Jak definovat život

Ad Vesmír 97, 146, 2018/3

Článek Jana Špačka mě donutil k zamyšlení, proč opravdu nemáme žádnou obecně přijatelnou definici života, přestože všichni intuitivně dokážeme živé od neživého rozlišit.

Snaha definovat život selhává, protože se tvůrci těchto definic snaží souhrnně popsat všechny jednotlivé představitele živé hmoty (organismy, buňky, molekuly), přičemž nejsou schopni najít žádný společný unikátní znak, který by se současně dal upřít všemu neživému. Základní chyba těchto snah tkví v představě, že život je vlastnost jednotlivých živých entit, nezávislá na vlastnostech jiných živých entit a jejich vzájemných vztazích.

Veškerá dosud pozorovaná skutečnost ovšem nasvědčuje tomu, že všechny entity, které nazýváme živými (případně o kterých se přeme, zda ještě k živým patří, např. virus, mrtvá buňka nebo molekuly v ní syntetizované), mají společný původ a jsou spolu propojeny sítí životně důležitých vazeb. Z toho vyplývá jediný logicky možný závěr, že totiž jakákoliv smysluplná definice musí cílit na celý systém zahrnující všechny tyto entity a jejich vzájemné vztahy. Jednotlivý organismus, buňka nebo molekula jsou jen části tohoto systému, natolik různorodé, že pro ně není možné najít jednotný koncept, který by je jasně vymezoval proti podobným strukturám systémů neživých.

Nyní si dovolím v souladu s Occamovou břitvou jeden postulát: Všechny části pozemských živých systémů jsou spojeny nepřetržitým kauzálním řetězcem lokálních interakcí do jediného bodu prostoročasu, kterým je událost vzniku života na Zemi. Neboli všechny živé organismy na Zemi jsou ve skutečnosti součástí jediné živé (a zatím nesmrtelné) entity, kterou můžeme definovat jako Život.

Vsuvka: Tento jediný nám známý Život sestává většinou z otevřených systémů neustále si vyměňujících hmotu a energii se svým okolím (které bylo až do setkání se Životem zjevně neživé, ale pak bylo Životem pozřeno a přeměněno). Nelze proto stanovit ostrou hranici Života v prostoru ani v čase, tj. nelze říct, kde přesně končí živá a začíná neživá hmota. Příkladem toho je často skloňovaný virus: Zatímco biologové se přou, zda samotný virus je živý, či nikoliv, nám laikům je zřejmé, že virus je prostě balíček s informací, kterou si mezi sebou předávají bakterie – tedy část živého systému. Je tedy úplně stejně živý jako každá jiná struktura syntetizovaná živými buňkami nebo jako grilované kuře, z jehož aminokyselin se po dobrém obědě vytvoří nové buňky vašeho těla.

Co je tou esencí odlišující život od neživota vystihuje pěkně ve své definici Ayn Randová: „Život je proces sebeudržujících a sebegenerujících dějů. Pokud organismus při této činnosti selže, zemře; jeho chemické prvky zůstávají, ale jeho život přestává existovat.“ Akorát že tuto definici nelze z výše uvedených důvodů aplikovat na jednotlivý organismus, neboť se znovu dostáváme do potíží typu: kdy přesně umře spora bakterie v nepříznivých podmínkách nebo kdy obživne syntetizovaný virus.

Tímto dlouhým úvodem se dostávám k pokusu o definici života (nejen Života na Zemi, ale potenciálně i jakéhokoliv naprosto cizího života na planetě se zcela odlišnými podmínkami): Život je v časoprostoru souvislá entita hmotných struktur a jejich interakcí, která samovolně směřuje k růstu v sobě obsažené hmoty a k poklesu její entropie na úkor (hmoty i entropie) svého okolí.

Text byl redakčně krácen a upraven.