Dialog člověka se světem

Poměrně přesně si vybavuji moment, kdy jsem poprvé listoval časopisem Vesmír. Bylo to v knihkupectví Academia naproti Národnímu divadlu, a to v době, kdy jsem studoval DAMU v Praze. Pamatuji si, jak jsem pročítal nadpisy článků, a u každého druhého měl pocit, že je přesně o tom tématu, které právě teď zkouším v divadle. Bylo to myslím číslo zčásti věnované fungování lidské paměti. Četl jsem tam o kognitivně psychologických experimentech, nespolehlivosti paměti jako úložišti faktů, o vlivu emocí na tvarování vzpomínky, respektive propojení limbického systému s ukládáním vzpomínek atd. Stál jsem na jednom místě v tom knihkupectví tak dlouho, až mě paní od pokladny zavolala, ať si to koupím a přečtu doma. Což jsem udělal.

A od té doby Vesmír kupuji pravidelně, teď už tedy odebírám, a děje se mi to stále. V každém čísle najdu informaci, pozoruhodnost nebo nějaký paradox, který mě zásadně posune v tom, na čem zrovna pracuji. Tedy popravdě – polovině článků rozumím jen povrchně a druhé polovině vůbec, ale řekl bych, že právě to je důvodem, proč je ta inspirace tak silná. Aniž bych plně chápal, intuitivně cítím, že je za každým textem dlouhodobá a hluboká snaha vědy odhalit kousíček povahy reality, která nás obklopuje. Ať je to z jakéhokoli oboru, vždy je to ve výsledku dialog člověka a světa, ve kterém žije. Se všemi pochybnostmi, skepticismem, ale i neutuchající potřebou poznání.

A tady je styčná plocha s divadlem – divadlo je specifický obor lidské činnosti právě v tom, že je jako mlýnek na maso schopno zpracovat vše, co se týká člověka. Divadelní zkoušení je velmi intenzivní období, kdy lidé společně tráví čas ve zkušebně a hledají výsledný tvar. Tápou v mlze, snaží se zachytit nezřetelné obrysy, vnímají slabé signály a z toho ničeho postupně formují něco. Je to skoro jako zrod vesmíru. A v tom tvůrčím procesu se otiskuje úplně všechno, o čem jsou lidé schopni vést dialog. Často to jsou právě fenomény zcela vzdálené umění. Nikdy nevíte, jak se třeba specifická jedová stopa mravenců nebo plynokapalný charakter Jupiteru nakonec v inscenaci odrazí. Vesmír mě zkrátka už dlouho zásadně ovlivňuje. A to i tím, že si teď říkám, jestli jsem si tu úvodní vzpomínku vlastně v momentální situaci kreativně nevytvořil.

Snímek Gabriel Kuchta, Deník N