i

Aktuální číslo:

2021/10

Téma měsíce:

Domestikace

Proč nebýt Marťany

 |  12. 7. 2021
 |  Vesmír 100, 430, 2021/7

Je osídlení jiné planety, kupříkladu Marsu, uskutečnitelné? Byla by překážkou nižší gravitace, která je na Marsu ve srovnání se Zemí jen 38%? A i kdybychom dokázali vytvořit marťanskou kolonii a podařilo se nám překonat reprodukční potíže, nebyl by tamní člověk jiný než lidé na Zemi?

ptá se Tomáš Soták, Nižbor

Odpověď na tuto otázku má nepochybně několik rovin – biologickou, technickou a filosofickou. Pojďme se nejdříve podívat na medicínské problémy spojené s pobytem v cizích světech. Menší přitažlivost je zřejmě tou nejmenší potíží. Sice víme, že dlouhodobý pobyt v beztížném stavu nám přináší mnohá příkoří, z nichž nejvážnější je ztráta svalové hmoty a osteoporóza, ale Měsíc nebo Mars pouze redukují přitažlivou sílu na lidské tělo působící, takže je to spíš přednost – můžete zvýšit pomyslnou „nosnost“ kosmonauta a naložit na jeho bedra v terénu více, což mu poskytne kýženou svalovou zátěž podobnou té pozemské (připomeňme, že skafandry astronautů pro přistání na Měsíci vážily až 96 kg). V tuto chvíli ale opravdu přesně nevíme, jak se bude lidské tělo dlouhodobě adaptovat na nižší přitažlivost a jaká zdravotní rizika s tím mohou být spojena. Reprodukční potíže a vývojové vady by se sníženou přitažlivostí neměly být významně spojené s ohledem na řadu pokusů na zvířatech a jejich embryích, které proběhly na orbitálních stanicích ve stavu beztíže (a to i včetně experimentů česko-slovenských).

Co je však naprosto jisté, jsou problémy spojené s radiační zátěží. Na Zemi jsme chráněni před škodlivým zářením a kosmickými částicemi jak magnetickým polem Země, tak i hustou atmosférou, což v případě Měsíce a Marsu rozhodně neplatí. Měsíc neposkytuje pražádnou ochranu a marsovská atmosféra je přibližně stokrát řidší. Radiační zátěž je tedy problém nejen během letu, ale především v průběhu dlouhodobé práce na povrchu Měsíce či Marsu. Tím nejmenším zlem se tak jeví šedý zákal oční čočky, mnohem závažnější je však velmi vysoké riziko vzniku rakoviny. Na nějaké trajdání po marsovských pouštích to tedy rozhodně nevypadá. Lidé budou muset dlouhodobě pobývat v „opevněných“ modulech nebo se přestěhovat pod povrch těles. A nevím jak pro koho, ale tato představa není příliš lákavá… Stísněné prostory, relativně malá komunita obyvatel a život v děsuplných monotónních nepřátelských pustinách či podzemí nikomu na duševním zdraví nepřidá. Proto se domnívám, že po počátečním okouzlení se dostaví hrůzné vystřízlivění (zvlášť v případě „jednosměrné letenky“). Členové podobných komunit by museli být vybíráni jako výjimečně snášenliví pohodáři, ale i tak se zřejmě vážným psychickým poruchám nemusejí vyhnout – na dlouhodobý pobyt v takovém prostředí člověk zařízený není, o čemž svědčí jak problémy kosmonautů na orbitě, tak posádek jaderných ponorek, ale toto by bylo mnohem horší…

Rovina technická nám v podstatě říká, že dosíci znovu Měsíce či Marsu a vztyčit zde vlajku je pouze otázkou vůle a prostředků. Krátkodobý pobyt, motivovaný ve střízlivém pohledu spíše politikou než vědeckotechnickým přínosem, je snadno představitelný (dnešní výkonné automatické sondy však člověka nahradí masověji, dlouhodoběji a výrazně levněji – připomeňme vozítko Curiosity, které brázdí pláně Marsu již od 6. srpna 2012). Něco jiného je skutečné osídlení, které by vyžadovalo vybudování složité infrastruktury. Zde je třeba pohlédnout pravdě do očí a přiznat si, že jsme jako civilizace zcela závislí na fosilních palivech. Budoucí kolonie by nejspíše celá staletí nebyly soběstačné a musely by se neustále zásobovat potravinami, technickými prostředky a především „zdroji energie“, které se budou opotřebovávat. Jsme lovci energie a vše funguje tak trochu jako hra „letadlo“ – díky ropě si můžeme dovolit zelené technologie, ale při započtení celého cyklu výroby – od těžby přes zpracování až po finální produkt – by podobná zařízení jen stěží v energetické bilanci obstála. V tuto chvíli ještě nemáme k dispozici výkonný a „nevyčerpatelný“ zdroj energie v podobě termojaderné fúze, ale i po zprovoznění první takové elektrárny kolem roku 2050 bude celá staletí nemyslitelné něco podobného postavit třeba na Marsu. Člověk potřebuje k svému životu opravdu velmi mnoho věcí, proto soudím, že nejsme vybudování nezávislé kolonie na Marsu či Měsíci o nic blíže, než jsme byli v polovině minulého století.

Závěrem bychom se však měli nad celou otázkou zamyslet v co nejzákladnější rovině – proč to chceme udělat a co nám to přinese? Někteří mají za to, že jde o výzvu – prostě tam Mars je „a čeká, až bude dobyt“! Analogie však poněkud kulhá – výprava na Mars je enormně náročný vědecko‑inženýrský úkol, který by odčerpal omezené prostředky na vědu z většiny dalších projektů. Jde o tak náročný úkol, že soukromé financování je iluzorní, včetně představ o ekonomické návratnosti. A v tomto světle – opravdu nám přijde tak důležité vztyčení vlajky na Marsu ve srovnání s novými léky pro miliony trpících pacientů či dostupností pitné vody pro dvě miliardy lidí? Má to pro nás tak veliký symbolický význam, že oželíme prostředky, které potřebujeme pro řešení ekologické krize planety – tady a teď, protože zítřek už nemusí přijít? Jiní mají za to, že vybudování záložní populace pomůže lidstvu. Jenže zde nám může být dobrým modelem budování základen v Antarktidě – jsou relativně blízko, mají možnost geotermálních zdrojů, půdy, nerostného bohatství, vody, vzduchu – prostě všeho, čeho se nám na Marsu ani Měsíci nebude dostávat. Transport milionů tun potřebného materiálu pro jejich budování je „hračka“. Přitom jsou dost daleko, aby v případě epidemií poskytly srovnatelně izolovanou „záložní populaci“ jako Mars (během polární zimy jsou prakticky odříznuty od světa). I vzdor těmto ideálním podmínkám žádná z antarktických základen není soběstačná, lidé se na ně hromadně nehrnou, ekonomicky nepodnikají, netěží suroviny atp. Je to příliš náročné a vůbec to nepotřebujeme! Pokud budeme uvažovat o ničivých dopadech asteroidů, pak rozhodně vyjde levněji budovat „obrannou strategii“ Země nežli „zálohu“ na Marsu či Měsíci…

Vyřešili bychom pomocí kolonizace Marsu alespoň problém přelidnění? Rozhodně ne! Zde se v plném světle ukazuje infantilnost celého podniku. Nechceme si přiznat, že utíkáme před problémy. Naše potíže půjdou s námi, kamkoli se vrtneme. Jsme stále v zajetí mýtů, že „vesmír či příroda nám byly dány k užívání“. Jsme opravdu jako děti, které chtějí novou hračku, když tu starou již „pochroumaly“? Nemůžeme jednu planetu spotřebovat a vydat se „zničit“ další. Žijeme tady a teď – musíme se postarat o to, aby se planeta nestala „kulturní pouští“. Musíme uchránit jedinečnost a rozmanitost života na Zemi, možná jediné vyšší životní formy v širém vesmíru… 

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost, Astronomie a kosmologie

O autorovi

Vladimír Kopecký

RNDr. Vladimír Kopecký Jr., Ph.D., (*1974) vystudoval biofyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve Fyzikálním ústavu téže fakulty se zabývá spektroskopií (i s dopomocí „kávového kroužku“) a výpočty biomolekul. Věnuje se též astrobiologii. Je šéfredaktorem časopisu Astropis.

Doporučujeme

Chrání estrogeny před těžkým průběhem covidu-19?

Chrání estrogeny před těžkým průběhem covidu-19?

Estrogeny jsou pohlavní ženské hormony, které nejenom řídí funkce pohlavního systému, ale významně ovlivňují většinu orgánů a tkání ženského...
Nejlepší cesta, kterou máme

Nejlepší cesta, kterou máme

Eva Bobůrková  |  4. 10. 2021
Člověk se nechová jen racionálně, když se rozhoduje, a to nejen o svých penězích, ale i na pracovním trhu nebo u volebních uren. Jak se občané...
Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Domestikace zvířat – občas jinak a mimoděk?

Jan Robovský  |  4. 10. 2021
Proces domestikace a jeho dílčí aspekty přitahují pozornost vědců nejedné disciplíny. Tento zájem umožňuje jednou za čas získaná data...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné