Josef Koudelka – Černý trojúhelník

[J. Koudelka ] námět fotografuje pro jeho výtvarnou pozoruhodnost, kterou dovede pro své zpracování bezpečně předvídat. Skutečnost, kterou fotografuje, překonává. Překonává ji a podřizuje svému estetickému cítění.

Tyto věty napsala Anna Fárová dávno před tím, než se Josef Koudelka stal světově proslulým fotografem. Měla na mysli především jeho divadelní fotografie.¹⁾

Letos v lednu Josef Koudelka oslavil osmdesáté narozeniny a výběr asi tří set fotografií z jeho celoživotního díla je k vidění v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu.²⁾ Ve Veletržním paláci připravila Národní galerie v Praze další výstavu – Koudelka: De-creazione a od 21. srpna ji doprovodí unikátní cyklus Invaze 68, kterým Koudelka v srpnu 1968 dokumentoval vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Dnes již není problém dovědět se o Josefu Koudelkovi spousty informací. Jen wikipedie nabízí medailonek v sedmnácti jazycích, internet více než milion odkazů…

Příprava publikace, Josef Koudelka, Zdeněk Stáhlík, Igor Míchal, redakce Vesmíru, 15. 5. 1994.Snímek Stanislav Vaněk

Co v Návratech chybí – Koudelkova bibliofilie

Josef Koudelka: Černý trojúhelník – Podkrušnohoří – Fotografie 1990–1994Vesmír, Praha 1994, leporelo 34 panoramatických fotografií, ISBN 80-901131-4-1

Kromě vzácných autorských zvětšenin a čtivého zajímavě instalovaného Koudelkova životopisu si návštěvník může prolistovat většinu fotografických knih autora. Mezi nimi však není Černý trojúhelník – Podkrušnohoří – Fotografie 1990–1994, kterou v roce 1994 vydalo nakladatelství Vesmír.

Po návratu z emigrace Koudelka zachycoval ekologickou katastrofu Podkrušnohoří. Jeho práce si o knižní publikaci a výstavu přímo říkala. Spolupracoval se znalci problematiky, projel zničenou krajinu křížem krážem, fotografoval a hledal možnosti pro publikaci jedinečného díla. Nejvýznamnější byl jeho osobní zájem a popud výjimečné osobnosti – tehdejšího ministra pro životní prostředí Josefa Vavrouška – a nadšení pro tuto myšlenku v nakladatelství Vesmír. Koudelka byl velmi kritický ke své práci a nebývale náročný na spolupracovníky. V jeho přísném oku obstály jen ty nejlepší bezchybné fotografie a kolegy si vybíral stejně. Namátkou vzpomínám na jeho dotaz při výběru knižního grafika: „Kdo je tady nejlepší?“ Těžko se na to odpovídalo, těch skvělých bylo více. Volba nakonec padla na Claru Istlerovou, a tu si ještě řádně prověřil. Horší to bylo s tiskárnou, litografiemi, požadovanou ruční vazbou. Tyto obory byly po komunistickém vládnutí a letech normalizace skoro v troskách. Lidé, kteří to ještě uměli, se najít dali, horší to bylo s technickým vybavením.

Dlouho se diskutovalo nad knižní podobou Černého trojúhelníku, nad každým slovem textu a divoký tanec vypukl při tisku. Koudelka byl po celou dobu výroby v tiskárně, neodpustil sebemenší nedostatek, prošly jen nejlepší výtisky, víc jich skončilo jako odpad. Koudelka byl vyčerpán a odjel do Francie.

Výsledek – kniha – má punc přerodu společnosti a syrovosti prostředí, v němž vznikala. Asi se liší od původní představy. Výrobní problémy a těžkosti byly takové, že Josef Koudelka pravil: „Již nikdy více.“ Později to však viděl jinak. Když ukazoval ve Francii maketu knihy, byl velmi pochválen a Henri Cartier-Bresson mu řekl zhruba toto: „Udělal jsi dvě dobré knihy – Cikány a tuto.“ Kniha vyšla v nákladu 2000 výtisků, které okamžitě zmizely z trhu. Pokud je vůbec někde k mání, cena se o řády liší od ceny původní…

Výstava Černý trojúhelník proběhla v devastovaném Salmovském paláci na Hradčanech, který nebyl od roku 1948 využíván ani obydlen. S tímto prostředím souznělo 34 vystavených panoramatických černobílých fotografiích formátu 34 × 105 cm zničené podkrušnohorské krajiny. Vernisáž se konala 28. června 1994.

Vernisáž výstavy v roce 1994; v popředí Anna Fárová a Arita Hucková, vzadu uprostřed Josef Vavroušek, Salmovský palác, 28. 6. 1994.Snímek Stanislav Vaněk