Biologie a ochrana mihulí

Víte, co má společného syrová nastrouhaná mrkev a pečená, vařená či nadívaná kruhoústá „ryba-neryba“, mihule? Když je jíte, snadno se zakuckáte, někdy je to poslední reflex před udušením. Ale zná-li váš spolustolovník Heimlichův chvat, určený k vypuzení sousta, které ucpalo dýchací cesty, budete zachráněni. Totéž se nepodařilo u anglického krále Jindřicha I. roku 1135. Zemřel náhle při konzumaci své oblíbené dobroty – koláče s mihulím masem. I po této a jiných varovných příhodách zůstala tato delikatesa na anglických slavnostních tabulích dodnes. Naneštěstí pro mihule. Především ty říční (Lampetra fluviatilis) a potoční (Lampetra planeri) patřily donedávna v Evropě k ohroženým druhům. Dnes se jejich počty mnohde obnovují, otázka, „kdo přežije déle – anglická monarchie, nebo chutné druhy mihulí?“, navzdory tomu trvá. Druhou částí této otázky se zabývá publikace od pěti českých ichtyologů, která podává první komplexní vědecky dokumentovaný soubor historických, biologických a ekologických údajů o této zajímavé a užitečné skupině vodních živočichů. Jsou zde popsány všechny tři čeledi, deset rodů i 44 v současné době známých druhů. V českých zemích žilo šest středoevropských druhů, kterým věnovali autoři velkou pozornost. Postupně se zabývají anatomií a morfologií mihulí, jejich zařazením do živočišné říše, popisují srovnávací genetiku a mezidruhové křížení, zmiňují se o paleontologii, která odhaluje jejich předchůdce v karbonu a prakticky identické formy v křídových vrstvách v Číně (125 milionů let). Význam mihulí pro člověka spočívá ve dvou aspektech. Jednak jde o kulinárně velmi oblíbenou pochoutku – 93 procent tělesné hmoty tvoří netučné svalové segmenty o vysoké nutriční hodnotě a jejich nervový pruh na hřbetě (chorda, struna) je vyhlášenou lahůdkou. Ve hře je i parazitický způsob života, který přináší milionové škody pro rybolov hlavně úhynem lososovitých ryb. Červená kniha mihulí a ryb z roku 2006 konstatuje, že z našeho území již vymizely dva druhy. Jde o mihuli mořskou (Petromyzon marinus), jejíž poslední doložený exemplář byl uloven v Labi u Děčína v roce 1902, a mihuli říční, také kdysi labský druh. Ústup těchto mihulí musíme přičíst především znečištění toků a nepřekonatelným migračním překážkám na polské a méně na německé straně řek. Ohroženy jsou i zbylé druhy, jako je mihule potoční nebo mihule ukrajinská (Eudontomyzon mariae), u nás se vyskytující jen v potoce Račinka u Velkých Losin. Pomoc mihulím může přijít jak od rybářských svazů, správ povodí a úvodí, tak od ochranářských organizací. Bylo by dobré využít i zkušeností ze zahraničí při budování funkčních přechodů u přehrad a vysokých jezů, jak je detailně autoři popisují včetně vyhodnocení jejich účinnosti. Ochranářská opatření jsou jedním z podstatných informačních přínosů této knihy.