Národní památník v Žaliakalnis

Když po rozpadu carské říše vznikla Litva, bylo za hlavní město zvoleno druhé největší město Kaunas, jelikož Vilnius si tehdy přivlastnilo Polsko. Provinční maloměsto se tak stalo naráz provizorním politickým centrem, které bylo nutné ve velmi krátké době vybavit veškerou infrastrukturou nezbytnou pro fungování státu a jeho institucí. Proto se právě Kaunas, a nikoliv historický Vilnius, stal důležitým jevištěm meziválečné urbanizace a litevské moderní architektury.

V roce 1928 byla vypsána soutěž na chrám Zmrtvýchvstání Krista, který se však měl více než sakrálním objektem stát novodobým výrazem historického zmrtvýchvstání samotného národa Litevců. Jako typologický předobraz figuroval votivní kostel ve Vídni anebo Sacré Coeur v Paříži. Aby soutěžící dokázali ve svých projektech dostatečně věrohodně postihnout litevskou duši, byla účast v architektonickém klání omezena výlučně na ty tvůrce, kteří byli litevskými občany, dále na Litevce žijící v zahraničí a konečně na cizince, kteří trvale žijí v Litvě. Co se týče stavebního programu, oscilovaly požadavky mezi striktně definovanými prvky a vágně formulovanými představami. Architekti měli chrám dimenzovat pro 1700 návštěvníků a do stavby integrovat kryptu, která bude sloužit jako pohřebiště předních litevských osobností. Zároveň však bylo zadání velmi neurčité v otázce stylového pojetí, od architektů se pouze vyžadovalo, aby byl chrám krásný a vhodný.

Zvolené staveniště se nacházelo ve čtvrti Žaliakalnis, přímo nad terénním zlomem nad nově budovaným centrem moderního města. Taková poloha předurčovala zamýšlenou svatyni k roli místní dominanty, litevské městské koruny.

Snímek Vendula Hnídková.

Snímek Vendula Hnídková.

Snímek Vendula Hnídková.

Ačkoliv v prominentní soutěži zvítězil Jonas Krasauskas s velmi umírněným, lehce klasicizujícím návrhem, zakázku nakonec obdržel až třetí oceněný projekt Karolise Reisonase, architekta původem z Lotyšska. Jeho smělá vize neogotizujících vertikálních forem vrcholila v 83 metrů vysoké spirálové věži z betonu, navíc završené sedmimetrovou sochou Krista. Navzdory nepochybné působivosti vzletné koncepce bylo zjevné, že jeho řešení bylo zcela mimo finanční i technické možnosti zadavatelů. A proto musel Reisonas svůj projekt opakovaně přepracovávat.

V roce 1933 konečně započal stavební proces, který se už záhy projevil jako nadmíru obtížný. Základem budoucí stavby se stalo zapuštění devíti set betonových pylonů do pískového podloží, aby vytvořily dostatečně pevnou substrukci pro budoucí monument. To však odčerpalo téměř veškeré shromážděné prostředky, a tak museli organizátoři přistoupit k mohutné kampani na získání financí od místních obyvatel.

Stavba mezitím pomalu pokračovala a ke konci třicátých let se nad Kaunasem začaly tyčit přísně geometrické formy výrazně vertikální baziliky, jejíž nepřehlédnutelnou siluetu navíc umocňovala 63 metrů vysoká zvonice. Avšak už v roce 1939, po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov, obsadil Litvu Sovětský svaz a o dva roky později nacistické Německo. Politické pokoření země bylo hmatatelné i v osudu samotného národního památníku, jehož interiéry byly drasticky zbaveny sakrální i memoriální funkce, když byl nedokončený kostel používán nejdříve jako skladiště a v padesátých letech adaptován pro tovární výrobu. Ke svému původnímu účelu se objekt navrátil teprve v roce 2014. Poté co Litva v roce 1990 znovu nabyla svobody, mohl být v souladu s obnovenou státní suverenitou konečně dobudován i tento ústřední symbol staronové státní identity.

Snímek Vendula Hnídková.