Přítel skřítků

Profesor Ondřej Santolík totiž vede tým, který v Ústavu fyziky atmosféry zkoumá skřítky – atmosférické výboje, pozorovatelné nad velmi silnými bouřkami. První vědecké pozorování tohoto jevu pochází teprve z roku 1989. Skřítci jsou obvykle červení až oranžoví, mají podobu postavičky s dlouhými rozcuchanými „vlasy“ a dlouhými „končetinami“ nebo podobu mrkve s natí visící směrem dolů. Skupina skřítků pak může vypadat jako medúza s dlouhými rameny a chapadly. Objevují se výhradně nad oblaky a dokážou svým jemným doutnavým světlem dosáhnout až ke spodní hranici ionosféry, do výšky zhruba 90 kilometrů nad povrchem Země. Santolíkův tým teď dokončuje analyzátor, který bude tento jev zkoumat od roku 2018 na palubě francouzské sondy TARANIS (Tool for the Analysis of RAdiation from lightNIng and Sprites). Doufá, že s jeho pomocí tento málo probádaný jev lépe poznáme.

Co vás na skřítcích zajímá? — Ze všeho nejvíc asi jejich vznik. Prozatím víme, že se převážně vyskytují nad kladnými blesky, ale existují i záznamy o skřítcích nad blesky zápornými. Navíc to vypadá, že nevznikají ani nad všemi atmosférickými výboji. Je to po všech stránkách tajemný úkaz, který si naši pozornost zaslouží stejně, jako kterýkoliv nedostatečně probádaný projev bouří, jako modré výtrysky, obří výtrysky nebo elfové (ELVES – Emission of Light and Very Low Frequency Perturbations From Electro-magnetic Pulse Sources).

Pokud jde o elfy, to je jev, který se dá přirovnat ke kruhům na hladině, šířícím se poté, co na ni dopadl kamínek. — To je poměrně přesné. Elf se zvětšuje s tím, jak se šíří elektromagnetický puls z bouře pod ním. Víme ovšem, že trvá daleko kratší dobu než obvyklé kruhy na hladině, jen asi necelou tisícinu sekundy. To předpovídají i existující modely vzniku elfů, potřebujeme jen získat více experimentálních dat, abychom takové závěry podrobně ověřili.