Duchařská seance s otcem evoluční biologie

Naučná literatura to v posledních letech nemá lehké. Hranice se stírají a mezi populárněnaučné publikace pronikají jak knihy, které by dříve bez problému zapadly mezi čtivější odborné monografie, tak spisy vhodné spíše pro děti školního věku. Poslední dílo Josefa Lhotského dokonce nejde bez problémů zařadit ani do odborné literatury, ani mezi beletrii. Inu, v jaké knize se můžete dozvědět vše podstatné o Darwinově teorii a o tom, jak se tento anglický gentleman dostal ke studiu přírodovědy, přímo z jeho úst? Kde se o vědeckých paradigmatech může pohádat Isaac Newton s Charlesem Darwinem za přihlížení adolescentního anděla? Na něco zkrátka pevné mantinely odborného psaní nestačí. Sen noci darwinovské ale rozhodně není ani obyčejným románem. Josef Lhotský spojil své historicko-vědní znalosti s literárním nadáním a své čtenáře zve na poněkud netradiční seanci zahrnující Darwinova ducha, jeho šikovného sluhu, několik mrtvých velikánů a anděla v zácviku.

Jméno autora jistě není pravidelným čtenářům Vesmíru neznámé. Jde o zdatného přispěvatele, který se zaměřuje zejména na oblast mikrobiologie, problematiku symbióz a otázky širšího vědeckého významu. Kromě toho přeložil do češtiny několik odborných publikací a na svém kontě má už dvě monografie – Symbiotický vesmír a Úvod do studia symbiotických interakcí mikroorganismů (obě knihy vydalo nakladatelství Academia).

Sen noci darwinovské by šel nejlépe charakterizovat jako epizodická hříčka s Darwinovým životem, jeho osobností, dobovým myšlením, charakterem vědy a vlastními zážitky. Bylo by to ale asi tak výstižné, jako napsat, že Saturnin je docela schopný sluha. Bez prozrazení přílišných podrobností snad mohu nastínit, že je hlavní hrdina, mladý biolog, shodou astrálních náhod „rekrutován“, aby zvedl náladu otci moderní přírodovědy Charlesi Darwinovi, jehož začínají trápit deprese. Koneckonců: „Uvážíte-li, že duch je po smrti to jediné, co člověku zbývá, nejde o situaci, již by bylo radno podceňovat.“ Objeviteli přirozeného výběru dělá ve Westminsterském opatství (kde jinde také navštívit Darwinova ducha?) společnost nesourodá skupina vědeckých velikánů, kteří zde byli kvůli své proslulosti rovněž pochováni. Naneštěstí jde vesměs o fyziky, kteří pro Darwinovy biologické výzkumy nemají mnoho pochopení. Ze zmíněného svatostánku se tak pomalu stává kříženec ponorky, domova důchodců a švédské akademie věd, se všemi očekávatelnými následky pro duševní vyrovnanost přítomných géniů. Únik ve formě diskuse s moderním badatelem je tak pro všechny přítomné více než žádoucí.

V první části knihy nechává autor vyprávět o svém životě samotného Darwina. Na první pohled nezajímavá volba už po prvních pár řádcích uchvátí i celkem poučeného čtenáře. Životní příběh otce evoluční biologie je totiž zanesen takovým množstvím klišé, polopravd a zjednodušení, že skutečné údaje z Darwinových deníků a životopisů působí jako dobrodružný román. Věděli jste například, že Charlesův starší bratr byl takový povaleč, že od bohatého otce nakonec dostal doživotní rentu? Že i sám Charles byl pěkný floutek, na své vzdělání kašlal a raději se zdokonaloval ve střelbě? Skutečný život Charlese Darwina opravdu není vzorem pro mládež a v jeho dvaceti by ho na geniálního objevitele tipoval asi jen šílenec. Všechno změnila až průzkumná plavba na lodi Beagle, na kterou se ale dostal jen shodou neuvěřitelných náhod. Až zde se začal vážně zamýšlet nad vývojem Země. Nejen proto, že měl před očima tropickou faunu a flóru, ale hlavně proto, že se pořádně začetl do geologické literatury a měl možnost zkoumat jihoamerické zkameněliny. Kromě toho se ale málem připletl do revoluce a přinejmenším stejnou službu jako přírodovědecké vybavení mu poskytly jeho střelecké dovednosti. No a samotný vztah s kapitánem lodi Robertem Fitzroyem, Charlesovým přítelem, ale zároveň kreacionistou, který vnímal publikaci O původu druhů jako největší zradu, by vydal na hollywoodský trhák.

Podobných zajímavostí se čtenář dozví nespočet. Pravda, vyprávění o Darwinově životě a zážitcích vychází zejména z jeho beagleského deníku Cesta kolem světa a publikovaných životopisů. Některé z těchto zdrojů vyšly i v českém jazyce. To ale není na škodu. Laikové si je po přečtení knihy možná vyhledají a odborníci, kteří detaily o Darwinově životě znají, se alespoň pobaví u nespočtu vtípků a zážitků z profesního i osobního života, jimiž autor své vyprávění proložil.

Druhá část knihy se potom odvíjí v režii hlavního hrdiny, který přítomným vědcům vypráví o pokrocích v oboru evoluční biologie a biologie vůbec. Čtenář se tak dozví o Mendelovi a základech genetiky, objevu DNA a vzniku molekulární biologie nebo o rozvoji mikrobiologie a dalších klíčových oborů 20. století. Jistě záleží na vkusu a znalostech čtenáře, ale tato část mi v základních rysech nepřišla tak úchvatná jako oddíl předchozí. Důvod je nasnadě – příslušná problematika se probírá prakticky v každé biologicky zaměřené populárně-naučné knize, která na našem trhu vyjde. Autor v sobě ale naštěstí nezapře svůj zájem o mikrobiologii a studium vztahů mezi (mikro- i makro-) organismy, které při výkladu protežuje. V tomto ohledu je tak originálnější než mnoho jeho (i daleko slavnějších) kolegů. V druhé polovině knihy se autor rovněž více věnuje roli vědy ve společnosti, její podstatě a dalším důležitým otázkám týkajícím se lidského poznání. S jistou dávkou tragikomického nadhledu také hodnotí rozdíly mezi moderním světem a Darwinovou dobou, úžasným materiálním a vědeckým pokrokem a neustupující lidskou hloupostí. Konec knihy tak o něco více bilancuje.

Trochu zamrzí, že se autor nepustil dál a alespoň nenahlédl do aktuálních témat evoluční biologie. Co by asi Darwin říkal na roli vývojové biologie v evoluci? Odmítl by její výraznější úlohu, nebo by se zasmál, že na něco podobného upozorňoval už on sám? A co makroevoluce? Ztotožnil by se s myšlenkou, že se v dlouhých časových měřítkách mohou uplatňovat zvláštní evoluční procesy, nebo by se důsledně držel svého uniformitarianistického přesvědčení o pomalém kumulativním působení týchž vlivů? Co by asi říkal na evoluci genomů nebo nejnovější poznatky o vzniku života? Ne všichni jsme stejně zruční spiritisté jako autor knihy a zvědavost je neodbytná… I když se u podobného formátu, jako má Sen noci darwinovské, příliš neočekává pokračování, skoro se až chce doufat, že autor druhý díl v budoucnu vytvoří.

Z literárního hlediska je kniha velmi čtivá. I obtížnější pasáže jsou podány srozumitelně a všechny oddíly autor oživil humornými odbočkami. Škoda jen, že nevykreslil všechny postavy tak důsledně jako Newtona s Darwinem. Nejenže ostatní fyzikové nedostali tolik prostoru, ale řada postav se textem jen tak mihne. Třeba takový zasněný David Livingstone, jehož srdce odpočívá u Viktoriiných vodopádů, by jistě měl co říct například k vývoji biogeografie. Stejně tak geniální postava Neznámého vojína mohla sehrát roli nepoučeného laika. To už je ale hnidopišství – autorovi lze jen těžko vytýkat něco, co v románu není.

Formálně nelze knize nic vytknout a za zmínku stojí i pevná vazba s povedenou ilustrací. Svazek lze vřele doporučit všem zájemcům o vědu, ať už jsou sami výzkumníky, nebo pouhými zvědavými laiky. Mezižánrového charakteru publikace se není třeba bát – ba naopak. Kniha je přístupná, čtivá a každý si v ní něco najde. Její čtení je nevšední zážitek a nezbývá než autorovi popřát, aby se do „země nikoho“ mezi populárně- naučnou literaturou a beletrií vypravil častěji. A teď, když mě omluvíte, půjdu oprášit svou spiritistickou tabulku…