Krásné divoké Afriky ubývá, ale ještě má naději

Zaskočila vás situace ohledně koronaviru? Co jí říkáte jako veterinář, vědec, infektolog, který pracuje nejen na domácí univerzitě v Brně, ale také v terénu v Africe, Íránu, na Filipínách? — Popravdě nezaskočila, ale nepotěšila. Stejně jako řada dalších kolegů se při svých přednáškách snažím studenty na nevyhnutelnost podobných nepříjemností v rámci globální změny připravit. Současná koronavirová pandemie naplňuje předpovědi a očekávání infektologů: virus šířící se respiratorní cestou, pocházející ze zvířat z geografické oblasti s vysokou biodiverzitou, mající vysokou infektivitu a relativně nízkou patogenitu. Poté, co vzplály předchozí koronavirové infekce (ale nejen ony – viz např. nepříjemnosti s virem Nipah v jižní Indii v roce 2018¹⁾), není těžké s takovou předpovědí přijít. Takže pro mě osobně je to zajímavá kapitola do přednášek a samozřejmě stejně jako pro všechny ostatní spousta obav o blízké lidi kolem. Pro celou společnost je to pak především velká lekce a výzva: poučit se a připravit. Vedu tým, jehož práce spočívá v mezinárodních kontaktech a terénním výzkumu v zahraničí. Probíhající restrikce, jejichž účinnost ukáže až čas, mají samozřejmě dopad na naši práci, zatím ovšem nijak zdrcující. Jsem si jist, že tuhle lapálii všichni zvládneme, ale stejně tak nepochybuji o tom, že přijdou další infekce… řečeno slovy Járy Cimrmana: „…a přijde novej, mladej, a to bude sekáč, pánové. Ne jako já. Ten se nezakecá!“

Expedice a terénní výzkum v zahraničí tvoří významnou část vaší práce. Nejvíce projektů jste měl v Africe. Stála touha cestovat i za volbou studia veterinární medicíny? — Četl jsem všechny knížky, které psal Josef Vágner, toužil jsem cestovat a pracovat se zvířaty. Vlastně mi bylo jedno, s jakými, ale hlavně aby to bylo v Africe. Studoval jsem ještě za totality a právě veterina představovala jednu z mála možností, jak se dostat ven. Veterináři měli mnohem větší šanci vycestovat než kdokoli jiný v rámci spolupráce s rozvojovými, rádoby socialistickými zeměmi.

Kdy se vám poprvé splnil africký sen? — Ještě jako studenti jsme okamžitě po revoluci vyrazili vlakem do Maroka. Ale arabsko-mediteránní svět pro mě ještě ta správná Afrika není, ta začíná až jižně od Sahary. Takže opravdu první africká cesta byla někdy v roce 1996 do Keni, Ugandy a Tanzanie. Ale to jsme se ještě pořád jeli na Afriku spíš jen podívat, trochu studovat plazy, jako baťůžkáři. Tímto stylem by to dneska už nešlo, ani by se to nehodilo, i africké země se posunuly velký kus dopředu, mají své vědecké instituce a pravidla, výzkumné cesty musí (nebo by alespoň měly) mít oficiální formu. Cestovat s vědeckým záměrem bez spolupráce s místními institucemi mi dnes už přijde podivné a neetické.

Prof. MVDr. David Modrý, Ph.D. (*1969)
Vystudoval Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně, studium ukončil v roce 1993, od té doby pracuje v Ústavu patologické morfologie a parazitologie na Fakultě veterinárního lékařství VFU Brno. Od roku 1997 působí zároveň jako vědecký pracovník Parazitologického ústavu Biologického centra Akademie věd a nově i na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. V roce 2010 byl jedním ze zakladatelů organizace Veterináři bez hranic a dosud je jejím ředitelem. Jako vědec se zabývá infekčními chorobami lidoopů a jiných volně žijících zvířat a přenosem infekcí z člověka a na člověka, infekčními onemocněními zvířat v pasteveckých a loveckých komunitách Afriky a nákazami přenášenými mezi domácími a volně žijícími zvířaty. Své další aktivity směruje do Indonésie, Jemenu, Sýrie a na ostrovy obklopené průzračně modrou teplou vodou, nedávno se vrátil z cesty do Íránu.Snímek Gianluca d’Amico