Aktuální číslo:

2018/12

Téma měsíce:

Jednotky SI

Postdisciplinárně o kultuře

 |  8. 3. 2018
 |  Vesmír 97, 184, 2018/3

Ambiciózní název O původu kultury, který nese kolektivní monografie vydaná v edici Galileo, se po jejím přečtení jeví jako poněkud matoucí. Přesnější je formulace na zadní straně přebalu: „Hlavním cílem knihy je seznámit čtenáře s problematikou biologických a evolučních teorií kultury.“ Jistě jde o práci, která by neměla uniknout pozornosti všech, kdo se zajímají o průniky vědních oborů tázajících se po vzniku a zákonitostech lidského života a světa. V následujícíh odstavcích se pokusím vyzdvihnout přednosti a identifikovat slabiny týmového projektu, který si kladl vysoké cíle, a tudíž je třeba na něj klást vysoké nároky.

Text vznikl díky projektu Příroda a kultura – interakce kulturní a biologické evoluce v mezioborové perspektivě a zapojeno do něj bylo hned několik pražských vědeckých pracovišť. Samotný název projektu je výsledným textem zpochybněn. V první řadě se ukazuje, že rozdělování světa na přírodní a kulturní, byť se jedná o – například ve strukturalismem doposud silně ovlivňované sociokulturní antropologii – živou koncepci, z evolučního hlediska nedává valný smysl. Dále bych výstup označila spíše za postdisciplinární nežli interdisciplinární, a míním to jako pochvalu. Interdisciplinární (přístup), stejně jako třeba interkulturní (komunikace), v praxi často znamená „vedle sebe existující, respektující a vzájemně nepříliš invazivní“. Postdisciplinaritu chápu jako otevřenost jinému pohledu, rezignaci na přísné ohraničování vědních nauk, důsledné propojování poznatků a jejich nové interpretace, což ale zároveň může vést ke sporům a alternativním výkladům. O původu kultury se z knihy zase tolik nedozvíme – autoři jednotlivých kapitol se nepokoušejí nabídnout soudržnou teorii. Čtenáři se však dostává solidního přehledu o minulých a současných přístupech k fenoménu, kterému pro nedostatek lepších pojmů dáváme jméno kultura.

Zarámování knihy předmluvou Zdeňka Kratochvíla a doslovem Antona Markoše dává tušit, že se projekt editorky Lenky Ovčáčkové nebojí tvůrčího přemýšlení o otázce, jak se má evoluce ke kultuře a obráceně. Kdo je alespoň rámcově obeznámen s uvažováním Kratochvíla nebo Markoše inspirovanými nedávno zesnulým Zdeňkem Neubauerem, nemusí se obávat suchopárné přízemnosti vědy pohybující se v bezpečných mantinelech průměrné intelektuální kreativity. Nese to s sebou na druhé straně i riziko, že se řadový čtenář, navíc ještě s humanitním vzděláním, bude u některých pasáží potýkat s nedostatečným předporozuměním. Všichni spoluautoři ale usilují o srozumitelnost výkladu, a proto by čtenář měl na oplátku usilovat o pochopení.

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů, které spolu dobře komunikují prostřednictvím křížových odkazů a naznačování vzájemných souvislostí. Podle mého názoru tkví největší nedostatek celku v nevyrovnané kvalitě jednotlivých částí.

Oddíl s názvem Historie zahrnuje tři příspěvky, které komentují 1) představy o evoluci kultury u vybraných antických filosofů (Fulínová, Hladký), 2) změny představ o evoluci přírodní i kulturní v novověku, cca mezi lety 1400–1600 (Hermann, Hladký, Čermáková) a 3) odkaz E. Haeckela (Ovčáčková). U kolektivních monografií se samozřejmě nedá vyhnout nestejnému stylu – různí lidé píšou různě, i když jde o týž žánr odborné studie. Zatímco kapitola o starověkém řeckém myšlení je informativní, ale poněkud suchopárná, text o novověké revoluci v přemýšlení o světě už nadnáší množství zajímavých otázek, na které společenské nauky narážejí dodnes: přirozenost zákonů lidského života a společnosti, jednota lidského rodu, otázka studia tzv. „nesoučasné současnosti“, společný původ jazyků, vzájemná ideologická „kompromitace“ přírodních a společenských věd, přínos a limity evropského racionalismu a tak dále. Kapitola Lenky Ovčáčkové je podobná prvnímu příspěvku historického oddílu v tom, že je stručnější, informativnější a poněkud méně vzrušující, i když reprodukce z Haeckelových Kunstformen der Natur čtenářovu pozornost nutně vyburcují.

Druhý oddíl navzvaný Antropologie a archeologie čítá opět tři kapitoly vyjadřující se k 1) dílu vybraných sociokulturních antropologů 19. století označovaným za klasické evolucionisty (Hroníková), 2) k vztahu archeologie a evoluční teorie (Pauknerová) a 3) k teoriím kultury Koeniga a Eibl-Eibesfeldta (Komárek). První ze zmíněných textů po mém soudu neměl být do knihy zařazen, protože odpovídá kvalitě obstojného kompilátu odevzdávaného na zápočet z úvodu do dějin antropologického myšlení. Autorka pracuje téměř výhradně s chronicky citovanými českými sekundárními prameny (Soukup, Budil) a z primárních pramenů čerpá málo, pokud by byl čtenář připraven o přiložené obrázky, nic by se nestalo, a i po literární stránce text připomíná seminární práci. Naopak velmi zajímavý je koncept příspěvku o komunikaci mezi archeologickým bádáním a rozvojem evolučních teorií, autorka cituje v českém prostředí neznámé práce, komentuje soudobé trendy v oboru a dobře vysvětluje střet mezi procesualismem a jeho oponenty. Z čistě estetického hlediska musím také ocenit reprodukce tabulí z Pitt Riversova muzea. Kapitola profesora Komárka se mi těžko kritizuje, protože jeho osobnost již nabyla charakteru intelektuální star. Dovolím si užít jeho oblíbeného obratu, že jde o text „řádný, i když nikoliv mimořádný“, který seznámí čtenáře se dvěma poutavými osobnostmi dějin evolučního myšlení (především je třeba ocenit pozornost věnovanou O. Koenigovi). Při pohledu zvenčí kapitola celku neškodí, i když nemyslím, že jej zásadním způsobem obohacuje a že by to bez ní nešlo.

Třetí oddíl věnovaný Evoluční biologii je – ryze subjektivně hodnoceno – nejnapínavější. Humanitně vzdělaný čtenář vděčně přijme „povinnou“ kapitolu Jaroslava Flegra o memetice, i když čtivě a v zajímavém kontextu o mnoha ze zmíněných fenoménů píše například Marek O. Vácha v publikaci Tváří v tvář Zemi (Cesta, 2016). Jako strhující však hodnotím text Petra Turečka a Jana Havlíčka nazvaný Kultura jako předmět a produkt evoluce. Ačkoliv se věnuje složitým tématům, struktura kapitoly je výborně propracovaná, pracuje s recentní zahraniční literaturou, kterou srozumitelně vykládá a dává do kontextu neodvozených úvah autorů. Velmi přesvědčivě zde vyznívá výklad teorie podvojné dědičnosti a text také nabízí ucelený přehled alternativních přístupů k evoluci kultury v soubodém bádání různých oborů. K tomu přidejme ilustrativní výkladové obrázky a schémata, které nejsou převzaté z jiných zdrojů, nýbrž jde o autorské počiny, literární vyspělost textu, v němž autoři projevili smysl pro humor a neotřelý způsob uvažování o zdánlivě nespojitých jevech, a spektakulární soupis literatury. Také kapitola Pavla Dudy bude pro čtenáře poutavým uvedením do oboru, který využívá fylogenetických metod ke studiu kultury. Analogie „biologický druh – kultura“ je lákavá a zároveň problematická. Text dobře komentuje možné přínosy i rizika této optiky, shrnuje dějiny kulturní fylogentiky, vyjadřuje se k některým zvlášť zajímavým oblastem, např. lingvistice a antropologii pohádek, to vše na pozadí nejnovější zahraniční literatury. I tento příspěvek je vpravdě postdisciplinární. Poslední kapitolou evolučně-biologického oddílu je zamyšlení Jitky Lindové nad otázkou, zda je kultura vyhrazena lidskému druhu, nebo lze o kultuře hovořit například i u vyšších primátů, ptáků či kytovců. Pozornost si zaslouží již sama debata nad tím, jak kulturu definovat a charakterizovat, a tím i odlišit od životních způsobů jiných vysoce inteligentních zvířat. Text ale není jen vršením otázek bez odpovědí – zdá se, že artikulovaná řeč a symbolický systém jazyka jsou podstatným kvalitativním znakem, stejně jako specificky lidské aspekty psychosociálního života (například motivace, komunikace a potřeba identity). Zhruba zde, ve dvou třetinách knihy, čtenáře napadá, zda by editorsky nestálo za to přehodnotit pro případné druhé vydání práci s bibliografií a vytvořit jako přílohu čítanku – seznam doporučené literatury ke studovaným tématům, neboť zásadní zdroje se v mnoha kapitolách knihy opakují, a přitom jsou dostupné i v češtině, např. mnohokrát zmiňovaný Boyd a Richerson.

Poslední oddíl zaměřený na Teoretickou biologii je uveden kapitolou Antona Markoše, kterou jsem si přečetla s velkým zájmem, ale nezdá se mi, že je možné se k ní recenzentsky vyjádřit na několika řádcích. Způsob Markošova psaní vyžaduje, myslím, jiný typ reflexe – spíše živý dialog, kladení otázek vedoucích k hlubšímu porozumění napsanému, a pak teprve případné námitky. Ponechám tedy text bez dalšího komentáře a přejdu ke kapitole o epigenetice jako pojítku mezi kulturní a biologickou evolucí (Švorcová, Kleisner). Teze zní slibně, a sice že kulturní a biologická evoluce jsou dva genericky propojené fenomény, které se vzájemně ovlivňují, ale ani jeden nemá primární postavení. Dobrý historický exkurz je zde doplněn výkladem základů epigenetiky, včetně pozoruhodných příkladů. Souzním se závěrečnou formulací, že „dokud nebude zřejmé, co je kulturní a co biologický znak, nebude zřejmá ani hranice mezi kulturní a biologickou evolucí. Anebo se možná jedná o proces jeden a namísto vzájemného ovlivňování bychom měli mluvit pouze o různých symptomech evoluce života.“ Poslední kapitola Jana Horského hovoří o možnostech a limitech analogického uvažování o evoluci druhů a lidských kultur, a to z perspektivy biosémantiky a narativity živého. Jde o koncepty, které by v tomto zamyšlení – stejně jako kapitola docenta Markoše – zasluhovaly obsáhlejší komentář, na který však není prostor. Závěrem tedy uveďme, že kniha O původu kultury je skutečně „patchwork“, jak píše Anton Markoš na posledních stránkách, přičemž některé kousky mozaiky zdají se být obsahově a významově nosnější než jiné. Rozhodně nelituji, že ji mám v domácí knihovně, i když k některým textům se již nevrátím a jiné budu studentům oboru transkulturní komunikace kopírovat do seminářů. Na prosincovém uvedení knihy v kavárně Academia mi editorka do knihy připsala věnování: „Paní Zdence Sokolíčkové, aby věděla, jak je to doopravdy.“ Ale on to nikdo z autorů neví, nevím to tudíž ani já po přečtení knihy. Je nicméně dobře, že se na to tolik lidí nepřestává ptát.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kultura
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Zdenka Sokolíčková

 

Doporučujeme

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Jaroslav Petr  |  13. 12. 2018
V čem udělali čínští soudruzi chybu? Čínský experiment odstartoval genetické vylepšování lidstva bezpříkladně zpackaným způsobem.
Tanec mezi pravděpodobnostmi

Tanec mezi pravděpodobnostmi

Ondřej Vrtiška  |  3. 12. 2018
Forenzní genetička Halina Šimková donedávna v Kriminalistickém ústavu Praha analyzovala DNA a pomáhala odhalovat vrahy, násilníky a zloděje. To ji...
Sedm základních kamenů

Sedm základních kamenů

Ivan Boháček  |  3. 12. 2018
Začalo to metrem. Ve dnech, kdy jde toto číslo Vesmíru do tiskárny, probíhá ve Versailles 26. konference pro váhy a míry (CGPM, Conférence...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné