxburg se také stal jedním z prvních poválečných příkladů státní podpory umění v architektuře.

Architektonické pojetí poválečného komplexu nabízí elegantní lehkost až uvolněnost, což činí v programové opozici k centralizované disciplíně národního socialismu, který se hluboce propsal do podoby Mnichova jen o pár let dříve.

Snímek Vendula Hnídková