Hongkong nad zemí

Walter Benjamin zkoumal ve svém slavném textu Paříž, hlavní město devatenáctého století pasáže tohoto města světel, tedy jakési umělé, kryté ulice, v nichž se nejčastěji nacházely obchody, a popisoval i společenský dopad tohoto nového – vpravdě moderního – městského světa. Výhodou pasáží proti ulici bylo, že lidé toto prostředí lépe ovládali: nepršelo tam ani nesněžilo, bylo možné je vhodně osvětlit, a tak skutečně fungovalo jako lidmi vytvořený vlastní svět. Není divu, že taková místa přitahovala pozornost těch, kdo nejvíce žili městem: pařížských flâneurů, bloumajících po městě.

Přibližně o sto padesát let později se lze setkat se snahou, která má velmi podobný dopad na prožívání města. Pokud již chodník nestačí a venkovní klima je tropické, může být odpovědí snaha navzájem propojit jednotlivé klimatizované prostory domů pomocí mostů, „pasáží“ visutých nad ulicí. Když se Paříž převede ad absurdum, vznikne Hongkong s jeho elevated ground, vyvýšenou úrovní pro chodce, komplexním, jakkoliv neúplným propojením města na úrovni prvního (či výjimečně i vyššího) patra.