Dalekohled Jamese Webba má první škrábanec

Do vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) už narazilo nejméně pět mikrometeoroidů. Čtyři z nich byly velmi malé a na funkčnost teleskopu neměly žádný vliv. Konstruktéři se srážkami počítali, v otevřeném kosmickém prostoru jim nelze zabránit, přestože v blízkosti druhého Lagrangeova bodu asi 1,5 milionu kilometrů od Země, kde je JWST „zaparkován“, lze očekávat nižší frekvenci srážek než na  oběžné dráze, na které se pohybuje Hubblův vesmírný dalekohled.

Ale pátá srážka, k níž došlo někdy mezi 23. a 25. květnem, byla významnější. Do  jednoho ze segmentů primárního zrcadla se trefil o něco větší mikrometeoroid. NASA jeho velikost neupřesnila, stále je řeč o „kamínku“ submilimetrové velikosti, ale i takový může při rychlosti v řádu desítek kilometrů za sekundu napáchat nepříjemné škody. Přesto by zásah neměl mít na kvalitu snímků nijak dramatický vliv. „Tým zjistil, že teleskop stále funguje na úrovni, která překračuje všechny požadavky mise, a to i přes okrajově zjistitelný efekt v datech,“ píše se na oficiálním blogu JWST.

Snížení kvality v důsledku podobných srážek nehrozí kvůli ztrátě plochy zachycující světlo (ta je relativně k ploše zrcadla zanedbatelná), ale kvůli odrazům a lomům světla na poškozené části. Případné optické vady však lze částečně korigovat úpravou polohy poškozeného segmentu.

Astronomům hraje do karet skutečnost, že start JWST se podařil nad očekávání dobře a přístroj zahájil svou pozorovací kariéru v lepší kondici, než s jakou se počítalo. První snímky z teleskopu by NASA měla zveřejnit 12. července – v den, kdy toto číslo Vesmíru vychází. 

Snímek poškozeného zrcadla JWST pochopitelně k dispozici nemáme. Díváme se na tři zásahy mikrometeoritů na solárním panelu Hubblova vesmírného dalekohledu, který zpět na Zemi přivezla servisní mise v roce 2002. Každý má v průměru několik milimetrů.Snímek ESA

S pomocí zrcadel dalekohledu Jamese Webba lidstvo v červenci 2022 pohlédlo do zatím největší vzdálenosti. První snímek hlubokého pole zobrazuje v pozadí stovky galaxií, jejichž světlo k nám putovalo více než 13,4 miliardy let.
Na snímku je dobře patrný efekt gravitační čočky, který způsobuje, že některé obrazy vzdálenějších galaxií se nám jeví jako obloukovité křivky. Obraz vzdálenějších objektů ohýbá gravitace jasně bílé eliptická galaxie ve středu snímku a menších bílých galaxií rozprostřených po celé ploše snímku. Vliv gravitační čočky na světlo, které k nám letělo, je nejvíce patrný na oranžových obloucích vlevo (červený rámeček) a vpravo (žlutý rámeček) od středu jasně bílé středové galaxie. Každá ze zkresleně zobrazených galaxií se tu zobrazuje dvakrát v každém oblouku. Webbův snímek ukazuje jejich jasná jádra, vyplněná hvězdami v jejich centru a obklopených oranžovými hvězdokupami.
Pohled do tak rané fáze vzniku vesmíru odpovídá i tvaru nejvzdálenějších galaxií. Nemají ještě tvar spirál, jaké známe z našeho bezprostředního vesmírného okolí, zatím jsou mladé – rozuměj mnohem hrudkovitější a nepravidelnější. Autoři snímku odhadují, že další výzkum struktury takto vzdálených objektů by mohl přinést nové pohledy na vznik a vývoj galaxií.
Snímek NASA, ESA, CSA, STScI

„Kosmické útesy“, tak astronomové přezdívají strukturám prachu a plynu na okraji mladé hvězdotvorné oblasti NGC 3324 v mlhovině Carina. Světlo z ní k nám putuje zhruba 7600 let. Dalekohled Jamese Webba v této oblasti díky infračervenému záření, zachycenému kamerou Near-Infrared Camera (NIRCam), odhaluje oblasti, které byly předchozím přístrojům, zkoumajícím tuto oblast, skryté. Vysokoenergetické záření mladých, extrémně hmotných a horkých hvězd, schovaných uvnitř mračna plynů a prachu, tato mlžná oblaka tvaruje tím, že je pomalu eroduje.
Snímek NASA, ESA, CSA, STScI