Kde se vzali „čumáčci“?

Roztomilý rypáček selátek, „čeníšek“ králíka nebo třeba „čumáček“ vombata jsou i pro laika něco úplně jiného než špička tlamy žab, ještěrek či krokodýlů. Jak se to ale přihodilo, že si všichni slušní savci pořídili takovou měkkou část trčící z obličeje?

Na kostře lebky se zdá na první pohled vše v pořádku. Na konci tlamy jsou vždy premaxily, pár kůstek nesoucích zuby (jejich název je odvozen z polohy před maxilou, jež je hlavní kostí horní čelisti; třeba u primátů maxila s premaxilami srůstá). Ale jen u savců ústí nozdry „divně“ dopředu. A do této oblasti vede u savců úplně jiný hlavový nerv. Jak tento rozdíl vzniká ontogeneticky? Téměř vždy tvoří maxilu a premaxilu oddělené úseky. Ale u savců premaxilární úsek premaxilu téměř netvoří, ale podílí se na tvorbě čenichu. „Premaxila“ vzniká ze stejného úseku jako zbytek horní čelisti, a je to tedy jiná kost.

Čumák buvola afrického (Syncerus caffer). Snímek Hans Veth

Je jí septomaxila, původně drobná kůstka na okraji nozdry plazů i obojživelníků. Fosilní nálezy dokládají, že se na cestě k savcům zvětšovala, expandovala dopředu a s sebou si tak táhla i „své“ nervy. Tento stav je zamrzlý na půl cesty u vejcorodých. U vačnatců a placentálů se pravá a levá septomaxila setkávají uprostřed obličeje a původní premaxilu, od které přebraly podporu řezáků, vytlačuje vzhůru. Tam dává základ pohyblivému měkkému čenichu.

Z epizodické historky o cestě jedné kůstky za větší důležitostí (v podobě čenichu) vyplývají dva významné závěry. Za prvé rozvolnění a přestavba lebky byly důležité kroky v evoluci savců (a netýkaly se jen vzniku druhotného čelistního kloubu a přesunu původního do středního ucha). Za druhé se poučíme, že vědět neznamená chápat. Kuřecí plod tradičně slouží jako model pro vývoj rozštěpu. Jeho odlišnost od savčích embryí se prostě brala jako fakt. A zajímavý evoluční příběh nám kvůli tomu unikal. 

Higashiyama H. et al.: PNAS, 2021, DOI: 10.1073/pnas.2111876118