Země rozdělená nejen epidemií

Co je příčinou toho, že v Česku počátkem prosince 2021 soutěžíme o nejvyšší příčky v počtu neočkovaných na milion obyvatel v Evropě či infikovaných a zemřelých na covid-19 na světě? O tom je jistě důležité přemýšlet a diskutovat. Mnozí si myslí, že za tím stojí kombinace několika faktorů, k nimž patří tradiční česká skepse často spojená s ironií, neúctou k politickým i odborným autoritám či nevírou v ně a úspěch fake news nezřídka šířených z východu. A také skutečnost, že nařízená opatření nejsou dostatečně vymáhána.

Skepse či nedůvěra k odborníkům se však zdaleka netýká jen koronavirové epidemie. V české kotlině panuje i k náhradě spalovacích motorů elektromotory, k využívání alternativních zdrojů energie, k přijetí eura či k respektování jednoduchých nařízení evropských institucí pečujících o zdraví, v mém oboru například k zákazu jedné chuťové přísady do potravin. I tady je zajímavý pozoruhodný detail: pokud se na sociálních sítích šíří pochybnosti o nezávadnosti některých takzvaných éček, je to v pořádku; pokud však dá některá z evropských agentur pokyn k stažení jedné z takových látek, hned jsou slyšet hlasy o omezování suverenity a svobody či o evropském diktátu, který nám Čechům kazí tradiční chuť náhražky rumu či tyčinky Margot.

Ať již jde o očkování, obnovitelné zdroje energie, spalovací motory či o vztah k euru, Evropské unii a jejím institucím, jsme v naší zemi zřetelně rozpolceni. Symbolicky to však vyjadřuje mnohé další konflikty, které ve společnosti máme. Mnozí z odpíračů opatření proti covidu-19 se odvolávají na vlastenectví a svobodu. Na své demonstrace přinášejí nejen transparenty, ale také české vlajky. A tady dochází ke sporu, který je zásadní, který je však třeba řešit klidně a kultivovaně. Hledání toho, co znamená vlastenectví a kdo je patriot, patří k nejdůležitějším otázkám současného českého diskurzu. V něm se mnozí odkazují k první republice.

Z dvacetiletí po 28. říjnu 1918 si lidé vybírají mnoho různých prvků. Za symboly první republiky osobně považuji nejen důraz na pevnou měnu, na svobodu a demokracii, ale i vznik Státního zdravotního ústavu, Masarykovy ligy proti tuberkulóze, otevření několika univerzit a obrovský rozmach Baťových závodů. První dvě z jmenovaných institucí se podílely na vymýcení řady infekčních nemocí, především díky zavedení očkování proti záškrtu a tuberkulóze. Tehdy jsme v očkování excelovali a byli příkladem pro jiné. Z první republiky si mnozí také připomínáme republikánský a liberální duch země, její kulturu, parlamentní politický systém i složité hledání českého místa mezi evropskými národy. Jiní ctí více tradici československé armády včetně jejího působení na západní i východní frontě druhé světové války či oběti nacistického a komunistického režimu. Stejně však je nutné mluvit o těch odkazech minulosti, které již slavné nejsou.

Jak jednat s těmi, kteří bezpečnosti vakcín nevěří, epidemii covidu-19 považují za spiknutí farmaceutické lobby a postupný odklon od spalovacích motorů či uhelných elektráren považují v nejlepším případě za nezodpovědný bruselský rozmar? Z čeho pramení jejich postoje? Jen z jejich skeptického naladění? Nebo tolik zapracovaly fake news? Jak to, že neověřené zprávy šíří i vzdělaní lidé? Co se to stalo, že z národa, který dle přesvědčení mnohých před sto lety většinově věřil, že věda, technika i kultura mění jeho život k lepšímu, se stal národ tolika pochybovačů a skeptiků? Za prvorepublikové pojetí svobody, demokracie i kultury byly desetitisíce lidí připraveny položit život. Kde se vzalo takové množství těch, kteří jsou nyní proti systému?

Řekl bych, že se na tom podepsalo dlouhé období otevřených útoků na odborné, vědecké i kulturní autority, které nabylo neobyčejné intenzity již v říjnu 1938. Následující diktatury, nejdříve nacistická, pak komunistická, každá po svém, likvidovaly jak institucionální, tak lidské pilíře nejen demokratického politického systému, ale i vědy a kultury. V prvních letech po listopadu se zdálo, že se všeobecná důvěra k institucím i autoritám vrací, zhruba od přelomu tisíciletí se začala opět vytrácet. Došlo k tomu po sériích různých politických a hospodářských skandálů, v době, kdy si jedni utahovali opasky a druzí šikovně využili hospodářské transformace. Systematicky byla také podkopávána důvěra v instituce, které nejsou součástí oficiálních struktur, ale vytvářejí širokou občanskou společnost. Demokracie není totiž dána pouze svobodnými volbami a povolebním sčítáním hlasů; musí vyrůstat z kulturního a společenského podhoubí.

Nedůvěra k současnému systému je zejména ve srovnání jeho výsledků s výsledky systému komunistického zřetelně nespravedlivá. Těžko to ale vysvětlovat těm, kteří se cítí být ze systému vytěsněni. Přesto, či právě proto jsou nejlepší zbraní trpělivost, klid a věcná diskuse včetně respektu k těm, kteří mají opačný názor. Při srovnání s ostatními evropskými zeměmi je však nutné také vidět, že i v mnohých zavedených demokraciích je počet odmítačů opatření proti současné pandemii významný. Pro budoucnost společnosti je potřebné odkazovat se mnohem více k dědictví těch, kteří svým dílem překročili hranice země a přinesli pro ni respekt, obdiv a často i finanční prospěch: Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Josefa Hlávky, Františka Křižíka, bratří Baťů, Emila Škody, Emila Kolbena, Jaroslava Heyrovského, Karla Čapka, Bohuslava Martinů, Jaroslava Seiferta, Otto Wichterleho, Antonína Holého a mnoha jim podobných, v mých očích pravých patriotů. Společné pro ně je nejen české zakotvení, ale především pozitivní myšlení, víra v lepší budoucnost a současně také velký smysl pro porozumění procesům, které ve světě probíhají.

Ať nám to je či není milé, náš svět už bude jen globální. A naše postavení v něm budou určovat ti, kteří dokážou věřit v naši schopnost rozumět kontextům tohoto světa i jeho budoucím výzvám. Ti budou přinášet prosperitu, bohatství i bezpečnost. Potřebujeme posilovat přesvědčení, že věda a kultura představují jeden z pilířů naší humanity a že k jejich rozvoji je zapotřebí svoboda. Za těchto okolností musíme budovat i vzájemnou důvěru. Dost možná, že právě ona důvěra je vůbec nejdůležitější.