Zaostřeno na krásu drobných motýlů

Prožraný vlněný svetr ve skříni, pytlík rýže plný housenek, jabloň na zahrádce s pokroucenými listy. Takové bývá naše setkání s malými motýly. Příslušníky této skupiny hmyzu komplexně přiblížil 5. a 6. díl série Motýli a housenky střední Evropy. První z nich vyšel již v roce 2018.

Méně než jedno procento

Motýlky vnímáme především jako škůdce. Ostatně co si o nich také myslet, když vám mol šatní provrtá stovkami chodbiček kabát ve skříni nebo bělásek zelný sežere podstatnou část úrody na poli. Hmyz přirozeně reaguje na zvýšenou nabídku potravy. Pokud například zavíječ paprikový najde ve spíži papírové sáčky s vhodnou potravinou, dokáže se poměrně rychle rozmnožit a postupně zaplaví celý byt. Podobně úřadují housenky některých druhů v sadech a zahradách, kde požírají listy, pupeny i plody a dovedou často zcela zdecimovat úrodu nebo esteticky znehodnotit okrasné rostliny.

„Ve druhém díle pojednáváme o přibližně 1600 druzích drobných motýlů, z tohoto množství člověku nějakým způsobem škodí méně než jedno procento, další dvě procenta bychom mohli řadit spíš mezi potenciální škůdce,“ říká Jan Šumpich, kurátor sbírek motýlů Národního muzea v Praze a první z autorů čtyřčlenného týmu tohoto dílu série.

Většina druhů žije v přírodě. Jejich housenky jsou převážně fytofágní, vyvíjejí se na hostitelských rostlinách, avšak řada druhů je i saprofágních, požírají uschlé listí, ztrouchnivělé dřevo nemocných a umírajících stromů, živí se také jinou odumřelou hmotou organického původu, například peřím, srstí či částmi uhynulých živočichů. Existují rovněž fungivorní druhy, které konzumují plodnice dřevokazných hub nebo mycelium v tlejícím dřevě. Díky širokému jídelníčku, ale i nárokům na místa výskytu jsou tedy drobní motýli významným indikátorem zdravého životního prostředí.

Nemají pouze šedivé odstíny

Jan Šumpich, Jan Liška, Zdeněk Laštůvka, Aleš Laštůvka: Drobní motýli II. (Motýli a housenky střední Evropy VI.) Academia, Praha 2022, 812 stran, ISBN 978-80-200-3315-4

Kniha završuje šestidílnou edici a v mnoha směrech je zcela unikátní. Většina evropských zemí má svou faunu včetně drobných motýlů více nebo méně dobře zmapovanou. Vcelku na vysoké úrovni je známo, které druhy se v které zemi vyskytují. Avšak žádná středoevropská země dosud nevydala atlas s kompletním vyobrazením všech druhů této skupiny hmyzu doplněný souhrnným popisem, co je potravou housenek, jaká stanoviště tito motýli preferují a v jakých oblastech střední Evropy se s nimi můžeme setkat. Drobní motýli totiž vzbuzují poměrně malý zájem specialistů a jejich studium je časově náročné. Navíc vlastník byť i rozsáhlé kolekce malých motýlů těžko naláká slečny na sbírku molů, obalečů nebo zavíječů.

Značnou část obsáhlé publikace tvoří barevné tabule s fotografiemi téměř všech druhů, o kterých se v knize píše. „Chceme laické veřejnosti ukázat krásu drobných motýlů. Nejsou všichni stejní, při prohlížení fotografií zjistíte, že nemají pouze šedivé odstíny. Snímky by měly inspirovat k zamyšlení a poznání, že i drobní motýli mohou být zajímaví a krásní,“ říká Jan Šumpich.

Přibližně 70 procent vyfotografovaných exemplářů pochází ze sbírek autorů knihy, ostatní fotografovaní motýli jsou z muzejních kolekcí uložených v Praze, Vídni, Berlíně, Kodani, Kyjevě, Innsbrucku, Mnichově a také ze soukromých sbírek mnoha entomologů. Většinu motýlů vyfotografoval Jan Šumpich, přičemž použil poměrně složitý postup s cílem zachytit všechny detaily na těle motýlka. Každý exemplář proto vyfotografoval v průměru 40krát s různým zaostřením, jednotlivé záběry pak poskládal v počítačovém programu do výsledné, superostré fotografie. Následně vybělil podklad a vyretušoval poškozené části motýlů s důrazem na zachování vědecké autenticity snímku.

Nechutné listí z pražské vrby

Kniha je o to cennější, že velkých i malých motýlů obecně ubývá (Vesmír 88, 390, 2009/6). Starší řidiči si možná pamatují, jak měli přední sklo nebo registrační značku vozu olepené hmyzem. „Nejviditelnější je pokles počtu běžných druhů motýlů,“ říká Jan Šumpich. „Například přástevník medvědí. Před zhruba 30 lety bylo jeho housenek tolik, že člověk musel v létě chodit po cestách velmi opatrně, aby na nějakou nešlápl. Hojně se vyskytovali také přástevníci mátoví, bezoví a další. V současné době jsou u nás sice stále rozšířeni, ale většinou už pouze jednotlivě.

Snižování početnosti je patrné zejména u denních motýlů. Dnes v přírodě vždy nějakého zahlédnete, ale mnohé kdysi hojné druhy jsou stále vzácnější. Jde například o babočku síťkovanou, kopřivovou a paví oko, jejichž housenky se vyvíjejí výhradně na kopřivách. Ještě před několika desítkami let bylo možné housenky těchto druhů pozorovat téměř na každém trsu kopřiv… nyní už je to spíš ojedinělé setkání,“ dodává entomolog. Podle Jana Šumpicha se na dramatickém poklesu počtu motýlů podílí velkou měrou vysoká chemická zátěž prostředí, zejména dusíkatými látkami. Významnými zdroji jsou zejména průmysl a automobilová doprava, ale i zemědělství. Je prokázáno, že samičky některých motýlů dokážou vyhledávat rostliny poněkud skomírající a oslabené, neboť takové neobsahují tolik obranných látek a nedokážou housenkám dobře vzdorovat. Ovšem dnes bývají rostliny díky vysokému množství dusíku ve výborné kondici.

„Chovatelům fytofágního hmyzu se již opakovaně stalo, že larvy sebrané z vrby na Šumavě po převozu do Prahy odmítly konzumovat vrbové listy z pražského parku a raději uhynuly,“ dodává pro zajímavost Jan Šumpich.

Podle entomologa mizí motýli „v přímém přenosu“. Stále roste druhová diverzita, odborníci objevují v České republice nové a nové druhy, ale zároveň dramaticky klesá početnost mnoha druhů motýlů, zejména těch dříve hojných. Kromě přemíry chemických látek v životním prostředí způsobuje jejich ubývání také fragmentace krajiny. „V Česku máme velmi sofistikovaně propracovaný systém ochrany přírody. Například maloplošných chráněných území máme více než 2500. Problémem ale často je, že tato refugia mnoha druhů jsou v současné kulturní krajině značně izolovaná, což brání výměně genetického materiálu mezi populacemi, a kdysi početné populace na některých lokalitách postupně slábnou, až nakonec zaniknou. Mnohé druhy motýlů, kdysi téměř plošně rozšířených, tak začnou přežívat na stále menším počtu lokalit, až nakonec vyhynou v regionálním měřítku. Z denních motýlů můžeme uvést okáče skalního, který postupně vymřel na území celé Moravy,“ poznamenává entomolog.

Sbírání hmyzu je nutnost

Entomologické sbírky jsou studnicí informací. Bez nich bychom jen stěží věděli, kde se který druh dříve vyskytoval, kdy se začal šířit anebo naopak začal mizet. Bez entomologických sbírek bychom většinu druhů pravděpodobně nedokázali ani poznat. Nakonec i právě vydaná edice o motýlech a housenkách střední Evropy by bez sbírek našich předchůdců i současníků nemohla vůbec vzniknout. Navážeme-li tedy na výše napsané řádky o inspiraci k zamyšlení a poznání, nechť k nim přibude i snaha pochopit význam sbírání motýlů ve volné přírodě.

„Asi se už těžko vrátí doby, kdy chlapeček se síťkou na motýly pobíhající po louce byl chválen za bohulibý koníček, ale neměli bychom ani dopustit veřejnou dehonestaci sběratelů hmyzu za stále se zhoršující stav přírody, na kterém se nijak nepodílejí,“ dodává Jan Šumpich (viz také Vesmír 100, 52, 2021/1).