Televizní věž v Ostravě

V městské části Hošťálkovice, která se venkovským charakterem vymyká běžným představám o průmyslové Ostravě, stojí předchůdce žižkovské věže. Stejně jako Televizní vysílač Praha – město (tak zní oficiální název) je dílem architekta Václava Aulického, jenž byl i v tomto případě postaven před komplikovaný úkol, limitovaný řadou okolností: leteckými koridory počínaje a urbanisticko-architektonickými vazbami na siluetu blízkého města konče. Hlavním důvodem k výstavbě nového televizního vysílače pro Ostravsko byl technický stav existujícího zařízení, vybudovaného v roce 1955. Jeho 123 metrů vysoká věž z příhradové konstrukce totiž neumožňovala osazení vysílacích technologií pro druhý televizní program (byl spuštěn v roce 1970) ani dalších spojových zařízení. Architekt zde vsadil na koncepci spočívající v oddělení věže od technologického objektu využívajícího původní budovu rozšířenou o přístavbu. S ostatními objekty, k nimž náleží ubytovna a vrátnice s autobusovou čekárnou, ji samozřejmě vizuálně sjednotil. Výjimečného účinku přitom nedocílil jen díky výrazné barevné kombinaci, ale i tvarové rozmanitosti logicky směrované k „vytvoření architektury specifického charakteru, vyplývající úzce z účelu a poslání stavby tohoto druhu“ (Václav Aulický). Tímto specifickým typem staveb, hlavně pak projekty TTÚ (tranzitních telefonních ústředen), se architekt zabýval v pražském Spojprojektu. Právě v tomto specializovaném ústavu v polovině sedmdesátých let vypracoval spolu se statikem Antonínem Kozákem a konstruktérem Jiřím Bradáčem projekt ostravského vysílače, realizovaného v letech 1976–1979. Základ 184,5 metru vysoké věže, určené k pokrytí signálem jak obou televizních programů, tak rozhlasových pásem VKV a FM, utváří železobetonový dřík čtvercového půdorysu. Má tři podzemní a patnáct nadzemních pater, přičemž poslední z nich je určeno kabině radioreléových spojů zavěšené na roštu z oceli ATMOFIX. Středem osmiúhelníkové kabiny, kterou architekt opláštil modře smaltovanými plechy z Vítkovických železáren, pak prochází kruhový ocelový anténní nástavec v červené kamufláži. Celkovou figuru televizní věže včetně její nezaměnitelné kontury, kterou Aulický uzpůsobil jak dálkovým pohledům, tak pohledům z blízké žabí perspektivy, ještě dotváří anténní plošina a především výrazný prstenec rozrážeče ledu. Instalován je asi v šedesátimetrové výšce a jeho konstrukci, taktéž zhotovenou Vítkovickými železárnami, osadily Hutní montáže Ostrava. Stejným způsobem řešil Václav Aulický také vedlejší technologický objekt, kde se opět dobře uplatnily výrobky československé metalurgie: samopatinující ATMOFIX, modré smaltované plechy z VŽKG plnící funkci tepelné clony, modré hliníkové podhledy Luxalon a červené žaluzie Luxaflex. Ještě větší pozornost ovšem Aulický věnoval interiérům, jejichž ideální podobou se zabýval už dříve, a to v souvislosti s telefonními ústřednami. V případě jejich vnitřku totiž šlo hlavně o vytvoření harmonického pracovního prostředí, nezbytného k eliminaci psychické zátěže, kterou v klaustrofobních sálech ještě zvyšovala kombinace hluku, nepřirozeného osvětlení a vysokých teplot. Nejen on proto pečlivě vyhodnocoval, jak bude interiér na zaměstnance působit, přičemž potenciální újmy se snažil kompenzovat maximálně přívětivými prostory. Nejinak tomu bylo i v ostravském vysílacím centru, kde tomuto účelu sloužilo „grafické a barevné řešení vnitřních prostorů s využitím barevné fotografie Františka Krasla a soubor výtvarných děl v interiéru – obrazy od Františka Ronovského a Jana Václavíka, artprotis Josefa Krenchela a kovový reliéf od Svatopluka Böhma“ (Václav Aulický). Za invenční řešení věže, na jejímž projektu autorsky spolupracovali architekt Jan Fišer (interiéry) a sochař Olbram Zoubek (plastika lva při vstupu), získal Aulického tým v soutěži Československé vědecko-technické společnosti o nejlepší stavbu s ocelovým skeletem hlavní cenu v kategorii Věže a stožáry. Evidentně na základě tohoto úspěchu byl Václavu Aulickému jen o pár roků později přímo svěřen projekt dlouho proklínané a jen o 31,5 metru vyšší žižkovské věže.

Snímek Jakub Potůček