Král − muž + žena = královna

Umělá inteligence přitahovala Tomáše Mikolova takřka od prvního setkání s počítačem. Jeho talentu, který se rozvíjel nejdřív na Vysokém učení technickém, si brzy povšimli v Microsoftu a Googlu. Dnes pracuje ve Facebooku na zásadním úkolu: na vývoji obecné umělé inteligence. Ta nám, jak věří Mikolov, pomůže vyřešit problémy, na které lidstvo samo nestačí.

Víte, jak vysoké máte IQ? — Kdysi dávno jsem si IQ měřil podle nějakého časopisu, ale věrohodné testy Mensy jsem si nikdy nedělal.

Nicméně už jako dítě jste prý byl mimořádně nadaný, v osmi letech jste programoval… — V našem oboru se pohybuje hodně lidí, kteří programovali od mala. Nejsem úplně výjimečný. Ale poměrně brzy se mi podařilo vymyslet zajímavé algoritmy, například algoritmus Monte Carlo, kde pomocí náhodných čísel můžete přibližně odhadnout výsledek výpočtu, který by se analyticky řešil hodně těžko. Když mi bylo asi deset, použil jsem tento postup při matematické olympiádě, ale tehdy mi to neuznali. Škoda.

Tak jste měl asi jasno, co budete dál studovat. — Od začátku mě zajímala umělá inteligence. Když jsem poprvé viděl v roce 1991 počítače, všichni kolem je vnímali jako prima věc na hraní her, skákali jim tam panďuláci, byla to docela sranda, ale mě tehdy napadalo, že by mohly umět mnohem víc. Dnes to víme všichni.

A co jste myslel tím mnohem víc? — My lidé udržíme v pracovní paměti šest sedm věcí, trénovaný člověk třeba osm, a za tuto hranici se nedostaneme. Totéž platí u vizuální nebo audio paměti, máme různá omezení. Počítač tyto limity nemá, ale zase umí jen to, na co ho naprogramujeme. Kdybychom dokázali vytvořit program simulující myšlení, pak by mohly počítače vymyslet všechno, co my, ale bez biologických limitů. Můžeme jen přemýšlet, jakého maxima umělá inteligence může dosáhnout. Jsem přesvědčen, že nás může posunout nepředstavitelně daleko.

Zatímco řada lidí se umělé inteligence bojí, vy naopak vyjadřujete přesvědčení, že by nám mohla pomoci vyřešit i planetární problémy, ekologické katastrofy. Jak? — Hodně lidí, kteří se zabývají obecnou umělou inteligencí (umělá inteligence je naprogramována k řešení určitých problémů, „vyšší“ obecná umělá inteligence by měla být schopná samoučení a adaptace na změnu podmínek, pozn. aut.), sklouzne k tomu, že se nevěnují vývoji technologie, ale spíš o ní filozofují a předvídají, co bude za sto let. Však je to taky mnohem snazší. Tihle lidé často rozvíjejí nikam nevedoucí úvahy, jestli je vůbec dobře na umělé inteligenci pracovat, jestli nás v budoucnu nezničí. Můj názor je, že součástí inteligence není motivace. Aby se umělá inteligence obrátila proti nám, museli bychom do ní takovou motivaci vložit. Lidé si někdy představují, že umělá inteligence rovná se něco jako člověk v počítači, ale pokud se od tohoto pohledu oprostíte, uvidíte ji jen jako komplexní algoritmus, schopný řešit komplexní problémy, a to právě i ty, které jsou pro nás lidi příliš složité. Nebude dělat něco sama od sebe. Bude naším nástrojem.

Ing. Tomáš Mikolov, Ph.D. (*1982)
Narodil se v Šumperku, vystudoval VUT v Brně, obor informační technologie, kde také získal doktorát. Zabývá se umělou inteligencí, dosáhl významných úspěchů v tzv. vektorové reprezentaci slov, stál za významným vylepšením překladače Google Translate. Po stáži v Microsoftu a práci v Google Brain zvolil angažmá ve Facebooku, kde se zabývá obecnou umělou inteligencí. Zároveň se stal hostujícím vědcem na ČVUT a Karlově univerzitě. V roce 2018 dostal cenu Neuron v oboru počítačových věd.Snímek Stanislav Vaněk, Pentax K-1II

Počítač tedy nebude vybaven například agresivitou či touhou po moci, které jsou vlastní právě živým tvorům. — Pokud bychom měli umělou inteligenci vybavit motivací, tak můžeme zadat, aby jí byla spolupráce s lidmi a plnění našich cílů. My nechceme vyvinout zcela nezávislý umělý život fungující na jiném principu, než je náš biologický, divergentní k lidské kultuře, ten bychom pravděpodobně ani nedokázali pochopit a nebyl by nám užitečný. Vlastně se můžeme na tyto filozofické problémy podívat z opačné strany: co když nakonec největší hrozbou civilizace je, že zamrzneme na současném technologickém stupni a nebudeme schopni se posunout dál, nebudeme schopni řešit problémy, které přesahují možnosti nejen našeho mozku, ale i společnosti? Schopnosti společnosti dlouhodobě plánovat, nejen v horizontu příštích voleb? Třeba právě v ekologii?