Centrála chorvatských umělců

Monumentální bílý válec s ochozem a prstencem rytmicky řazených pilířů tvoří důležitou dominantu vnitřního Záhřebu, která svou funkcí vždy odpovídala na aktuální společenskou a politickou poptávku v Chorvatsku.

Stavba vybudovaná jako Dům výtvarných umění krále Petra I., neoficiálně zvaná také Nový umělecký pavilon, byla slavnostně otevřena 18. prosince 1938 velkou syntetickou výstavou Půl století chorvatského umění, kterou připravila Chorvatská společnost pro umění „Strossmayer“ u příležitosti šedesátého výročí svého založení.

Ovšem výstavní síň byla vybudována na náměstí Petra I. Osvoboditele (ch. Trg Petra I. Osloboditelja) a právě tam měl být král Petar I. Karađorđević (1844–1921) původně oslaven. Mezitím se však na počátku třicátých let umělci reprezentující společnost Strossmayer shodli, že je nezbytné, aby vznikla nová, větší galerie, ve které by se nejen pořádaly výstavy výtvarného umění, ale která by nabízela vhodný prostor i pro další kulturní aktivity.

V roce 1930 proto členové spolku přistoupili k vypsání vyzvané architektonické soutěže pro Dům umění v Záhřebu. Avšak ani dva pokusy nepřinesly žádný uspokojující projekt a zároveň se do úvah spolku vkrádala otázka potřeby další kulturní instituce, a to muzea Ivana Meštroviće.

Sochař Ivan Meštrović (1883–1962) je jedním z nejvýznamnějších chorvatských umělců 20. století. Díky svému nespornému talentu našel mecenáše, kteří mu umožnili studovat na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Už v roce 1905 zde vystavoval společně se členy spolku Vídeňská secese a v roce 1908 přesídlil do Paříže. Jeho práce měla velký ohlas i v meziválečném Československu, kde mu byla v roce 1933 uspořádána výstava v Letohrádku královny Anny.

Mezitím se v Záhřebu zabýval Drago Ibler vypracováním projektu galerie a zároveň byl Ivan Meštrović pověřen, aby vytvořil jezdecký pomník krále Petra I. Meštrović přišel s odvážným návrhem, aby byl namísto pomníku na stejnojmenném náměstí postaven Dům umění, a jako kompromisní ústupek by byl věnován králi pamětní reliéf uvnitř budovy.

Konečně v roce 1933 dospěly společnost „Strossmayer“ a Výbor pro vybudování pomníku králi Petrovi I. Velkému Osvoboditeli v Záhřebu k úmluvě, na jejímž základě byla zmíněná idea Ivana Meštroviće přijata. Samotnému Meštrovićovi, který už měl praktické zkušenosti i na poli architektury, bylo následně svěřeno provedení ideového návrhu.

Už v roce 1934 mohly být na základě Meštrovićovy vize započaty stavební práce a o čtyři roky později zahájila nová galerie provoz. Avšak za necelé dva roky, když byla Jugoslávie okupována nacistickým Německem, byl výstavní program ukončen a Dům umění byl adaptován pro účely mešity. Bělostná stavba byla pokryta bohatým ornamentálním dekorem a na náměstí vyrostly minarety.

Náboženský provoz však skončil společně s válečným konfliktem a komunistická strana měla o využití původního Domu umění jinou představu. Meštrovićův monument byl znovu transformován, minarety strženy a objekt byl tentokrát propůjčen expozici Muzea národní revoluce.

Po pádu železné opony požadoval v roce 1990 tehdejší předseda Chorvatského sdružení výtvarných umělců Ante Rašić, aby byl Dům umění opět předán umělcům. K tomu nakonec došlo v roce 1993, kdy byl konečně navrácen Chorvatskému sdružení výtvarných umělců, a v roce 2001 byly zahájeny práce na odstranění pozdějších zásahů. Jen o dva roky později byl obnovený Dům umění otevřen ve své původní výstavní funkci.