Soví hnízda

Dne 27. března položil Petr Brož na svém facebookovém profilu jednoduchou otázku: „Proč si sovy nestaví vlastní hnízda?“ Vzhledem k tomu, že jeden z přispěvatelů zmínil Vesmír jako možnou cestu k získání relevantní odpovědi, dostal se dotaz až k nám. Oslovili jsme proto dva odborníky.

David Storch, Centrum pro teoretická studia UK a AV:

Na otázku nelze jednoznačně odpovědět. Respektive na obecné úrovni je odpověď vždy táž (nicneříkající): u předka sov došlo ke ztrátě schopnosti stavět hnízdo, a vzhledem k tomu, že jde o komplexní znak, znovu již nevznikl. To se prostě stane, že se hnízdní strategie ve fylogenezi změní, a pak už je zafixována – například všichni holubi si stavějí jen takovou plošinku.

Kdybych ale měl spekulovat, proč k té ztrátě došlo, napadá mě, že může jít o selekci na schovávání hnízd. Sovy jako noční lovci jsou přes den pronásledováni všemi ostatními ptáky, je proto problém mít jen tak někde na stromě otevřené hnízdo, kde by je pořád někdo obtěžoval. Existoval tedy tlak umísťovat hnízda do dutin, kde ovšem už není třeba něco dalšího stavět, maximálně vystlat nějakými pírky. Tak mohli předkové sov ztratit schopnost stavět hnízda, a přestože se některé sovy vrátily k hnízdění mimo dutiny (jako třeba výr), už se to stejně nenaučily.

Jan Andreska, PedF UK v Praze:

Zkusme si představit konkrétní evropské druhy sov.

Sovice sněžní hnízdí na zemi. Pochází z tundry, ze severu tak vysokého, že tam stromy nejsou. Podobně kalous pustovka, který tuto formu hnízdění používá i při občasném zahnízdění u nás.

Výr velký preferuje skalní římsy, občas ale užívá i stará hnízda dravců, někdy použije dostatečně velkou plošinu ve vidlici starého dubu. V nouzi vyvolané nedostatkem podobných lokalit ale hnízdí přímo na zemi u stromu nebo vývratu. Literatura uvádí případ, kdy ve Finsku samice výra vyhrabala u paty stromu mělkou noru, kterou použila jako hnízdní kotlinu.

Kalous ušatý v naprosté většině případů používá stará hnízda, ve valné většině po krkavcovitých ptácích.

Tři evropští puštíci využívají stromy a stromové dutiny. Puštík obecný je schopen hnízdit v dutině po datlu černém nebo v dutinách vytvořených bleskem a následnou hnilobou. Větší puštík bělavý má situaci komplikovanější, neboť tak velký šplhavec, který by vytvořil odpovídající dutinu, se v Evropě nevyskytuje. Šumavská populace používá nabízené budky, velké přírodní dutiny, relativně časté hnízdiště tvoří stromové zlomy, do kterých si samice vyhrabe v hnilobou změkčeném dřevu vertikální dutinu.

Sova pálená je v našich podmínkách synantropní, k hnízdění používá hlavně stodoly a kostelní věže. Tam ale ochotně přijímá budky instalované uvnitř budov. To naznačuje, že její původní jihoevropská hnízdiště byla situována ve skalních dutinách a jeskynních portálech.

Menší druhy sov (kulíšek nejmenší, sýc rousný, sýček obecný a výreček jižní) jsou schopny využívat dutiny po různých druzích šplhavců. Sýček navíc využívá půd, hlavně stodol. Kulíšek je vázán hlavně na dutiny po strakapoudech. Americký sýček králičí hnízdí v norách, které si buď hrabe, nebo obsazuje a upravuje nory psounů prérijních.

Zdá se tedy, že pokud sovy vůbec hnízdo staví, projevuje se to snahou o stavbu hrabáním (výr velký, puštík bělavý, sýček králičí). Kromě sýčka králičího to ale není pravidlo. Obecně sovy využívají nejrůznější možnosti a příležitosti. Tento hnízdní oportunismus je nepochybně způsoben evolučně, ale konkrétní mechanismus vzniku mi není znám (a zdá se, že ani autorům příslušné odborné literatury – zvláštní poděkování zde patří Miroslavu Čapkovi, s nímž jsem věc konzultoval).