Realita hyperhustoty

V roce 1978 publikoval dnes světově proslulý architekt Rem Koolhaas knihu Třeštící New York (česky 2007), ve které mluví o vývoji moderní metropole, o životě v ní a především o pozitivech hustoty velkoměsta, která po překročení určité kritické meze přerůstá v hyperhustotu, jež – podle jeho tehdejšího pohledu – nutně přináší nové, nevídané typy soužití. Zabývá se, byť jen v rovině teoretické či manifestační, blízkou budoucností, v níž člověk bude žít ve světě, který bude cele jeho dílem. Pohrává si s vizí vzniku nového člověka, obyvatele metropole vytrženého z tradic i přírodního prostředí. Modernističtí architekti měli vždy rádi manifesty.

V realitě současné Asie vznikají projekty ještě mnohem fantastičtější, než jaké promýšlel Koolhaas koncem sedmdesátých let. Z Číny se valí tolik rekordů a zpráv o postupující urbanizaci, že je obtížné dění byť jen sledovat. Podobná, ale vzhledem k nepatrné velikosti daleko přehlednější je situace v ostrovním státečku Singapur. Lidé tam žijí ve světě, který jsou nuceni – ať chtějí, či ne – utvářet téměř celý sami. Velké plochy země již získali z moře zasypáváním a ještě větší se připravují. Přesto je nutné s místem maximálně šetřit a uspořádat vše tak, aby se neušlapali a ještě zbyla zeleň, která je tam předmětem nevídané hrdosti: Singapur, zelené město. Na ostrově velikém cca 20 × 40 km žije přes pět a půl milionu obyvatel.