Příští pandemie udeří v noci

Na každoroční chřipkové epidemie jsme si už zvykli. Nejrůznější chřipkové viry (influenza A) přežívají hlavně mezi ptactvem a občas se jim podaří proniknout i do lidské populace. Jedním z hlavních důvodů, proč se s ptačí chřipkou nepotýkáme v mnohem větší míře, je cesta, kterou tyto viry vstupují do buněk. Většina známých virů influenzy A využívá vazbu na receptor kyseliny sialové, který vypadá u lidí podstatně jinak než u drůbeže. Proto nemohou ptačí viry bez mutace rovnou přeskočit mezi lidi.

Před časem se však ukázalo, že netopýří chřipky využívají k vstupu do buněk jiné cesty. Příslušný receptor byl identifikován nyní a výsledek vyvolává lehké mrazení v zádech. Je jím totiž důležitý proteinový complex imunitních buněk – hlavní histokompatibilní komplex II. třídy (Major histocompatibility complex II, MHC II). Netopýří virus tak infikuje přímo jádro imunitního systému, což může umocnit jeho nebezpečnost. Zejména však MHC II, přestože se vyskytuje v nepřeberné paletě různých variant, vypadá u netopýrů i u lidí téměř stejně. Pro virus, který se na takový receptor specializuje, pak není obtížné přeskočit z jednoho druhu na druhý. A skutečně: netopýří chřipka je v experimentálních podmínkách schopna napadnout buňky s lidským, myším, kuřecím i prasečím MHC.

Máme se tedy třást před pandemií netopýří chřipky? Určitě je namístě zjistit toho o těchto potenciálně nebezpečných virech co možná nejvíce. Chřipkové viry většinou napadají sliznice dýchacích cest. Ty ale normálně nenesou mnoho molekul MHC II. třídy. Receptor se tam může objevit ve zvýšené míře, pokud je tkáň napadena jiným virem. Potřebuje tedy netopýří chřipka pomoc jiných virů, aby mohla napadnout dýchací cesty? A nesoustřeďuje se nakonec na úplně jiné tkáně? Šíří se výhradně kapénkovou infekcí, nebo se může přenášet i výkaly, slinami či močí? Obrovské kolonie některých druhů netopýrů s kontaktem tělo na tělo musí být semeništěm lecjakých nemocí. Skutečnost, že jsme ještě žádné zásadní netopýří hrozbě nečelili, tak patrně ukazuje, že kontakty lidí a netopýrů nejsou příliš intenzivní. Je ale dobré mít se do budoucna na pozoru.

U. et al., Nature, DOI: 10.1038/s41586-019-0955-3